V područí i na výsluní: Jak se žilo šlechtičnám na prahu novověku?

Z čistě legálního hlediska náleželo ženám druhořadé postavení, daleko za jejich otci, bratry a syny. Na druhou stranu vznikalo nemalé množství nouzových situací, kdy byl mužských příbuzných akutní nedostatek, což spolu s měnícím se životním stylem české šlechty umožnilo nejedné ženě roztáhnout pyšně svá křídla a vzlétnout skoro tak vysoko, jako kdyby byla muž. Skoro.

Ženy nového věku

Tradičně podřízené postavení ženy vůči muži v raném novověku vycházelo ze staršího středověkého odkazu, z teorií o slabosti a nedostatečnosti ženského pohlaví po stránce tělesné i duševní, o nečistotě žen a samozřejmě také ze všeobecně známého a odstrašujícího příběhu o prvotním hříchu spáchaném nehodnou Evou. Přestože existovala nepřeberná škála traktátů z per předních filozofů a teologů od těch liberálnějších až po nejzatvrzelejší misogyny, lze předpokládat, že většinová společnost o nich měla přinejlepším mlhavé povědomí. V praxi se při budování sociální hierarchie vycházelo ze zvyku, z přenášení zažitého vzorce z generace na generaci.

Šestnácté století, zvláště ve své druhé polovině, přivedlo na scénu zcela nový typ žen. Jejich otcové a bratři se zhlédli ve svěžích renesančních vlivech, které do Čech vály od jihu. V mládí se vydávali na kavalírské cesty vedoucí přes Alpy až do slunné Itálie a vraceli se okouzleni nejen tamější krajinou a architekturou, nýbrž i místními ženami. Byly tak jiné než Středoevropanky. Štíhlejší, plné grácie, elegantně oděné, bezprostřední, vzdělané. Českým šlechticům převrátily žebříček hodnot naruby a zcela změnily nároky, které začali klást na své vyvolené nevěsty a později na své dcery. 

Vedle zvýšeného důrazu na fyzickou krásu se pro ženu, jež chtěla obstát ve společnosti, stalo nutností dosažení alespoň základního vzdělání. Na šlechtických sídlech včetně těch venkovských začaly vznikat knihovny a dívkám k praktickým předmětům přibyla výuka čtení, psaní a jazyků. Vyučování zůstávalo kompletně domácí, řada rodin však začala najímat profesionální učitele a pečlivě dbala na jejich výběr. České šlechtičny sice v drtivé většině nemohly cestovat a poznat svět jižanské renesance na vlastní kůži, jeho esenci jim však zprostředkovávaly manželky šlechticů, kteří při výběru životní partnerky upřednostnili cizokrajné krásky před domácími dívkami.

Jako jedna z prvních do Čech přišla Marie Manrique de Lara. Tato někdejší dvorní dáma císařovny Marie Španělské, manželky Maxmiliána II., se v roce 1555 provdala za Vratislava II. z Pernštejna, nejvyššího kancléře Království českého. Jako dáma svázaná španělským dvorským ceremoniálem nebyla živoucím případem vášnivého temperamentu a nespoutanosti, jako o něco později italské manželky Jiřího Adama Bořity z Martinic a Humprechta Jana Černína, Giovanna di Gonzaga di Castiglione, respektive Diana Marie Ippoliti di Gazoldo, jež bavily i pobuřovaly společnost svými skandály a milostnými pletkami. 

Dámy rodu se zubří hlavou

Pernštejnský salón, v němž se v kruhu předních českých a moravských šlechticů a učenců probírala především politická a náboženská témata, se postupně stal jedním z nejvyhlášenějších ve střední Evropě. Z potomků vychovaných v tomto inspirativním prostředí se staly uhlazené a vzdělané osobnosti, fenomény své doby. Na prvním místě je nutné jmenovat Polyxenu, později provdanou z Rožmberka a z Lobkovic, která dodnes ztělesňuje jiskrný ideál renesanční šlechtičny. Polyxena z Pernštejna je mimo jiné přímo ukázkovým příkladem toho, že vzdělání nebylo pro ženy pouhým rozmarem či ozdobou jejich charakteru, nýbrž životní nutností. 

V této době došlo k rozvoji šlechtického podnikání a narůstající centralizaci, jejímž vlivem byli šlechtici vázáni výkonem politických a správních úřadů v Praze či ve Vídni a po většinu roku se zdržovali mimo svá sídla. Tím nabírala na významu role manželky coby správkyně rodových statků v době nepřítomnosti hlavy rodiny. Šlechtičny musely umět číst a psát, aby dokázaly udržovat písemný styk s manželem. Nejen proto, aby intimními dopisy zmírnily stesk plynoucí z dlouhodobého odloučení, nýbrž aby muže zároveň informovaly o dění na panstvích. Bylo třeba, aby ovládaly počty, znaly dopodrobna hospodářství a často musely prokázat nemalé organizační a diplomatické schopnosti, aby statky udržely v chodu. 

Pod ochranou císařovny

V jednotlivých situacích velmi záleželo na rodinném zázemí konkrétní šlechtičny a také na jejích zkušenostech z doby před sňatkem. Tíživé životní situace a vyhrocené manželské neshody byly výrazně méně pravděpodobné u dívek, které prošly dvorskou službou. Ta v případě mladých šlechtičen nahrazovala studijní a kavalírské cesty a představovala de facto jedinou možnost k vybudování vlastní kariéry. Většinou byla krátkodobá a vyhrazovala se neprovdaným dívkám či naopak vdovám.

Císařovniny dvorní dámy se těšily nejen úctě a vážnosti celé šlechtické společnosti, nýbrž i zvláštní ochraně císařovny, která bedlivě dohlížela na výběr budoucích životních partnerů svých urozených služebných. I díky této dvorské protekci se mohly odehrávat pohádkové svatby přecházející v harmonická manželství kavalírů a dam, jako tomu bylo u již zmiňované Marie Manrique de Lara či Erdmundy Terezy z Dietrichštejna. Ta si v roce 1681 vzala vysněného ženicha, kterého by neodmítla žádná žena v monarchii, zámožného a vzdělaného Jana Adama z Lichtenštejna. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Životní prostor většiny vdaných žen tvořila domácnost, buď na venkovském panství či v městském paláci. I když by se proto mohlo zdát, že se osudy šlechtičen až na několik světlých výjimek podobaly jako vejce vejci, opak je pravdou. Vinu za toto zdání nese především časté zpracovávání pramenů hromadnými statistickými metodami a také nešťastný zvyk nechat po smrti spálit soukromou korespondenci. Ve skutečnosti byla šlechta raného novověku plná individualit a neexistovaly dva totožné životní příběhy. 

Odlišnost ještě narůstala s tím, jak se ženám otvíraly další možnosti seberealizace. V 18. století byly v módě lovecké zábavy, ve století následujícím se řada žen angažovala v charitě. Nejedna šlechtična prokázala v 19. století mimořádný literární, výtvarný či dramatický talent, rozvoj infrastruktury zjednodušil cestování a mnohé ženy se vlivem zahraničních trendů našly v osobní péči o rodinu.