Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Příběh o Robinu Hoodovi, ochránci utiskovaných a věčném oponentovi zlovolného šerifa z Nottinghamu, se vyvíjel po celá staletí. Vyprávění o odvážném zbojníkovi a „veselých chlapících“ ze Sherwoodu lidé milovali. Od úst k ústům se vedle Robina Hooda nesla jména jeho družiníků Malého Johna, Willa Scarleta, Muche, syna mlynářova, bratra Tucka, i Robinovy milé panny Marion. Psanec ze Sherwoodu vystupoval také proti proradnému princi Janovi (pozdějšímu králi Janu Bezzemkovi) na podporu jeho bratra, krále Richarda I. Lví Srdce, toho času na křížové výpravě.

Epickou hloubku středověkým příběhům a baladám pak dodali pozdější literáti, zejména Walter Scott a po něm Alexandre Dumas starší. Působivá dobrodružství Robina Hooda však měla pramálo společného se skutečným středověkým zbojníkem toho jména, jehož identita pod vlivem folkloru prakticky zmizela. Nezbývá než pátrat ve skromných dochovaných písemných pramenech a pokusit se poodhalit obrysy reálné postavy a jejího příběhu.

Hrdina prostých lidí

Nejstarší balady ze 14. a 15. století se o Robinu Hoodovi zmiňují jako o svobodném sedlákovi, zemanovi prudké povahy, který žil v Sherwoodském lese s družinou zbojníků a často křížil meč s šerifem z Nottinghamu. Tyto první literární záznamy obsahují již také mnohé, co o Robinovi víme dnes, například jeho lukostřelecké mistrovství, averzi vůči církvi či úctu k ženám. Vystupuje však jako muž z lidu, nikoliv jako pronásledovaný šlechtic.

Nejstarší literární zmínka o hrdinovi v kápi pochází z básně Piers Plowman, která vznikla kolem roku 1377. I když se Robin v básni objevuje pouze okrajově, je zřejmé, že je velmi dobře znám prostým lidem z písní a balad. V době, kdy se příběh zbojníka Robina začal objevovat v psané podobě, musel za sebou nepochybně mít už dlouhou cestu ústního podání. Ve středověku, kdy vládla všeobecná negramotnost, se zprávy a příběhy nesly v podobě vyprávění, často prostřednictvím potulných pěvců, kteří mnohdy kvůli i větší působivosti děje skutečné události okořenili fantazií.

Příběh o zbojníkovi, který se svými druhy bojoval proti zlému šerifovi z Nottinghamu, nacházel u lidových vrstev, žijících v neustálém strachu z libovůle svého pána, velkou odezvu. Robin byl hrdinou, s nímž se dokázali ztotožnit a zasadit ho do svých vlastních životů. V tom se zásadně odlišoval od postavy krále Artuše a rytířů kulatého stolu, kteří byli v době vrcholného středověku symbolem rytířství, křesťanských ctností a hloubkou svého příběhu oslovovali hlavně nejvyšší vrstvy a aristokracii obecně.

Teprve mnohem později, v 16. století, se v baladách stává z Robina Hooda šlechtic zbavený majetku a je dáván do souvislosti s králem Richardem Lví Srdce jako jeho zastánce. Na samém sklonku 16. věku pak sepsal Anthony Munday, významný Shakespearův předchůdce, dvě divadelní hry, kde získává Robin Hood identitu hraběte z Huntingdonu, což významně ovlivnilo a zkreslilo další vnímání slavného zbojníka.

Z historie do balad

Nejstarší doložená balada o Robinu Hoodovi byla zapsána kolem roku 1450 a jmenuje se Robin Hode a mnich. Vypráví, že se Robin jednoho rána, i přes varování Malého Johna, rozhodne jít do nottinghamského kostela na mši. Zde ho však pozná mnich, kterého dříve oloupil, a rychle vyrozumí šerifa, že je lapka v kostele. Robin je zajat a vsazen do hladomorny. Když se to dozví Malý John, nastrojí smělou léčku, do níž vtáhne i krále, aby pronikl do Nottinghamu a mohl Robina osvobodit. Johnův plán skutečně vyjde a Robin je osvobozen. Král se nejdřív hněvá, ale poté nechá záležitost být s tím, že Malý John je nejloajálnějším mužem v Anglii.

Tato balada Robina Hooda mnohem více přibližuje realitě. Je ale zapotřebí zmínit ještě jeden významný ohlas Robinových skutků, který časově předcházel literárním ztvárněním. K roku 1426 je v Exeteru poprvé písemně doloženo konání lidových slavností k poctě Robina Hooda, jakýchsi her, které byly součástí oslav příchodu léta 1. května (May Day), známých z keltských časů jako svátek Beltine. První máj ale slavili i Germáni či Římané. Právě během těchto slavností, přežívajících z pohanských dob, lidé hráli představení o Robinovi a jeho veselých družinících. V májových slavnostech se také poprvé objevily postavy Lady Marion a bratra Tucka.

Nevíme, jak moc byly hoodovské hry součástí oslav a jak moc byly rozšířeny, jistě však sahaly mnohem hlouběji do minulosti. K jejich masovému rozšíření pak došlo na konci 15. a v 16. století. Už ve 14. století všichni věděli, kdo je Robin Hood, a v 15. století se ústní tradice dostala i na papír. Mějme ovšem na paměti, že se zatím stále bavíme o Robinovi z vyprávění a balad, které jsou jako pramen nepříliš spolehlivé, ačkoliv jistou výpovědní hodnotu mají.

Postrach lesů

Jak starý je příběh o zbojníkovi ze Sherwoodského lesa? Nejméně sedm století a o něco málo mladší než sám Robin Hood. První zprávy o člověku téhož jména totiž nacházíme v pramenech úřední povahy už ve 13. století. K roku 1226 dokládají účetní záznamy z Yorkshiru, že v předchozím roce byl zbaven majetku jistý Robert Hod, prchající před zákonem, a že peníze následně získal šerif z Yorkshiru. Celkem devětkrát se v Yorkshiru, mezi lety 1226 a 1234, objevuje jméno Robert Hod, Robert Hood nebo už jako přezdívka Hobbehod. Jen pro úplnost, Robin byla hojně užívaná zdrobnělina jména Robert. Ano, máme tu živého Robina Hooda, psance, který je v konfliktu se šerifem. Že se děj neodehrává v Nottinghamu, vůbec nevadí. Šerifem, který se obohatil na úkor Roberta, byl jistý Eustace de Ludenham, jenž v letech 1213 a 1232 zastával post šerifa v Nottinghamu a v letech 1225–1226 v sousedním Yorkshiru.

TIP: V blízkosti Velkého dubu Robina Hooda se chystá těžba břidlicového plynu

Zprávy o „psanci a zločinci“ Robertu Hodovi, který působil škody na majetku a možná i na životech, se nesly rychle. Z Yorku do Londýna vedla stará římská cesta, hlavní obchodní tepna z velké části lemovaná lesem, včetně Sherwoodu, který měl ve středověku ohromující rozlohu 400 km². Povědomí o obávaném zbojníkovi tak měli i v Londýně, jak ostatně dokládají yorkshirské účetní záznamy, sepsané ve Westminsteru. Že ve 13. století zbojníci představovali značné riziko a cesty byly na hony vzdálené tomu, co si představujeme pod slovem „bezpečný“, dokládá zákon z šedesátých let téhož věku, který nařizuje, že les nesmí sahat k tržnímu městu blíž než 200 metrů. Anglie 13. století ale měla i další, vážnější problémy.

Válka baronů

Pytláctví a zboj byla jedna věc, avšak povstání proti králi představovalo potíž mnohem větší. Tedy ne, že by Robin Hood vedl povstání proti panovníkovi, ale možná byl jeho produktem. Robin (Robert) Hood nebyl totiž ani zdaleka jen jeden.

Roku 1258 se rozhořel spor mezi králem Jindřichem III. a mocnými anglickými barony, kteří nebyli spokojeni s jeho politikou. Do jejich čela se postavil Simon de Montfort a trval na tom, aby král potvrdil Magnu Chartu a více dbal na domácí poměry. Po prvotních úspěších byli ovšem rebelující baroni roku 1265 poraženi v bitvě u Eveshamu a v zemi byla obnovena jednota. Hned se to ale nestalo. Mnoho uprchlých baronů a jejich příznivců i nadále odmítalo složit zbraně, případně se snažili uniknout před odplatou. Skrývali se v lesích, někteří se uchýlili do Isle of Ely v Cambridgeshiru a další na hrad Kenilworth. Právě tehdy nalézáme mezi povstalci z Ely muže jménem Robert Hod.

Uprchlým příznivcům Simona de Montforta se říkalo vyděděnci a královu milost si mohli vykoupit pouze velkou sumou peněz. Byl to i případ skutečného Robina Hooda? K roku 1266 se o Robertu Hoodovi zmiňuje také skotský kronikář Walter Bower a před rokem 1283 uvádí Robyna Hudea a Malého Johna rovněž skotský dějepisec Andrew Wyntoun. Zmínky těchto autorů jsou nejstaršími kronikářskými zápisy.

Na sklonku 13. století, již za vlády Edwarda I., máme doloženu existenci zbojníka Robyna Hodea. Kronikářský zápis z díla Polychronicon říká, že „jistý psanec jménem Robyn Hode se svými společníky neustále napadal a okrádal královy věrné služebníky v Sherwoodu i jinde“. Tento Robin Hood prokazatelně řádil v letech 1294 až 1299. Kdo jsou oni královi věrní? Nepochybně šerifové, rychtáři či správci. Jenomže to není všechno. K roku 1309 se vážou dvě zmínky o Robertu Hoddeovi z Wakefieldu v Yorkshiru, jenž se provinil výtržnictvím a pytláctvím. V těchto souvislostech se v pramenech objevuje celkem dvacetkrát až do roku 1322. Robert z Wakefieldu však ani v jednom z případů není označován za psance jako jeho předchůdci. Vše tedy napovídá tomu, že legendy o Robinu Hoodovi mají kořeny ve 13. století, v době velmi neklidné.

Jméno jako synonymum

Ve 14. století bylo jméno Robin Hood (v různých variantách pravopisu) již velmi dobře známé, prakticky každý věděl, o koho jde. Jen ve 13. století existují důkazy o životě hned několika Robinů Hoodů, z nichž značná část měla opletačky se zákonem. Několik Robinů poznalo i 14. století. Ovšem ani v jednom z případů evidentně nejde o stejnou osobu. Prvním zaznamenaným je Robert Hod z Yorkshiru, jehož pověst, i když dochovaná ve střípcích, musela být vskutku působivá. Nepochybně existoval někdo obávaný a proslulý na počátku 13. století. Mnoho jmen, mnoho osudů, společné charakteristiky. Bylo by nemožné, aby se jméno Roberta (Robina) Hoda (Hooda) stalo synonymem pro ostatní zbojníky, lupiče a psance? Právě naopak. Je to celkem pravděpodobné. Označení Robin Hood mohlo být přezdívkou, která se postupem času transformovala do postavy lidového hrdiny.

Nebylo by to poprvé, kdy by k něčemu takovému došlo. Na počátku 19. století působil na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska lupič a zloděj Jan Jiří Grasel. Krátce po jeho popravě roku 1818 se z něj v Rakousku a mezi českými Němci stal lidový hrdina, který bohatým bral a chudým dával. Kolovalo o něm mnoho pověstí, písní a románů. Naopak v českých zemích jeho jméno zlidovělo jako synonymum pro lumpa a násilníka – grázl. Stalo se to i skutečnému Robinu Hoodovi?