Útok nočních dravců: Potopení britského křižníku Charybdis

Na podzim roku 1943 už moře kolem západní Evropy vcelku bezpečně ovládalo britské Královské námořnictvo. Jak ale ukázala bitva u Sept-Îles, německá Kriegsmarine ještě zdaleka nemohla být považována za poraženého soupeře.

05.09.2024 - Alois Bělota



Když se na jaře 1943 Spojencům konečně podařilo zatlačit do defenzivy německou ponorkovou zbraň, konvoje už nemusely vykládat zboží v přetížených západoanglických přístavech a část lodí mohla pokračovat do kotvišť podél průlivu La Manche. Bez jistého rizika se to ale neobešlo. Dopravu v úzkých vodách mezi Francií a jižní Anglií kupodivu neohrožovala Luftwaffe, která se zmohla jen na občasné minové operace, ale spíše rychlé torpédové čluny – S-Booty. Přestože jich velitel pobřeží Kanálu (Admiral der Kanalküste) viceadmirál Friedrich Rieve nikdy neměl víc než tři tucty, flexibilní nasazení a vhodné časování útoků zajišťovaly malým, rychlým a nebezpečným nočním fantomům když ne jisté vítězství, pak určitě nepříjemný moment překvapení a bezpečný únik.

Náhradník do akce

Nárůst lodní dopravy německým námořníkům vyhovoval, protože se tak zvýšil počet možných cílů a způsobil oslabení eskort jednotlivých britských konvojů. Německé operace v průlivu se občas a ne moc úspěšně pokoušely narušit letouny z Pobřežního velitelství RAF a aktivní vyhledávání téměř nepolapitelného protivníka se nedařilo ani člunům MTB, tedy britské obdobě S-Bootů. Jinak řečeno Kriegsmarine vedla s Royal Navy klasickou asymetrickou válku, kdy bojiště fakticky ovládali Britové, Němci však čas od času dokázali soustředit síly k nebezpečným přepadům. Za této situace vyplula 22. října 1943 z Brestu do Německa ponorková depotní loď Walkenried – známější jako lamač blokády pod bývalým jménem Münsterland – s doprovodem šesti minolovek a dvou strážních člunů. 

O konvoji se Britové rychle dozvěděli a z Plymouthu vyrazil svaz šesti torpédoborců vedený protiletadlovým lehkým křižníkem Charybdis. Zdálo se, že britské velení jde s „kanonem na vrabce“, ale síly se trochu srovnaly, když německý doprovod posílilo pět jednotek 4. flotily torpédových člunů kapitána Franze Kohlaufa. Na německé straně stála také zkušenost a znalost terénu. Velitel britského svazu kapitán George Voelcker totiž tamější vody vůbec neznal, protože jeho loď právě připlula ze Středomoří, měla projít údržbou a do akce se dostala jen jako náhrada za křižník Black Prince, který měl poruchu na strojích. To němečtí kapitáni v oblasti operovali už několik let a bretaňské pobřeží znali jako své boty. Přesto britské velení považovalo sestavu svazu za správnou, protože Charybdis se jako vedoucí loď torpédoborců osvědčil už v bojích kolem Malty.

Kohlaufův direkt

Krátce po setmění 22. října vyplul britský svaz do operace s označením Tunnel. Kolem půlnoci dorazil k bretaňskému pobřeží a za další zhruba hodinu a půl radar na Charybdisu zachytil německé torpédové čluny ve vzdálenosti 13 km. Křižník zvýšil rychlost a k nepřátelské koloně se natočil levobokem tak, aby mohl střílet ze všech zbraní. Manévr napodobily i torpédoborce plující v závěsu, pouze Limbourne zareagoval pozdě a octl se tak až na konci sestavy.

Kapitán Voelcker problémy své formace neřešil a s potěšením sledoval, jak se protivník žene do pasti. Děla zatím mlčela, protože Voelcker hodlal palbu zahájit až v dostřelu skloněných automatických protiletadlových zbraní, které by z křehkých trupů německých člunů dokázaly nadělat třísky
Jenže Voelcker to s vyčkáváním přehnal, když osvětlovací granáty nechal odpálit až v momentě, kdy vzdálenost mezi německou kolonou a Charybdisem činila něco málo přes kilometr a dělostřelecký důstojník už začínal mít dojem, že jeho kanonýři budou po nepříteli vrhat ruční granáty. Realita ale vypadala trochu jinak, než jak ji viděl kapitán Voelcker. 

Německý svaz si rozhodně nepřipadal jako nicnetušící oběť naivně mířící do záhuby, protože o britské přítomnosti němečtí kapitáni dobře věděli. Odhalil ji hydrofon člunu T-25, a to dokonce ještě dřív, než se 4. flotila objevila na britském radaru. Sledování kontaktu po spatření siluety křižníku pak vyústilo v torpédový útok, kdy po nouzové bojové zatáčce svých šest torpéd odpálily čluny T23, T26 a o chvíli později také T27 a T22. Poslední T25 se do palebné pozice nedostal, což ale Němcům vůbec nemuselo vadit, protože dva „smrtonosné doutníky“ – patrně z T23 – explodovaly na slabě chráněném levoboku křižníku Charybdis a voda okamžitě zaplavila kotelnu se strojovnou. 

Potápějící se křižník Charybdis. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, IWM Non Commercial Licence)

Výbuch byl tak silný, že kapitána Voelckera srazil ze židle, světla zhasla a selhalo i nouzové osvětlení. Šokovaný velitel okamžitě vydal rozkaz k opuštění lodi a námořníci tak museli ven tápat po žebřících a potmě. Měli na to asi půl hodiny, než se nad křižníkem definitivně zavřela voda. Jenže ani ti, kterým se podařilo skočit do moře, ještě neměli vyhráno. Charybdis totiž před plavbou načerpal palivové nádrže až po okraj, po potopení na hladině zůstala obrovská olejová skvrna a plavání v odporné husté lázni řada mužů nezvládla. Celkem zahynulo na 432 mužů včetně kapitána Voelckera, přežila jen stovka námořníků a čtyři důstojníci. Katastrofální noc pro Brity ale ještě nekončila – jedno torpédo zasáhlo záď torpédoborce Limbourne; dalším dvěma se jen s velkým štěstím vyhnuly Grenville Wensleydale.

Smutná práce

Velení zbytku svazu po zkáze Charybdisu přešlo na kapitána Rogera Hilla z torpédoborce Grenville, který v nebezpečných vodách nehodlal riskovat další překvapení a nařídil ústup. V noční tmě zmizel i protivník, jehož cílem koneckonců nebyla bitva, nýbrž doprovod konvoje s Walkenriedem. Po pár desítkách minut se tedy britské lodě vrátily, aby našly trosečníky a odvlekly plující, leč nepohyblivý vrak torpédoborce Limbourne. Německé čluny britské počínání zdálky kontrolovaly radarem, ale k dalšímu útoku se už neodhodlaly. 

Posádky torpédoborců WensleydaleTalybont převzaly námořníky z Limbourne (40 mužů ale zahynulo) a zapřáhly zasažené plavidlo do vleku. Kapitánu Hillovi se však tempo soulodí zdálo moc pomalé; s blížícím se úsvitem se určitě dala čekat návštěva německých bombardérů a takové setkání mohlo dopadnout hodně špatně. Nedalo se nic dělat – Limbourne dorazila torpéda vypálená z TalybontuRocketu. Ostatní lodě pročesávaly moře a hledaly trosečníky, nicméně mnozí byli ve špatném zdravotním stavu a všechny pokrývala silná vrstva nafty.

Krátká noční srážka, občas s jistou dávkou nadsázky nazývaná jako bitva u Sept-Îles skončila jasným německým vítězstvím a velitel 4. flotily Franz Kohlauf právem obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V průlivu ale víc než kde jinde platilo úsloví „každý chvilku tahá pilku“. Německý konvoj sice ještě bezpečně dosáhl Cherbourgu, ale tam se Walkenried stala dvakrát cílem bombardérů RAF a pokaždé utrpěla menší poškození. Teprve v noci na 20. ledna 1944 se loď s početným doprovodem lehkých sil pokusila prorazit Doverskou úžinou, jenže britští pobřežní dělostřelci měli mimořádně přesnou mušku. Už čtvrtá salva se ujala a po 15–18 přímých zásazích se Walkenried se ztrátou 16 mužů potopila. 


Další články v sekci