V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Při návštěvě jakékoliv amišské osady okamžitě získáte dojem, že jste se ocitli v minulosti. Do očí bije především naprostá absence automobilů, neboť amišové zpravidla používají koňské bryčky. Přesto v detailech museli před požadavky doby kapitulovat: Aby s povozem mohli na silnici, musejí jej podle zákona opatřit výstražným trojúhelníkem a reflektorem. Tažná zvířata pro ně přitom hrají naprosto klíčovou roli. Jen menší část amišů se totiž rozhodla mírně upustit od striktních tradic a pořídila si alespoň motorizované zemědělské stroje. 

Potomci, kam oko dohlédne

Obdělávání pole představuje pro většinu amišů jediný zdroj práce i obživy. Jejich mládež nezná dilema svých „civilizovaných“ vrstevníků, kteří se mohou rozhodovat mezi desítkami možností – budoucnost je víceméně předurčena již od narození, a to v závislosti na pohlaví. Od dívek se očekává, že se vdají a stanou se matkami mnoha potomků. Průměrná amiška jich přivede na svět šest, takže počet stoupenců komunity v posledních letech stabilně roste zhruba čtyřprocentním tempem. Za poslední staletí se tudíž okrajová pětitisícová menšina proměnila v úctyhodnou komunitu čítající 350 tisíc členů. Jejich „plodnost“ krásně ilustruje nedávný pohřeb 82leté amišky, která po sobě zanechala 343 přímých potomků: devět dětí, 84 vnoučat, 247 pravnoučat a tři prapravnoučata. 

Chlapci jsou pro změnu odmala vedeni k tomu, aby jednoho dne převzali roli hlavy rodiny a postarali se o zděděný statek. Přebírají také vládu nad manželkou, neboť žena je podle amišské tradice silnějšímu pohlaví podřízena. Dokud mladý amiš zůstává svobodný, pečlivě si holí tvář. Od uzavření sňatku si však pěstuje plnovous, po zbytek života ho již neostříhá a je na něj patřičně hrdý. Nesmí si ovšem nechat narůst knír, neboť ten symbolizuje násilí.

Svět tam venku

Jakákoliv další úprava tělesného vzhledu je zakázána: Zatouží-li některý z mladíků po tetování či třeba piercingu, má smůlu. Právě vzhled totiž jako jeden z typických znaků dokládá, že dotyčný náleží ke komunitě. Dospělí například vždy nosí pokrývku hlavy – muži klobouk, ženy čepec či šátek – a jejich ošacení přesně odpovídá tradicím evropských přistěhovalců, kteří komunitu v 18. století na východě USA založili (viz Odkud se vzali?). Ti nejvíc ortodoxní nepoužívají dokonce ani knoflíky, protože je považují za příliš moderní. Ženy vlastní zpravidla jen čtvery základní šaty a zástěru. I s taktovým málem si však vystačí, neboť život v souladu s koloběhem přírody a sklizně nenabízí mnoho příležitostí k „vynošení“ více oděvů. 

Jedinou výjimku vnáší do tradičního způsobu života tzv. rumspringa, tedy období, které chlapec či dívka po dovršení šestnácti let věku stráví ve světě „tam venku“. Poprvé se obléknou jinak než doma, vyzkoušejí si řízení auta, ochutnají jídlo z fast foodu nebo alkohol. Tehdy se také mohou rozhodnout, zda by jim takový život vyhovoval víc než ten dosavadní. Pokud ano, nikdo je nemá právo nutit, aby zůstali. Musejí však počítat s tím, že jde o definitivní krok, neboť rodina se jich pak zcela zřekne a už nikdy se nesmějí vrátit. Ačkoliv by se mohlo zdát, že lákadla moderního světa budou pro mladé amiše neodolatelná, opak je pravdou: Podle statistik volí 95 % z nich raději návrat domů a křest. Tím se komunita zásadně liší od většiny ostatních křesťanů, kteří své děti nechávají pokřtít krátce po narození. 

Nepsaný, ale tvrdě vymáhaný

Ani další aspekty amišského náboženského života však neodpovídají klasické představě věřícího Středoevropana: Ve vesnicích například nenajdete kostely či jiné svatostánky. Bohoslužby, trvající někdy až tři hodiny, se odehrávají v jednotlivých domácnostech pod vedením kazatelů. Hlavní slovo v náboženské hierarchii mají biskupové, poněkud neobvykle volení losováním. Role, jíž se ujímají doživotně, patří k nejdůležitějším a nejváženějším – v popisu práce mají i uplatňování trestů za nedodržení nepsaného, ale striktního řádu neboli Ordnungu. Největší potupou je v takovém případě tzv. shunning, trest v podobě stranění se dotyčného. V praxi se hříšníkovi po nějakou dobu vyhýbá i vlastní rodina, takže se nemůže účastnit například společného stolování. 

V souladu s Ježíšovým učením jsou amiši pacifisté a tvrdě odsuzují jakékoliv násilí. Protože od státu nic nepožadují a nepobírají ani důchod, nemusejí na základě zákona z roku 1965 platit sociální pojištění; nicméně o nemocné či stárnoucí se komunita vždy velmi obětavě postará. V roce 1972 schválil Kongres i výjimku z povinné školní docházky, která tak v případě amišů může trvat osm let namísto jinak povinných devíti. Většina z nich navíc zakončí pouze základní vzdělání ve vesnické škole, kde nejčastěji učí mladé svobodné ženy, jež v lavicích rovněž strávily jen osm roků. 

Slunce není zkažené 

Nelze však říct, že by amiši kvůli nedostatečnému studiu trpěli nouzí. Pokud jde například o medicínu, vesničtí lékaři si pomocí receptů na účinné přípravky rostlinného původu poradí s většinou obtíží. Veřejnému zdravotnictví se amišové obvykle vyhýbají – když se izraelští výzkumníci v roce 2017 zaměřili na genetický profil jedné jejich skupiny z Indiany, mnozí její členové tehdy absolvovali vůbec první odběr krve v životě. Pokud však někdo nutně potřebuje operaci, řada komunit nemá s moderní medicínou problém a na zákrok se složí. 

V amišských domácnostech chybí mnohé z běžného vybavení: Elektrospotřebiče byste napočítali na prstech obou rukou a na řadě farem navíc není elektřina zavedena vůbec nebo se čerpá pouze z vodních a větrných generátorů. V poslední době však někteří amišové přistupují ke kompromisu v podobě solární energie, kterou nepovažují za „zkažený vynález“. Netřeba dodávat, že mobily a internet, stejně jako rádio či televize jsou u nich zapovězeny. V každé vesnici se však obvykle nachází alespoň jedna veřejná telefonní budka pro nezbytné použití a v případě krajní nouze se připouští i vypůjčení mobilního telefonu nebo pronájem vozidla. 

Fotografie? Raději ne

Samostatnou kapitolu tvoří pro amiše fotoaparáty – dřív se jim vyhýbali za všech okolností, a právě proto je také zachycuje pouze velmi málo snímků. Zobrazování vlastní tváře totiž podle nich vede k nezdravé pýše. Například v roce 2016 se konal soud s únoscem dvou amišských dívek a na jejich žádost byl při jednání přítomen jen kreslíř, nikoliv fotograf. Nicméně doba se mění a členové méně konzervativních komunit se přestávají fotoaparátu bát. Pokud je poprosíte, klidně se s vámi nechají zvěčnit. 

Ačkoliv amiši prosluli svým pacifismem, výjimečně se do křížku se zákonem přece jen dostanou. Před deseti lety bylo v Clevelandu odsouzeno šestnáct mužů a žen za „násilí“ na příslušnících komunity, kteří s nimi nesouhlasili v otázkách víry. Renegátská skupina vedená dnes již exkomunikovaným biskupem Samem Mulletem totiž v noci několikrát vnikla do příbytků souvěrců a ostříhala jim vousy. Vzhledem k tomu, jaké trauma ztráta plnovousu pro amiše představuje, nebral soud útoky na lehkou váhu. Viníky poslal za náboženskou nesnášenlivost za mříže, a Mulleta dokonce na patnáct let.

Amišové na prázdninách

S tím, jak se komunity rozrůstají a některá pravidla se rozvolňují, se u amišů zrodil nový fenomén v podobě letní dovolené. Odůvodnit se dá docela dobře – vždyť i Bůh si po šesti dnech práce při stvoření světa dopřál odpočinek. Během sezony tak stovky amišů nasednou do zájezdových autobusů a hromadně zamíří na Floridu do městečka Pinewood, které jim už od 20. let minulého století slouží jako „letní domov“. V pronajatých bungalovech tam pak stráví několik týdnů, kdy si dovolí na čas opustit životní styl orámovaný striktními pravidly a tvrdou prací na poli. 

TIP: Šťastný osud: Amišové mají genetickou mutaci, která jim přidává 10 let života

Přestože stále dodržují mnohé zásady a chodí v tradičních oděvech, oddávají se i zcela „běžným“ aktivitám, které jsou jim po zbytek roku zapovězeny. Bryčky vymění za kola, černobílé šaty nahradí jásavými barvami, dívají se na televizi a s oblibou si dopřávají zmrzlinu. Ženy pořádají turnaje v plážovém volejbalu a jejich jindy přísní manželé přihlížejí a tleskají. Místní obyvatelé jsou navíc k amišům velmi vstřícní a během dlouhých letních večerů společně opékají ryby.