V srdci rudého pohoří: Podmanivá krása marockého Antiatlasu

Antiatlas, někdy nazývaný také Malý nebo Nízký Atlas, se táhne od atlantského pobřeží u města Tiznit severovýchodním směrem okolo Varzázatu po pánev Tafilalt. Nejvyšším bodem hor je vulkanický masiv Džebel Sirúa, který dosahuje výšky 3 304 m n. m. a leží na východním okraji pohoří. Obvyklá nadmořská výška hřebene je ale nižší, mezi 1 500 – 2 000 metry, o něco výše se vypíná ještě Adrar n-Aklim (2 531 m n. m.) a Džebel L´Kest (2 359 m n. m.). Okolí posledně jmenované hory bylo naším cílem.

Město z trosek povstalé

Centrem oblasti je městečko Tafraút, kde končí svou čtrnáctihodinovou trasu dálkový autobus z Casablanky. My se do hor vydali až z Agádíru, a tak jsme v autobuse strávili o něco méně času. I tak je ale cesta z pobřeží zdlouhavá a při pohledu na mapu se není čemu divit. První úsek vede podél pobřeží, skrz zmíněný Agádír, který je dnes moderním turistickým letoviskem. Zdejší atmosféra je naprosto odlišná od jiných marockých měst.

V roce 1960 Agádír téměř srovnalo se zemí obrovské zemětřesení a v troskách budov zůstaly skoro dvě desítky tisíc mrtvých. Cílem nové výstavby bylo vybudovat centrum západního střihu. Jedinou památkou na staré časy jsou proto rozvaliny staré pevnosti (kasby) nad městem. Odtud se otevírá krásný výhled na rybářský přístav i pláž ve tvaru půlměsíce, kterou lemují luxusní hotely. Díky mořským proudům je voda studená i v létě, a tak většina lidí tráví čas v pizzeriích nebo kavárnách, kterých podél moře rozhodně není nedostatek.

Místo zaslíbené pohybu

Kousek za Tiznitem se ale charakter krajiny mění. Z přímořské roviny rostou hory, do nichž se nekonečnými serpentinami šplhá úzká silnička. Se soumrakem už autobus klesá a stoupá skrze berberské vesničky. Za tmy konečně dojíždí do Tafraútu, cíle své cesty. Tohle město má jen asi pět tisíc obyvatel, avšak díky strategické poloze se stalo vyhledávanou základnou turistů, cyklistů i horolezců, kteří vyrážejí do okolních skal.

Tafraút leží co by kamenem dohodil od malebného údolí Ameln, které se táhne podél jižního svahu masivu „křemencové hory“ Džebel L´Kest. Hora je „obklíčena“ více než dvacítkou vesnic s charakteristickými nabílenými mešitami a hliněnými domky, jež se ztrácejí v oázách zeleně. Oblast má příjemné klima zejména v zimních měsících, kdy tady – na rozdíl od Vysokého Atlasu – není sníh. Teploty přes den jsou tak akorát na tričko a kraťasy bez pocitu nesnesitelného vedra. Ve spojení s většinou azurovou a bezmračnou oblohou jde o ideální destinaci pro aktivní cestovatele.

Chládek stromů uprostřed pouště

Využíváme možnost vypůjčit si horská kola a po nezbytných formalitách včetně zaplacení požadované částky už míříme na průzkum okolí. Z Tafraútu vyrážíme na jih, k nedaleké vesničce Aguerd-Oudad. Nad ní se tyčí jedno z mnoha zajímavě tvarovaných skalisek, které podle svého tvaru dostalo pojmenování Le Châpeau de Napoléon, Napoleonova čepice.

Za vesnicí začíná dlouhé stoupání do průsmyku (1 750 m n. m.) u vesničky Tlata Tasirte. Samotný Tafraút leží ve výšce 940 m n. m., takže kopec je to pořádný. Odměnou za námahu nám jsou výhledy na okolní krajinu, zcela ve znamení růžovo-oranžové barvy země, vzácných zelených teček oáz u vesnic a modrého nebe. Co jsme v potu tváře vystoupali, na druhé straně hor téměř okamžitě sjíždíme dolů. Tady nás v podobné nadmořské výšce jako Tafraút vítají palmy oázy Afella-Ighir, kterou obklopují vysoké skály rokle Aït Mansour. Je neuvěřitelné, jak se klima najednou mění. Z rozpálené silnice se dostáváme pod listy stromů (pěstují se zde datle, fíky, olivy a granátové jablka) kde je překvapivě příjemně.

Idyla na střešní terase

Navzdory údajům na pár let starých mapách se nedrkotáme po prašné cestě, ale klouzáme po asfaltce, která končí až o pár kilometrů dál ve vesnici Tiwadou. Do ní nám ale v tuto chvíli ještě schází kus cesty. Podél asfaltu se střídají vyprahlá skalnatá sedýlka, chlad oáz a vesnice s hliněnými domky. Nejnižším bodem cesty je „brod“ přes (v tuto chvíli vyschlou) řeku ve vesnici Súk al-Had Issi, ve výšce lehce překračující tisíc metrů nad mořem. Zde také oázy končí a do Tiwadou, našeho dnešního cíle, jedeme po vyprahlé pláni, lemované zvrásněnými horami.

Najít ve vesnici jediné ubytování není jednoduché, vždyť vesničané neumí ani francouzsky. Nakonec ale se štěstím potkáváme přímo majitele. Ubytovací domek není nijak označen, ale skrývá několik jednoduchých pokojů. Ze střešní terasy se s typickým mátovým čajem v ruce můžeme kochat pohledem na vesnici, kterou už zase obklopují palmové háje. Do večeře ještě zbývá pár hodin – národní marocké jídlo tádžin, zeleninová směs s masem pomalu dušená pod speciální pokličkou, chce svůj čas – a tak ještě vyrážíme na krátkou procházku na kopec nad vesnicí.

Krajina modrých skal

Nadcházejícího dne se druhou částí „okruhu“, v jehož rámci leží Tiwadou prakticky přesně uprostřed, vracíme zpět k výchozímu bodu. Východní část cesty už není tak zelená. Projíždíme sice kolem několika oáz, ale krajina je celkově vyprahlejší. Za Tiwadou také asfaltka přepouští místo staré kamenité cestě. Stoupání zpátky do Tlata Tasirte je rovnoměrně rozložené a výšlap do kopce proto není tak namáhavý jako po asfaltce. Ze sedla si užíváme sjezd a před zpáteční cestou do města ještě míříme k další místní zajímavosti, kterou jsme už zdálky viděli ze serpentin.

Belgickému umělci Jeanovi Véramovi se asi žulová skaliska nezdála sama o sobě dost zajímavá, a tak je v roce 1984 nabarvil – kromě modré, která jim dala jméno, použil i červenou, zelenou nebo purpurovou barvu. Dal tak vzniknout asi největší atrakci, Pierres Bleues. Pastelové skály v jinak poměrně jednotvárné krajině opravdu nelze přehlédnout.

Podmanivost rudých hor

Vracíme kola a už po svých se vydáváme do údolí Ameln. Nejprve olivovými sady, později kamenitými horskými stráněmi a klikatou, prudce se zdvihající silničkou, stoupáme do vesnice Tagdicht (1 400 m n. m.). Ta leží v obrovském skalním amfiteátru přímo pod nejvyšším bodem masivu. Co zřejmě každému návštěvníkovi vyrazí dech, jsou obří, evidentně nové několikapatrové domy. Přitom je však vesnice prázdná a mnoho lidí nepotkáváme. Vysvětlení je poměrně jednoduché – naprostá většina mužů z regionu odchází pracovat do měst, a za vydělané peníze pak staví tyto obrovské domy. V nich ale žijí jen ženy, děti a starci. Názornou představu o situaci získáváme, když nacházíme nocleh u jedné místní paní. Ve čtyřpatrovém domě jsme s ní totiž úplně sami. Poněkud skličující atmosféra ale nemění nic na tom, že z vesnice je krásný výhled do údolí Ameln i na okolní hory. Zvlášť v zapadajícím slunci skály září doslova rudě a my máme dojem, že na ně shlížíme z okénka letadla.

Nefalšovaný letecký pohled si užívají paraglidisté. Tuhle adrenalinovou atrakci nabízejí místní cestovky vedle túr a cykloprojížděk. Ve skalách Antiatlasu si přijdou na své i lezci – cest je tu velké množství a ani na těch nejpopulárnějších rozhodně není narváno.

TIP: Marocký masiv Djebel Ayachi: Gigant na východě Atlasu

Poslední den nám už zbývá čas jen na procházku po Tafraútu, který je docela příjemným a klidným městem, plným kaváren s výbornými čerstvými džusy. Díky rozvinutému turismu nechybí ani nejrůznější suvenýry – například pro zdejší region typické dřeváky. Zajímavé je i blízké okolí Tafraútu. V opuštěných údolích se mezi skalami s tvary podněcujícími fantazii dá chodit jen po vyšlapaných pasteveckých stezkách. O samotě si tak můžete dosyta vychutnat kouzlo rudých hor.