Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (2)
Na jaře 1975 zahájily komunistické síly ofenzivu, které již prozápadní Vietnamská republika nedokázala vzdorovat. Když pak na konci dubna padlo i hlavní město Saigon, skončila téměř dvacet let trvající válka a země se sjednotila
V důsledku předešlých úspěchů severovietnamské armády a Vietkongu na jiných místech země se severovietnamské politbyro rozhodlo k úderu na hlavní město Saigon již 8. dubna 1975. Vrchním velitelem akce se stal generál Van Tien Dung . Na počest před pěti lety zesnulého vůdce nesla operace Ho Či Minovo jméno a komunisté si nyní věřili natolik, že se rozhodli věnovat revolucionáři nepřátelskou metropoli k narozeninám – to tak mělo být dobyto do 19. května.
Předchozí část: Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (1)
Na Saigon!
Jihovietnamci mezitím narychlo organizovali obranu města. Ačkoliv stále měli k dispozici na 250 000 vojáků a stovky obrněnců (tyto počty se navíc ještě zvyšovaly, jak se k Saigonu stahovaly jednotky prchající před Vietnamskou lidovou armádou), jeho šancím na úspěch již nikdo příliš nevěřil. Šance obránců ještě poklesly, když Američané odmítli svému někdejšímu spojenci pomoci.
Již od začátku operace postupovali komunisté nebývale rychle. K tvrdé bitvě došlo u Xuan Loc, kde se na odpor postavila 18. divize Armády vietnamské republiky. Trvalo 11 dní, než se útočníkům podařilo obránce obklíčit a obnovit postup. Obě strany střetnutí zaplatily stovkami padlých a Vietkongu se následně podařilo obsadit také deltu řeky Mekong. Do 21. dubna severovietnamské síly stály 40 km od hlavního města a kolem Saigonu se začala stahovat vražedná smyčka. Prezident země Nguyen Van Thieu rezignoval a vládu převzal generál Duong Van Minh, který se pokusil s komunisty domluvit příměří. Jednání králíka s kobrou z pochopitelných důvodů selhala a Vietnamská lidová armáda i Vietkong se připravovaly na konečný útok proti hlavnímu městu.
Závěrečné dějství
Dne 27. dubna dopadly na Saigon první severovietnamské rakety. Plán útoku na město počítal s nasazením 19 divizí, tedy asi 130 000 mužů, kteří měli udeřit v pěti proudech a obsadit klíčové body ve městě – prezidentský palác, budovu generálního štábu, velitelství policie a leteckou základnu Than Son Nhut. Pravidelné jednotky měly obcházet opevnění a nenechat se zatáhnout do vleklých pouličních bojů, zatímco partyzáni z Vietkongu se chystali, jako již tradičně, rozsévat chaos v nepřátelském týlu a narušovat komunikace demokratických sil.
Armáda vietnamské republiky však ještě neřekla poslední slovo. Dne 28. dubna zničili obránci cennou techniku na letišti Than Son Nhut, aby nepadla do rukou nepřítele. Do té doby rychle postupující severovietnamská 324. divize narazila na houževnatý odpor 12. paradesantní divize u mostu Cau Tan Cang přes Saigonskou řeku. Komunisté tam přišli o několik obrněnců T-54 a padl dokonce i velitel tankové brigády. K tvrdým bojům došlo také na letecké základně Than Son Nhut, kde útočící 24. brigáda narazila na tanky M48 Patton a musela žádat o posilu vlastních T-54. V krátké bitvě, do níž se zapojily i zbytky jihovietnamského letectva, pak Severovietnamci přišli o více než 15 strojů. Ztráty útočníků narůstaly, ale stále více se ukazovala také neudržitelnost pozic demokratických sil.
Osud poražených
Válečné běsnění v ulicích města nakonec ukončil prezident Du’ong Van Minh, jenž 30. dubna nařídil svým jednotkám zastavit palbu. Vietnamská lidová armáda a Vietkong pak triumfálně obsadily zbytek poraženého města. V následujících týdnech a měsících po jeho pádu čekaly Saigon významné změny. Ho Či Min se dočkal svého narozeninového dárku, když po něm bylo pojmenováno dobyté město. I když z něho před obsazením uprchly stovky oponentů režimu, dle názoru nových pánů trpěla někdejší metropole přelidněním a bylo tedy potřeba zredukovat její populaci.
Statisíce lidí čekalo vystěhování na venkov, kde se měli věnovat farmaření. A to ještě mohli mluvit o štěstí, podle různých odhadů 200 000–300 000 Jihovietnamců, často někdejších vojáků, čekaly takzvané převýchovné tábory. Že ne každý komunistickou „převýchovu“ přežil, jistě netřeba vysvětlovat. Záhy se však život ustálil a dnes patří Ho Či Minovo Město mezi jednu z vyhledávaných turistických destinací.
Otázka perspektivy
Dobytím Saigonu oficiálně skončila krutá občanská válka táhnoucí se dvě dekády stejně jako rozdělení země na dvě části. Vítězství ve válce následovaly mohutné státem organizované oslavy v Hanoji i dalších městech. Třicátý duben, kdy padl Saigon, je ve Vietnamu dodnes slaven jako Den osvobození a sjednocení. Z vítězství Vietkongu se pochopitelně radovaly také komunistické strany celého světa.
TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)
„Prapory revoluční vlády vlající nad Saigonem jsou symbolickým vyvrcholením rozsáhlé třídní bitvy, která proběhla na území celé Indočíny. Porážka světové reakce ve Vietnamu je osvobozením. Před národy Indočíny se otevírají nové perspektivy mírového rozvoje,“ pochvalovalo si situaci Rudé právo. Zcela jinak se na věc dívaly miliony Vietnamců, kteří museli pro svoji politickou orientaci zemi opustit. V zahraniční diaspoře nacházející se v nejrůznějších zemích světa se pro pád Saigonu používá spíše označení „Den, kdy jsme přišli o zemi“ nebo „Černý duben.“
