Tupolev Tu-2: Neprávem zapomenutý lehký bombardér shazoval bomby na Berlín

Jestliže se hovoří o bombardovacích letadlech druhé světové války, hlavní pozornost získávají stroje německé, britské a americké. Přinejmenším na Západě se však občas zapomíná, že svou úlohu v konfliktu sehrávaly též bombardéry letectva Rudé armády. Ačkoli strategický význam jejich nasazení nebyl zdaleka tak rozhodující jako v případě angloamerických sil, velice se osvědčily v rámci taktického použití na bojišti. Dokládá to např. lehký bombardér Tupolev Tu-2, jenž se svými kvalitami jednoznačně řadil mezi světovou špičku.

Letoun navržený ve vězení

Nový sovětský bombardér nevznikl snadno mj. proto, že jeho konstruktér, slavný Andrej Nikolajevič Tupolev seděl od roku 1937 uvězněn. Prvotní zadání znělo na čtyřmotorový letoun pro střemhlavé útoky, ale nejen pověřený konstruktér rychle pochopil, že takový stroj by byl dosti nepraktický. Na Sověty poté velmi zapůsobil německý Junkers Ju 88, takže se zadání změnilo a Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz vyvinout dvoumotorový stroj. Ten měl dosahovat lepších výkonů než jeho německý protějšek. 

Měl být použitelný nejen pro střemhlavé útoky, ale také pro horizontální či dálkové bombardování a v neposlední řadě pro shazování torpéd. Tupolev pracoval výjimečně rychle, jelikož vývoj stroje s kódovým označením Samoljot 103 začal 1. března 1940 a již 3. října téhož roku stál na startu připraven prototyp ANT-58. Poháněla jej dvojice motorů Mikulin AM-37 s výkonem po 1 100 kW. Letoun měl tříčlennou osádku. Pozoruhodný a charakteristický prvek představovaly dvojité svislé ocasní plochy. Značný zájem přitáhla též nezvykle objemná pumovnice, jež fakticky vyplňovala většinu střední části trupu za kabinou a dovedla pojmout až 4,5 tuny bomb.

Letoun navíc nesl dva 20mm kanóny ŠVAK vestavěné do křídla a několik 7,62mm kulometů ŠKAS v zádi kabiny a břišním střelišti. ANT-58 se poprvé vznesl 29. ledna 1941 a hned od počátku vykazoval vynikající výkony co do rychlosti, doletu i dostupu. Výrazně překonával vše, co mělo sovětské letectvo v této kategorii k dispozici. Přece jen ale šlo o pokusný prototyp na začátku vývoje, prakticky nezpůsobilý pro hromadnou výrobu.

Tupolev se snažil nedostatky odstraňovat, a tudíž postavil druhý exemplář nazvaný ANT-59 s přepracovanou kabinou a přidaným záďovým střelištěm, což zvýšilo počet členů osádky na čtyři. K jeho pohonu použil hvězdicové motory Švecov AŠ-82, jež sice znamenaly snížení maximální rychlosti o zhruba 100 km/h (první prototyp ANT-58 dosahoval až 640 km/h), avšak vyznačovaly se mimořádnou spolehlivostí.

Sériové Tu-2 míří do války

Druhou výhodou nových motorů byla dostupnost ve velkých počtech, neboť se předpokládalo skutečně masové vyrábění nového bombardéru. V září 1941 začala sériová produkce varianty, jež měla tovární označení ANT-60. Vzdušné síly ovšem ofi ciální označení pořád nepřidělily a těchto strojů se nakonec zhotovilo pouze devatenáct kusů, jelikož továrna v Omsku se poté musela přeorientovat na výrobu potřebnějších stíhaček.

Andrej Tupolev však dále pracoval na zdokonalování svojí konstrukce a v roce 1942 zkonstruoval tři prototypy ANT-61, jež úspěšně absolvovaly testy v rámci státních zkoušek a poté putovaly přímo na frontu(!) u města Kalinin (dnes Tver), kde se rovněž setkaly s úspěchem. Tehdy se poprvé objevilo také oficiální označení sovětského letectva, totiž Tu-2.

Také válečná situace se v letech 1942–1943 změnila, a tak sovětská vláda nařídila závodu v Omsku, aby opět začal vyrábět bombardéry. Nejednalo se ovšem o letouny podle standardu ANT-61, neboť proběhly další menší změny konstrukce a hlavně byly k dispozici nové přeplňované motory AŠ-82FN. První exemplář definitivní verze, jež obdržela jméno Tu-2S (tj. „Sériový“), poprvé vzlétl 26. srpna 1943.

Na jaře 1944 pak první sériové kusy dorazily k bojovým jednotkám, kde vyvolaly (mj. díky obrovské nosnosti zbraní) velké nadšení. Zesílení se dočkala i výzbroj. Místo 7,62mm kulometů nyní letoun disponoval ve všech střelišťích 12,7mm kulomety UB. Letadlo nyní kromě pumovnice neslo zbraně také pod vnějšími závěsy, a to nejen bomby, ale též neřízené rakety; celková nosnost výzbroje se blížila čtyřem tunám. Jako první použily bombardéry Tu-2S letecké síly Karelského frontu (konkrétně 13. letecká armáda) proti finským a německým jednotkám.

Nová letadla se vysoce osvědčila, protože při velikosti a výtečné obratnosti lehkého bombardéru (Sověti zaznamenli i případy úspěšných vzdušných soubojů s německými stíhači!) přinášela nosnost zbraní a dosah prakticky na úrovni bombardérů středních. Úspěch Tu-2 vedl i k tomu, že se jeho konstruktér dostal opět „na výsluní“ a získal zpět i ztracenou přízeň samotného Stalina.

Další nasazení

Sériová produkce Tu-2 se stupňovala a letoun získával na důležitosti. Útoky těchto strojů se staly nezbytnou součástí příprav na dobývání fanaticky bráněných měst v Polsku a Německu. Vrchol jejich nasazení pak přinesla bitva o Berlín, který bombardovaly stovky těchto strojů. To ale ještě neznamenalo konec kariéry tohoto vynikajícího letounu, jelikož lehký bombardér od inženýra Tupoleva hrál důležitou úlohu i při porážce japonské Kwantungské armády v Mandžusku.

Výroba pak pokračovala i nadále, protože Tu-2 se skutečně mimořádně osvědčil. K 1 111 kusům, jež vznikly během války, vyrobily továrny po jejím skončení ještě 1 146 dalších. Nejednalo se ale pouze o Tu-2S, neboť v menších počtech putovaly k jednotkám i jiné verze.

TIP: Konstruktér Andrej Tupolev: Za vývoj letadel deset let nucených prací

Celkové číslo 2 257 vyrobených Tu-2 zahrnuje i několik kusů dálkových letounů Tu-8 a Tu-10. Výtečné lehké bombardéry sice velení od bojových útvarů krátce po konci války stáhlo, u cvičných útvarů však zůstaly do poloviny 50. let. Velký díl práce pak odvedly pokusné letouny, na nichž se testovaly mj. sovětské proudové motory. Tu-2 působily též v letectvech sedmi dalších zemí, a to Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Indonésie, Číny a KLDR. Nelze se asi divit, že podle mínění řady ruských expertů se stal Tu-2 nejlepším lehkým bombardérem celé války.