Úsvit lidského rodu: S kým se líbali neandertálci?

O existenci neandertálců víme déle než půldruhého století. Přesto nás stále překvapují. Početný mezinárodní tým vedený Laurou Weyrichovou z australské University of Adelaide nyní vyčetl převratné novinky o neandertálcích z jejich zubního kamene.

Zubní kámen vzniká srážením solí ze slin na povrchu zubu potaženého povlakem bakterií. Protože se zubní hygiena neandertálců omezovala jen na odstraňování zbytků potravy nástroji podobnými dnešním párátkům, měli na zubech jak plak, tak i zubní kámen. Usazené soli jsou v neandertálských čelistech jasně patrné i dnes. 

Lauru Weyrichovou zajímalo, zda v hmotě zubního kamene nezůstalo svědectví po ústních bakteriích nebo po potravě, kterou neandertálci konzumovali. Jak bakterie, tak i potrava obsahují DNA, a ta je typická pro daný druh mikroba, rostliny nebo zvířete. Dalo by se ze zbytků DNA v zubním kameni vyčíst, co mívali neandertálci v ústech? Výsledky analýz zveřejněné v předním vědeckém časopise Nature dokládají, že to jde a že zubní kámen skrývá úžasné příběhy.

Masožravci a vegetariáni

Vědci prověřili zubní kámen neandertálců, kteří žili před 50 000 roky na severu Španělska v jeskyni El Sidrón, a také usazeniny ze zubů neandertálců obývajících před 36 000 lety belgickou jeskyni Spy. DNA izolovaná z kamene na zubech prozradila, že belgičtí neandertálci jedli maso srstnatých nosorožců a divokých ovcí podobných dnešním muflonům. Pochutnávali si ale i na houbách: v oblibě měli hnojník mrvní. 

Potvrdily se tak představy o úlovcích neandertálců, jež si vědci vytvořili na základě nálezů zvířecích kostí v jejich sídlištích. V Belgii zatím nebyly nalezeny kosti muflonů ulovených neandertálci, ale tato zvířata tu žila a byla celkem hojná. 

Slabost neandertálců pro houby je pro vědce novinkou, protože se po plodnicích přes propast věků většinou nedochovají ani ty nejmenší stopy. DNA v zubním kameni však jejich konzumaci odhalí. 

Ačkoli máme neandertálce spojené s představou lovců a jedlíků masa, v jeskyni El Sidrón se zřejmě zvěřinové hody nekonaly. DNA ze solí na zubech těchto lidí neobsahuje dědičnou informaci zvířat. Neandertálci z El Sidrónu byli vegetariáni. Živili se semeny z šišek pinií, lesními mechy a houbami, např. klanolístkou obecnou. 

Pravěký aspirin a penicilin

Jak přiznává Laura Weyrichová, největší překvapení zažila, když v zubním kameni našla stopy po DNA topolu chlupatoplodého. Tento strom obsahuje v kůře a větvičkách kyselinu salicylovou, která je přírodní obdobou aspirinu. Neméně překvapivý byl nález zbytků DNA plísně štětičkovce druhu Penicillium rubens, která roste na nejrůznější vegetaci a obsahuje antibiotikum penicilin. Pozoruhodné je, že se DNA z topolu i štětičkovce vyskytovala v zubním kameni na jedné jediné lebce. Ta zároveň nesla neklamné stopy po těžkém zánětu zubu. Je tedy pravděpodobné, že pravěký člověk tlumil kruté bolesti přírodním aspirinem a zánět se snažil potlačit přírodní obdobou penicilinu! 

TIP: Kdo může za naše alergie? Geny, které jsme získali křížením s neandertálci

Bolavý zub nebyl jediným zdravotním trablem tohoto neandertálce. V zubním kameni měl uvězněné zbytky DNA náležející parazitické jednobuněčné houbě Enterocytozoon bieneusi. Ta vyvolává onemocnění označované jako mikrosporidióza. U neandertálce se patrně projevilo zánětem žaludku. Na to mu ale topolová kůra a listí pokryté plísní zřejmě nezabraly. 

Pravěké polibky

Další zajímavost představuje důkaz o výskytu bakterie Methanobrevibacter oralis. Její blízce příbuzný kmen známe i z úst současných lidí. Z rozdílů v DNA obou mikrobů – našeho a neandertálského – vyplývá, že jejich společný předek žil zhruba před 100 000 roky. Předci lidí Homo sapiens se ale s předky neandertálců evolučně rozešli mnohem dříve – přinejmenším před 400 000 roky. Znamená to, že si naši předci bakterii vyměnili s neandertálci v době, kdy už měly oba druhy člověka za sebou poměrně dlouhý samostatný vývoj. Před 100 000 roky se mohli potkat nejspíš kdesi na Blízkém východě. A jak si ústní bakterii předali? „Do úst se musela bakterie dostat se slinami. K tomu mohlo dojít třeba při společném hodování nebo při polibku,“ vysvětluje Laura Weyrichová.