Užívej si pekla, než přijde konec (3): Jaká byla hodnota života v Rudé armádě

Zatímco zdravotnický personál Rudé armády pracoval během 2. světové války velmi dobře a o raněné bylo, s ohledem na mnohdy nuzné válečné podmínky, relativně dobře postaráno, se zásobováním to bylo o poznání horší. Jisté je, že se intendační služba snažila zajistit dodávky potřebného materiálu bojujícím armádám, ale vzhledem k situaci na bojišti to leckdy nebylo možné. A nešlo zdaleka o jediný limit – již od začátku války bylo zřejmé, že týlová služba nedisponuje dostatečnými prostředky pro zásobování mnohamilionové armády.

Hlavní správa týlu Rudé armády v čele s velitelem generálporučíkem Andrejem Chrulevem zpracovala metodiku na zajištění dodávek bojujícím vojskům, která mimo jiné nabádala k maximálnímu využití lokálních zdrojů potravin a dalšího materiálu. Dokonce bylo umožněno zabavovat skot, chléb, brambory a další produkty kolchozům nacházejícím se poblíž fronty. To, že zásobování často vázlo, bývá předmětem vzpomínek válečných veteránů, kteří se mnohdy uchýlili ke krádežím potravin místního obyvatelstva, nebo snědli vlastní koně.

Bašta ze západu

Úmorný život ve špíně, kopání zákopů, pochody, boj – to vše vyžaduje odpovídající kalorický příjem, ten byl ale nedostatečný. Pekárny a sklady se navíc často nacházely v zázemí 20–30 km od fronty, což mnohdy představovalo nepřekonatelnou vzdálenost. I díky programu Lend-lease se vojákům alespoň dostávalo kvalitnějších takzvaných suchých dávek. Ty měly vystačit až na pět dnů a obsahovaly například sledě, slaninu, maso, suchary, chléb, cukr, sůl a cigarety.

Jak vzpomíná Ivan Osnach, jídla bylo sice málo, na druhou stranu co se pitné vody týče, byly její zdroje testovány na nezávadnost po obsazení téměř každé vesnice. Poté, co se vojáci ocitli v týlu, mohli doufat v o něco lepší péči. Prováděla se takzvaná zkouška podle formuláře 20 čili test na přítomnost vší. Zavšivení jedinci museli na hygienickou kontrolu, kde jim bylo tepelně ošetřeno prádlo v lázních. Veteráni vzpomínají, že ve chvílích oddychu se kladl důraz obzvláště na hygienu a opravy výstroje i ošacení. Vojáci měli přístup k pojízdným pobočkám bank, obchodům a bezplatné dopisní poště. 

Postavit ke zdi?

Co se týče postihů vůči tehdy nezákonnému jednání vojáků, lze spatřit s průběhem války přerod od ortodoxního vykonávání poprav za dezerci k jiným formám trestů. V únoru 1942 připravil nejvyšší prokurátor SSSR Viktor Bočkov zprávu pro Stalina, která sumarizovala počty odsouzených a jejich rozsudky. Ze zprávy vyplynulo, že za první půlrok války bylo odsouzeno 31 327 osob k trestu smrti a 58 995 k odnětí svobody. Stručně konstatuje, že sice v listopadu a prosinci 1941 prudce klesl počet dezertérů, narostl ale počet vojáků, kteří si zranění záměrně přivodili sami.

Dále Bočkov apeloval na Stalina, aby rozsudek za dezerci (tedy smrt) bylo možné zvrátit. K Bočkovovi se přidal lidový komisař spravedlnosti Nikolaj Ryčkov a předseda Nejvyššího soudu SSSR Ivan Goljakov, kteří v dopise Stalinovi psali: „Dezerce ve válečném stavu vede pouze k jednomu trestu – zastřelení. Zkušenosti soudní praxe ukazují, že v řadě případů existují polehčující okolnosti a použití popravy se nedoporučuje. Vhodnější se jeví poslat odsouzeného k právě bojující jednotce, kde mu bude dána příležitost odčinit svou vinu v bitvách.“

Po vzoru Němců

Cesta k znovuzavedení trestných praporů dle rozkazu NKO č. 227 z 28. července 1942 (Ani krok zpět) byla zahájena. Je vhodné dodat, že samotné trestné jednotky byly u Rudé armády poprvé organizovány Lvem Trockým během občanské války. V samotném rozkazu 227 se pak alibisticky píše, že trestní jednotky se utvářejí po vzoru těch německých. Nicméně první jednotky potírající dezerci vznikly již od 27. června 1941 na základě směrnice Lidového komisariátu obrany SSSR.

V návaznosti na to Lidový komisariát vnitra (NKVD) formoval od 19. července 1941 vlastní útvary, které měly kontrolovat situaci na frontě. Za první půlrok války zadrželi jejich příslušníci 657 364 osob, z nichž 10 201 zastřelili (3 321 přímo na frontě), 25 878 zatkli a zbytek vrátili do služby. Až rozkaz č. 227 stál za zformováním tolik známých takzvaných zadržovacích oddílů, kterých vzniklo za dobu války celkem 193, a každý z nich tvořilo přibližně 200 vojáků.

Muži na odpis

Nejvíce jich působilo u stalingradského (16 oddílů) a donského frontu (25 oddílů). Všech 193 oddílů od 1. srpna do 1. října 1942 zadrželo 140 755 osob, z nichž bylo 1 189 zastřeleno, 3 980 zatčeno, 2 961 posláno do trestních jednotek a 131 094 vráceno ke svým jednotkám. Zadržovací útvary byly definitivně rozpuštěny 29. října 1944.

Za dobu války bylo k trestu smrti odsouzeno okolo 153 000 příslušníků Rudé armády, kteří jsou statisticky zahrnuti ve výše uvedeném čísle 550 500 osob jakožto nebojových nenahraditelných ztrát. Je evidentní, že s udělováním trestů smrti se pytel sice neroztrhl, nicméně průměrné měsíční ztráty (zabití, ranění, zajatí, nezvěstní) v trestných jednotkách dosahovaly leckdy vysokých 52 %. Službou v trestních jednotkách si prošlo 427 910 štrafniků.

Spása díky lidským rezervám

Z analýz stavu armády a především pak jejích ztrát během válečných let lze vyvodit závěr, že situace na frontě byla zpočátku chaotická a armádu vedli nezkušení velitelé. Během let 1941–1943, kdy se podařilo německou válečnou mašinerii opotřebovat, došlo ke snížení průměrných měsíčních nenahraditelných ztrát z 64 na 10 %. Zrcadlově ale rostly ztráty protivníkovy, což může vést k závěru, že se razantně zlepšila taktika a strategie Rudé armády, byť disponovala jasnou převahou v síle.

Čili: první fázi války se podařilo Sovětům přežít nejen díky velkým lidským rezervám a přizpůsobení se taktice blitzkriegu, ale i za cenu zavedení represivních nástrojů, ať už méně častými popravami, nebo upřednostňovanou službou v trestní jednotce, která trvala jeden až tři měsíce, případně dokud odsouzený nepadl nebo neutrpěl zranění.

TIP: Pod bedlivým dohledem komunistické strany: Političtí pracovníci v Rudé armádě

Obdobně jako se nejvyšší velení snažilo zvyšovat bojovou efektivitu podřízených vojsk, se sovětské zdravotnictví v rámci možností snažilo zachraňovat životy nejen svých, ale i zajatých vojáků. V pozdější době se dařilo lépe zvládat i tolik problematické zásobování. Politika šla na čas stranou. Samotné přežití režimních elit Sovětského svazu přece jen záviselo na životech milionů obyčejných lidí, kterých si před válkou tolik nevážily.