V pomalém rytmu: Proměny měření času v lidské historii

Hlavním důvodem, proč lidé potřebovali umět stanovit čas, bylo zemědělství. Rolník musel znát správný čas setí a byl závislý na správném odpozorování změn v přírodě, jež přinášelo střídání ročních období. Staří Egypťané například založili svůj kalendář podle cyklu pravidelných záplav řeky Nil. Vedle toho dokázali mnohé odvodit i přímo ze sledování hvězdné oblohy. Už na konci 3. tisíciletí př. n. l. byli schopní z pohybu souhvězdí Sirius rozpoznat roční cyklus. 

Také obyvatelé starověké Mezopotámie stanovili na základě pozorování noční oblohy a měnících se přírodních podmínek svůj časoměrný neboli chronometrický systém, podle řeckého slova chronos, česky čas. Orientace v čase byla neméně důležitá pro kultovní účely, které se zase úzce vázaly k přírodním cyklům. 

Cyklus, nebo linie? 

Ne všechny civilizace měly o čase stejné představy. Pro antického člověka, tedy obyvatele starého Řecka a Říma, bylo typické cyklické vnímání času, jež odviselo od opakujících se ročních dob a zemědělských cyklů. Oproti tomu židovství a po něm křesťanství přinesly odlišný způsob pojetí času, a sice lineární. Židé považovali za ústřední bod stvoření světa a čekání na Spasitele. Pro křesťany zase představovalo „startovací moment“ Kristovo narození do lidského těla a poté jeho vykupitelské dílo prostřednictvím smrti na kříži. Dokladem toho je také to, že dodnes naše civilizace vycházející z křesťanství používá letopočet odvozený od předpokládaného narození Ježíše Krista. 

Jak židé, tak i křesťané navíc vnímali svět jako vyvíjející se a zároveň konečný. Na lidské dějiny nahlíželi coby na pohyb spějící od počátku ke svému konci. Toto chápání času tak představovalo základní životní rámec člověka středověku, který věděl, že je smrtelný, ale že to hlavní přijde až po smrti. A že jednou, při druhém příchodu Krista na konci věků, bude vzkříšeno i jeho tělo. Zároveň však ani křesťanská civilizace nemohla zcela ignorovat zjevnou cykličnost, o niž se opíral zemědělský způsob života většiny tehdejších lidí. Středověké myšlení se proto snažilo sloučit obojí pojetí vnímání času – cyklické i lineární.

Jak dlouho trvá hodina 

Nejstarší přístroje měřící čas využívaly přírodní síly, například Slunce či vody. Určování času pomocí paprsků Slunce bylo velmi rozšířené právě ve středověku, kdy se sluneční hodiny běžně nacházely na budovách kostelů, klášterů, ale i na městských branách. Od doby antiky bylo známé také určování času podle délky stínu vrženého lidskou postavou. 

Je patrné, že už středověký člověk se potřeboval orientovat v časoprostoru. Základní časovou jednotkou byl tehdy den neboli doba, za kterou se Země jednou otočí kolem své osy. Už od starověku se den (světlá část) a noc (tmavá část) skládaly každá z 12 hodin. Tento způsob dělení pochází pravděpodobně ze staré Babylonie a oproti dnešku závisel na reálné délce obou částí, to je od východu do západu Slunce a od západu do východu. Ta se v průběhu roku pochopitelně mění, hovoříme tedy o takzvaných nestejných hodinách, což znamená, že letní denní hodina byla mnohem delší než noční, v zimě zase naopak. Vedle toho záleželo i na zeměpisné šířce. Čím blíže k rovníku, tím méně se s roční dobou mění čas východu a západu Slunce. Nestejná hodina v Římě tak mohla v dnešním přepočtu trvat mezi 44 a 76 minutami, na severu Anglie ale rozpětí činilo od 30 do 90 minut. 

Určování času sluchem 

Tento systém převzala středověká církev a používala jej v klášterech pro rozfázování dne mnichů a řeholnic. Doba jejich pravidelných denních a nočních modliteb, takzvaných kanonických hodinek, se odvozovala od rozbřesku a soumraku. Byly to hora prima (východ Slunce), hora tercia (uprostřed dopoledne), hora sexta (poledne), hora nona (uprostřed odpoledne) a hora vesperarum (hodinu před západem Slunce). 

V průběhu let a podle jednotlivých klášterů mohlo docházet k různým posunům, stále ale platilo počítání podle výše uvedeného systému nestejných hodin. Kanonické hodinky klášterních komunit posloužily také k dělení světského, neboli občanského dne. Primu, tercii, sextu a další mohly lidem ohlašovat kostelní zvony. Toto hrubé dělení dne na větší časové úseky pro životní rytmus tehdejších lidí postačovalo. 

Obyvatelé středověké křesťanské Evropy se orientovali v čase zejména pomocí zvuku, tedy odbíjení, ať už kostelních zvonů, nebo mechanických hodin v pozdější době. Lidé se tak ve vnímání času spoléhali primárně na svůj sluch. Zvony mohly kromě poledne ohlašovat třeba také začátek a konec práce. Ve městech často avizovaly brzké otevření či uzavření bran. V některých oblastech nynějšího Německa a Itálie zase zvony vyzváněním oznamovaly centrálně nařízený konec otevírací doby krčem a náleven. Nedílnou součástí zvukové chronologické „mapy“ středověkých měst bylo od setmění do rozbřesku pravidelné vyvolávání ponocného. 

Na výpravu s hodinkami 

Vedle velkých fixních hodin se v 11. století objevily také malé přenosné sluneční hodiny, u nichž však nejprve docházelo vlivem přemísťování k určitým nepřesnostem v měření. S technickým a vědeckým rozvojem doby renesance pak došlo k významnému zpřesnění a nezávislosti jejich měření na zeměpisné poloze. Dalo se z nich také zjistit, kolik hodin uplynulo od východu Slunce a kolik jich zbývá do jeho západu. Od 15. století byly pro zámožné osoby k mání kapesní sluneční hodiny spojené s kompasem, které mohli využívat zvláště lidé vydávající se na cesty. Šlo zejména o královské posly či kupce. Sluneční systém samozřejmě fungoval jen přes den a za dobrého počasí. 

Vedle toho ale existovaly už od starověku také takzvané astroláby, přístroje odvozující čas od polohy hvězd. Dokázaly tedy určit čas v noci. Používali je především mořeplavci, protože podle hvězdných konstelací astroláby dokázaly stanovit i světové strany. Později se z těchto přístrojů vyvinuly takzvané noční hodiny zvané nocturlabium sloužící primárně k měření času v noci. 

Pokud se ve středověku lidé domlouvali na setkání, zřejmě si dávali sraz při východu či západu Slunce, v čas otvírání a zavírání městských bran nebo v poledne, svítilo-li Slunce. V případě delších cest byla časová vzdálenost mezi jednotlivými lokalitami jistě známá z obecné zkušenosti. Tyto informace se šířily od ucha k uchu, protože číst uměl málokdo a přístup ke knihám měla obecně jen elita. Čili třeba v Praze věděli, že do Berouna to na koni trvá přibližně půl dne, do Chebu pojedou asi dva dny a podobně. 

Méně světla, méně práce 

Obyčejný středověký člověk plynutí času v nejobecnější rovině vnímal podle pohybu Slunce na obloze. Důležitý mezník tak představovalo poledne, kdy Slunce dospívá ke svému nejvyššímu bodu. Zásadní bylo také střídání dne a noci, tedy světla a tmy. Určovalo dobu, kdy se mohli lidé věnovat práci. Tím, jak se trvání těchto dvou etap v průběhu roku zkracovalo či naopak prodlužovalo, se významně měnila lidská produktivita během dne. Od dob starověku byly souběžně známé také stejně dlouhé hodiny (horae aequales), ty však využívali pouze učenci jako astronomové či astrologové. Pro běžný život se dlouho nedaly zužitkovat, protože neexistovala zařízení, jež by je dokázala měřit v delších časových úsecích. 

Pokud někdo potřeboval stanovit kratší časový interval, mohl použít vodní hodiny, takzvané klepsydry (doslova zloději vody), které byly založené na postupném přelévání tekutiny, respektive přesýpání písku či jiného sypkého materiálu. Ve středověku se využívaly například v klášterech, kde bylo důležité určit čas pro dodržení denního rytmu mnichů. V řeholním společenství fungovala dokonce zvláštní služba pro udržování vodních hodin a jejich občasné seřizování podle hodin slunečních. Nevýhoda spočívala v tom, že v zimním období mohla voda v klepsydrách zamrznout, což byl problém hlavně v Záalpí.