Úsvit české politiky: Zavedení parlamentarismu v Rakousku (1.)

Jako první byla založena Národní strana, pro kterou se vžil název staročeši. Vznikla jako původně neformální seskupení významných politiků českého národa, které postupně dostávalo určitou pevnější strukturu. V čele stáli lidé, kteří už měli dlouhodobé politické zkušenosti a značnou váhu ve společnosti. V Čechách šlo o Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra a Františka Braunera. Na Moravě se do čela Národní strany dostal advokát Alois Pražák.

Cesta k pasivní rezistenci

Vznik staročechů souvisel s politickými změnami v letech 1860–1861 a jejich předáci chtěli dosáhnout toho, aby byla strana považována za mluvčího celého českého národa. K tomu bylo třeba nejprve zajistit vycházení politického tisku, který by hrál úlohu důležitého propagačního nástroje. Rieger podpořil žádost advokáta Julia Grégra a ten získal souhlas s vydáváním politického deníku Národní listy. Tak byly položeny základy moderního českého politického života

První číslo národních listů vyšlo 1. ledna 1861. Rieger v něm nastínil český politický program založený na národní rovnoprávnosti, občanských právech a rozsáhlé samosprávě. Nejvíce problémů způsobil požadavek uznání svébytného postavení zemí Koruny české. Přestože jej slíbila podporovat i zemská šlechta, která se staročechy spolupracovala, říšská rada ve Vídni tento požadavek zamítla. Čeští poslanci se proto rozhodli, že se dalších zasedání rady nezúčastní, což Rieger vyhlásil 18. března 1863. Tato politika pasivní rezistence měla podpořit český státoprávní program, ale ve skutečnosti nikam nevedla. Fakt, že se čeští zástupci nezúčastnili zasedání říšské rady a s přestávkami posléze i českého a moravského sněmu, totiž nikomu jinému příliš nevadil a ve svých důsledcích to bylo spíš na škodu.

Vznik mladočechů

Čeští politikové neměli dostatečnou sílu, aby dokázali svůj státoprávní program prosadit na úkor rakouských a uherských liberálů a svou neúčastí v zastupitelských orgánech jen oslabovali vlastní pozici. To si začalo uvědomovat radikálnější křídlo ve straně reprezentované Karlem Sladkovským a bratry Juliem a Eduardem Grégrovými. Dlouhou dobu sice nemělo sílu k tomu, aby se mohlo se Staročechy rozejít. Když ale politická situace přituhovala, pokusili se mladočeši roku 1873 přimět ke vstupu do zemského sněmu všechny české poslance. V tom ovšem neuspěli, protože staročeši odmítali ustoupit ze svého stanoviska. Politiku pasivní rezistence podporovali zejména Palacký a Rieger, a jelikož staročeská strana byla typicky vůdcovskou stranou, měli dostatek autority své plány prosadit.