Užívej si pekla, než přijde konec (1): Jaká byla hodnota života v Rudé armádě

Dodnes nahání hrůzu pokyn k takzvanému rozkozačování, když v lednu 1919 Organizační výbor přijal odplatné kroky vůči kozákům: „Provádějte masový teror proti bohatým kozákům a vyhlazujte je bez výjimky. Provádějte nemilosrdný teror proti všem kozákům, kteří se přímo nebo nepřímo podílejí na boji proti sovětské moci.“ Bolševická samospráva organizovala násilné přepady vzdorujících kozáckých vesnic, zabavovala majetky, loupila a vraždila.

Paranoidní vrazi

Horlivost rudých gard a takzvaných trojek Čeky (tříčlenný soud) si vyžádala okolo dvou milionů životů. A to byl teprve začátek. Komunistická strana již během prvních let své vlády trpěla paranoiou, což vyústilo v hledání vnitřních nepřátel, rozvracečů a špionů. Některé zdroje uvádějí, že jich ve svých řadách do roku 1940 strana „odhalila“ téměř tři miliony.

Na populaci kromě toho dopadl i katastrofální hladomor během kolektivizace, jež probíhala především mezi roky 1928 a 1937. Hlad nejvíce postihl obilnici Evropy – Ukrajinu v letech 1932–1933 a v celém SSSR mu podlehlo mezi sedmi až deseti miliony lidí, tedy asi šest procent populace. Výčet zločinů, kterých se sovětský režim na svých obyvatelích dopustil, by byl dlouhý, nicméně na základě předválečného vývoje Stalinovy diktatury se lze ptát, jak moc si vlastně politická elita vážila životů žen a mužů, kteří nasazovali vlastní životy na bitevních polích Velké vlastenecké války? Ta ještě nezačala a sovětský režim již měl za dobu své existence na svědomí podle některých pramenů 15–20 milionů životů.

Nás je víc!

„Celková situace stále zřetelněji ukazuje, že ten ruský kolos, který se vědomě připravoval na válku s nezřízeností totalitnímu státu vlastní, jsme podcenili.“ Německý generálplukovník Franz Halder dále v deníkovém zápisu z 11. srpna 1941 píše: „Na začátku války jsme počítali s asi 200 nepřátelskými divizemi. Teď jsme jich napočítali již 360. Tyto divize nejsou jistě vyzbrojeny a vybaveny jako naše, takticky jsou leckdy vedeny nedostatečně. Ale jsou tady. A pokud se jich tucet rozbije, Rus jich sestaví nový tucet. Čas k tomu získá tím, že sedí blízko u zdrojů svých sil, my jsme od nich stále dále.“

Toto a další podobná prohlášení podporují obecně přijímaný názor, že Rudá armáda protivníka takříkajíc ubila helmami a že své vojáky posílala ve vlnách na jatka. Nastínění skutečného stavu věcí pomocí statistik sice může vést k větším či menším dezinterpretacím, i přesto je ale vhodné je zmínit a stručně analyzovat.

Prosté počty

Na východní frontě proti Sovětům stálo nejprve 3,9 milionu vojáků, v půlce roku 1942 de facto stejný počet, v polovině roku 1943 pak čtyři miliony vojáků. Následuje pokles na 3,4 milionu, v půlce roku 1944 až na dva miliony sloužících k 1. dubnu 1945. V té době už německá armáda neměla po totální mobilizaci kde brát. Na vrcholu početního stavu stálo Německo v létě 1943, kdy v řadách Heer sloužilo na všech frontách okolo 6,5 milionu vojáků, u Luftwaffe mezi 1,5 a 1,7 milionu, u Kriegsmarine přibližně 800 000 a u Waffen SS něco přes 600 000 mužů – celkem tedy zhruba 9,5 milionu vojáků.

Naproti tomu síly Rudé armády a námořnictva dle ruského generála a historika Grigorije Krivošejeva v prvním čtvrtletí války disponovaly průměrným stavem 3,3 milionu osob (pro západní okruhy) a po těžkých porážkách v kampani roku 1941 poklesl průměrný měsíční stav vojsk na 2,8 milionu, aby se během roku 1942 vyšplhal k 6,3 milionu. Po kampani roku 1943 došlo k poklesu na 5,9 milionu vojáků a v letech 1944 až 1945 se hodnota ustálila v intervalu 6,2 až 6,7 milionu sloužících.

Poměr sil

Pokud se setkáte s čísly nad 11 milionů, vězte, že v nich jsou započteni i odvedení rezervisté. Tedy: RKKA (Dělnicko-rolnická Rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная армия) mohla povolat okamžitě na frontu přibližně dalších 4–5 milionů mužů. Poměr sil obou stran na frontě byl v roce 1941 přibližně 1:1,13 ve prospěch států Osy, v roce 1942 došlo k poklesu na 1:0,7 ve prospěch Rudé armády stejně jako v dalších letech – v roce 1943 šlo o poměr 1:0,61, v roce 1944 pak 1:0,51, a v závěrečné fázi války dokonce 1:0,35.

Pokračování: Jaká byla hodnota života v Rudé armádě (2)

A nejen to, kvalita vojska německé branné moci ke konci války byla již pouhým stínem armády, která v létě 1941 tak sebevědomě vtrhla do SSSR. To se promítalo především do vývoje ztrát obou stran. Nicméně pouze mírná převaha sil Osy v roce 1941 vede k otázce, zda skutečně nebyli Sověti hrubě podceněni, co se týče schopnosti způsobit citelnější ztráty, než na které byli Němci zvyklí z Francie, Polska či Norska.