Užívej si pekla, než přijde konec (2): Jaká byla hodnota života v Rudé armádě

Vztah sovětského režimu k vlastním obyvatelům ilustrují především události z meziválečného období. V porevolučním vývoji není těžké najít nespočet případů, kdy režim evidentně vedl represivní politiku proti vybrané skupině obyvatel, ať už etnické, náboženské nebo politické. Platilo to i o vztahu strany k životům vojáků Rudé armády?

Předchozí část: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (1)

Podle dat ruského historika a vojenského specialisty Grigorije Krivošejeva je jako nenahraditelná vojenská ztráta vedeno za dobu války 11 444 100 příslušníků Rudé armády a loďstva, z nichž 6 329 600 zemřelo v boji, 550 500 patří nebojovým ztrátám (nemoci, nehody, tresty smrti), 4 599 000 vojáků se vzdalo nebo je úřady vedly jako nezvěstné. Ze zajetí bylo do SSSR repatriováno nebo se vrátili sami, mezi 1 836 000 až 2 016 000 z nich. To znamená, že válku přežilo 40–44 % zajatých, potažmo nezvěstných Sovětů.

Co na to Osa?

Tato čísla je nutné porovnat s údaji protivníka. U sil Osy se jedná dle ruské statistiky o 8 649 200 nenahraditelných ztrát na východní frontě. Číslo se zdá být v souladu s údaji německého historika Rüdigera Overmanse, podle nějž jenom ztráty Wehrmachtu na tomto bojišti dosáhly do konce roku 1944 hodnoty 5,9 milionu životů a průměrné měsíční ztráty činily 121 102 vojáků. Po zahrnutí všech vojsk států Osy se číslo navýší na průměrných 180 191. Nutno dodat, že jde o hrubé počty nezohledňující různou délku válečného stavu, ve které byly státy Osy se SSSR a naopak.

Počet zajatých sovětskými vojsky dosahuje na 4 376 300, z nichž bylo po válce domů navráceno 3 787 000 vojáků. Zajetí v SSSR tak přežilo relativně vysokých 87 % příslušníků sil Osy.

Průměrné měsíční nenahraditelné ztráty se v počátku války pohybovaly u Rudé armády okolo 64 %, aby následně klesly k hranici kolem 10 % pro roky 1942–1943, v letech 1944 a 1945 dokonce k 5 % průměrného měsíčního stavu vojska. V absolutních číslech jsou pak průměrné měsíční ztráty sovětských sil za celou válku rovny 234 855 vojákům.

Zajímavé je, jak se v průběhu konfliktu měnil poměr nenávratně vyřazených mužů obou stran. Pokud porovnáme roční statistiky ztrát Rudé armády a Wehrmachtu (ovšem bez Luftwaffe, Kriegsmarine, Waffen SS a dalších sil Osy, tedy se zanesenou chybou na vrub RKKA), jde o poměr 3,7:1 v neprospěch Stalinových vojsk v roce 1941, 2,8:1 v roce 1942, 1,4:1 v roce 1943 a 0,8:1 v roce 1944.

Data za rok 1945 v analýze Rüdigera Overmanse chybějí. Tedy poměrné číslo nenahraditelných ztrát se snižovalo, až se nakonec překlopilo ve prospěch Rudé armády. Evidentní vliv na výši těchto poměrů mají výsledky operace Barbarossa, kdy se silám Osy podařilo koncentrovanými údery zničit a zajmout velké množství rudoarmějců.

Pěchota je k ničemu

Z výše uvedeného lze usoudit, že vyšší důstojnický sbor Rudé armády své strategické plánování během války zlepšil, zatímco nižší a střední důstojníci lépe ovládli velení v poli, čímž se podařilo snížit poměrné nenahraditelné ztráty ve prospěch SSSR. I přesto ale kumulativní poměr ztrát za dobu války obou znepřátelených stran je 1:1,3 v neprospěch sovětské strany. Vojenský historik Konstantin Gajvoronskij uvádí jako jeden z možných faktorů vyšší úmrtnosti u sovětského vojska roli dělostřelectva na východní frontě.

Podle něj padlo 60–70 % vojáků v důsledku šrapnelového poranění, přičemž současně hovoří o dělostřelecké převaze Německa v roce 1942 v poměru 1,8:1 vypálených granátů u ráží do 105 mm, poměr u ráží do 152 mm pak stanovil na 2:1. Na důkaz toho, že ale nešlo jen o počet granátů, ale i schopnosti důstojnického sboru Rudé armády, uvádí slova Konstantina Rokossovského z počátku války: „Velitelský štáb, střední i vyšší, je takticky negramotný, nedokáže se orientovat v terénu a ztrácí kontrolu nad jednotkami v bitvě. Naše pěchota nestojí za nic, pěchota nebojuje, to je celý problém. Naše pěchota je k ničemu.“

Zápolí není fronta

Na snahu o zachování životů sovětských vojáků se ale můžeme dívat i z jiných úhlů pohledu, například z perspektivy zajištění zdravotní péče a zásobování. Zdravotnický personál, stejně jako samotná Rudá armáda, čelil především v prvních dvou letech války kritické situaci s vypětím všech sil. Proto byly rovněž jeho ztráty vysoké – zranění utrpělo 125 808 osob zdravotnické služby, 84 793 z nich zemřelo.

Tvrdá a neúnavná dřina ale nesla své ovoce – od začátku války do konce roku 1944 bylo zpět do služby povoláno 14 256 000 ošetřených a pacientů po rekonvalescenci, zemřelo 1 102 800 raněných. Zatímco na začátku první světové války zdravotnický personál v Rusku čítal 46 000 příslušníků, v roce 1940 již šlo o 472 000 osob, z nichž 155 000 bylo doktorů. Významným dílem se na počtu lékařů podílely ženy – celými 62 %. K léčbě raněných bylo také nutné navýšit počet lůžek v nemocnicích přibližně čtyřikrát a došlo též ke zřízení 880 center určených pro rekonvalescenci a 1 270 pečovatelských domů pro dlouhodobě postižené. Celkově lze konstatovat, že zdravotnický personál pracoval velmi dobře a o raněné bylo, s ohledem na mnohdy nuzné válečné podmínky, relativně dobře postaráno.

Dokončení: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (3)

Naproti tomu problematika zásobování Rudé armády je těžko uchopitelná. Jisté je, že se intendační služba snažila zajistit dodávky potřebného materiálu bojujícím armádám, ale vzhledem k situaci na bojišti to leckdy nebylo možné. A nešlo zdaleka o jediný limit – již od začátku války bylo zřejmé, že týlová služba nedisponuje dostatečnými prostředky pro zásobování mnohamilionové armády.