Turecké město hříchu: Nejstarší město světa bylo přelidněné a plné násilí

Catalhöyük ležící na jihu dnešního Turecka na pláních kolem města Konya se pyšní hned několika primáty. Je to největší a nejstarší známé trvalé sídliště lidí z mladší doby kamenné. Vzniklo někdy kolem roku 7100 př. n. l. Tehdy ho tvořilo jen pár domků z hliněných cihel. Největší rozkvět zažíval mezi roky 6700 př. n. l. a 6500 př. n. l. Tehdy měl nejvíce domů, největší počet obyvatel a rozkládal se na ploše třinácti hektarů. V následujícím období už Catalhöyük upadal a někdy kolem roku 5950 př. n. l. jej jeho obyvatelé definitivně opustili.

Catalhöyüku se někdy přezdívá „plástové město“, protože jednotlivé domy tu na sebe byly namačkané bez proluk a uliček podobně jako buňky ve včelím plástu. Do domů se vstupovalo otvorem ve střeše. Střechy sloužily i jako ulice, tržiště a náměstí. Střešní vstup se používal i k větrání domů, protože catalhöyücká stavení postrádala okna nebo ventilační otvory. 

„Plástová“ architektura zdaleka nepředstavuje jedinou zvláštnost Catalhöyüku. V mnoha domech byli pod podlahou pochováni nebožtíci. Často leželi v místech, kde se nacházela lůžka obyvatel domu. Obydlí tedy plnila i funkci hrobek a sloužila současně jak živým, tak mrtvým.

Rekonstrukce nebo rozsáhlejší inovace domů obvykle vyžadovala zbourání původní stavby. Nová budova pak vyrostla na troskách své předchůdkyně. Za 1 150 let existence prodělal Catalhöyük rozsáhlých přestaveb nejméně osmnáct. Zbytky budov vytvořily za tu dobu vrstvu mocnou dvaadvacet metrů.

Nerozluštěné záhady

V Catalhöyüku archeologové nenarazili na jiný typ budov než obytné domy. Chybí tu „samozřejmosti“ pozdějších velkých měst, jako je vládcův palác nebo svatyně pro pořádání náboženských obřadů. Pokud se v Catalhöyüku nějaké bohoslužby vůbec konaly, pak se snad odehrávaly v centrálních místnostech některých domů, které byly o něco prostornější. Jejich stěny zdobily nástěnné malby. 

Další záhadu Catalhöyüku představují statisíce koulí uhnětených z jílu a následně vypálených v ohni. Archeo­logové jsou z nich rozpačití. Někteří předpokládají, že sloužily k přípravě pokrmů, protože se občas nacházejí ve vrstvách popela. Jiní odborníci jsou přesvědčeni, že záhadné koule byly používány jako zbraně. Jakési značky na některých z nich zavdaly příčinu k teoriím, podle kterých je obyvatelé Catalhöyüku používali jako pomůcku při složitějších propočtech. Další hypotézy si pohrávají s myšlenkou, že sloužily k evidenci uzavíraných směnných obchodů. 

Velká komunita 

Početný mezinárodní vědecký tým nedávno shrnul výsledky čtvrtstoletí trvajícího výzkumu lidských ostatků nalezených v Catalhöyüku. Studie publikovaná v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences názorně demonstruje problémy, s nimiž se museli lidé při přechodu od nomádského života lovců a sběračů k usedlému životu v trvalých sídlech prvních zemědělců vypořádat. 

„Catalhöyük byl jednou z prvních komunit, jež měly namířeno k životu ve městech,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu antropolog Clark Spencer Larsen z Ohio State University. „Jeho obyvatelé se na vlastní kůži přesvědčili, co to znamená žít ve větším počtu na jednom poměrně malém místě po delší dobu. Nastoupili cestu ke způsobu života ve městech, jaký dnes praktikujeme my. Mnohým výzvám, kterým čelili obyvatelé Catalhöyüku, čelíme i dnes – jen v trochu větších dimenzích.“

Úskalí jídelníčku 

Larsen a jeho kolegové zjistili, že v jídelníčku Catalhöyüčanů převažovaly pokrmy z pšenice, ječmene a žita pěstovaných na polích. Menu si lidé doplňovali sběrem planých rostlin. Potraviny živočišného původu byly zastoupeny o poznání méně a pocházely z chovu domácích zvířat, hlavně ovcí a koz. Obyvatelé si občas přilepšili také lovem volně žijících zvířat. Skot začali chovat až v době, kdy už se nejstarší známé město světa nacházelo za zenitem. „Už když město zakládali, byli zdatnými pěstiteli zemědělských plodin a chovateli domácích zvířat. S postupem času ale hospodařili stále intenzivněji,“ shrnuje poznatky z výzkumu Larsen. 

Jídelníček s převahou obilných pokrmů si vybral svou daň na chrupu strávníků: trpěli zubním kazem. Dospělí lidé měli zkažený v průměru každý osmý zub. O tom, že s postupem času kladlo hospodaření na lidi z „plástového“ města stále větší nároky, svědčí stavba kostí dolních končetin. Ty prozrazují narůstající zátěž způsobenou chůzí na velké vzdálenosti. Na sklonku existence Catalhöyüku byli jeho obyvatelé nuceni absolvovat mnohem delší pochody než v dobách, kdy bylo město na vzestupu. Vědci z toho usuzují, že lidé chodili na pole i na pastviny, které se posouvaly do stále větších vzdáleností od města. 

„Jsme přesvědčeni, že lidé vyčerpali zdroje v těsném sousedství Catalhöyüku a museli podnikat dlouhé cesty, aby našli pastvu pro zvířata, ale třeba i dřevo na topení a vaření. To, spolu s klimatickou změnou, významně přispělo k úpadku města,“ vysvětluje Larsen.

Mnohé nasvědčuje tomu, že během existence Catalhöyüku na jihu Malé Asie ubylo srážek a podnebí bylo sušší. Získat dost potravy hospodařením tak pro rostoucí město bylo stále náročnější. 

Choroby špinavého města 

Obtížnější hospodaření na polích a pastvinách však nepředstavovalo jedinou potíž, s níž se obyvatelé Catalhöyüku potýkali. Zhruba jedna třetina lidských ostatků z „plástového“ města nese stopy závažných zánětů. Znamená to, že mezi obyvateli řádily epidemie nakažlivých chorob. Významně k tomu přispívalo nahloučení velkého počtu lidí na malém prostoru a celkově velmi chabá hygiena. 

Kočovníci tenhle problém prakticky neznali, protože se neustále stěhovali z místa na místo a původce chorob a cizopasníky nechávali daleko za sebou. V „plástovém městě“ žili vedle sebe lidé i zvířata. Na stěnách i podlahách domů v Catalhöyüku našli archeologové neklamné stopy po zvířecích i lidských výkalech. Čas od času lidé sice překryli podlahy svých domů novou vrstvou jílu a stejně tak vylepšili i zaneřáděné stěny. Pro úspěšný boj s chorobami to však nestačilo. 

„Žili ve velmi stísněných podmínkách, v těsném sousedství odpadkových jam a klecí se zvířaty. Pro šíření infekčních chorob v tomto městě existovala dlouhá řada závažných příčin,“ vysvětluje Larsen. 

Útoky do zad

Přelidnění zřejmě plodilo násilí, protože každá čtvrtá lebka pochovaných nebožtíků nese výmluvné stopy po zhojeném zranění. Na každé osmé je pak patrno hned několik zranění pocházejících z různých období života daného člověka. Většina zranění byla způsobena úderem tvrdého okrouhlého předmětu. Stopy po ránách do hlavy nápadně odpovídají tvaru záhadných vypálených jílových koulí. Nadpoloviční většinu zraněných tvořily ženy. Úder do hlavy jim byl zasazen buď shora, nebo zezadu. To znamená, že oběť násilníka před atakem často vůbec neviděla. 

„Ke zraněním hlavy nejčastěji docházelo v době největšího rozkvětu města, kdy tu žilo nejvíce obyvatel a hustota osídlení dosahovala historického maxima. Můžeme proto předpokládat, že přelidnění sídliště s sebou neslo silný stres. Z něj pak vyplývaly násilné konflikty,“ dodává k nálezům Larsen.

TIP: Pravda o „bráně do pekel“: Co zabíjelo u tureckého Hierapolisu? 

Další překvapení přinesly analýzy kostí a zubů nebožtíků pochovaných pod podlahami domů. Zdá se, že lidi pochované pod jednou místností nevázalo těsnější příbuzenské pouto. Svědčí o tom odlišný tvar jejich zubů. 

„Tvar zubů je silně dědičný,“ říká Larsen. „Lidé, kteří jsou blízce příbuzní, mají podobné tvarové parametry zubních korunek. To jsme u lidí pohřbených v jednom a tom samém domě nenacházeli. Nyní proto pátráme po tom, co spojovalo lidi, kteří v Catalhöyüku žili. Zatím je to pro nás záhada,“ přiznává Larsen. Catalhöyük proto i nadále zůstává v centru pozornosti archeologů…