Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (1)

Lehké křižníky americké námořnictvo stavělo už na počátku 20. století a původně se jednalo o relativně rychlé, leč nevalně vyzbrojené lodě pro průzkumné mise. Jenže v letech 1913–1915 Britové do služby zařadili lehké křižníky třídy C. Nové jednotky, v podstatě jen zvětšené torpédoborce, nesly pouze symbolický pancíř, což jim ovšem současně dávalo takovou rychlost, že mohly vyztužit svazy malých torpédových plavidel slušnou palebnou silou. Zkušenosti z první světové války pak ukázaly, že se jedná o velmi užitečné lodě, a o vývoji podobných jednotek začaly uvažovat i jiné námořní mocnosti. 

Nepovedený kříženec?

Japonsko reagovalo experimentálním křižníkem Júbari, americké námořnictvo kontrovalo třídou Omaha. Ve 30. letech Američané ve stavbě lehkých křižníků pokračovali a v roce 1941 zahájili stavbu třídy Atlanta, do níž jako druhý v pořadí patřil i Juneau. Třída se vyznačovala úctyhodným počtem 16 děl hlavní baterie, byť s ráží 127 mm měla oproti japonským konkurentům se 140mm děly nezanedbatelný handicap.

Velký počet děl a s ním související nárůst hmotnosti způsobil také jistý úbytek rychlosti, takže s torpédovými plavidly už nové lehké křižníky operovat nemohly. Třída Atlanta se výzbrojí, pancířem, ba ani rychlostí nemohla měřit ani se standardními těžkými křižníky, a když k tomu připočteme fakt, že pro protiponorkový boj byla zbytečně velká, zdálo se, že Američané stvořili hodně nepovedený hybrid. Jenže zdání klame.

Platforma protiletadlového dělostřelectva

Dělostřelečtí specialisté totiž krátce před válkou v tajnosti dokončili speciální roznětku protiletadlových granátů, kterou iniciovalo magnetické pole blížícího se cíle. Hodně si od ní slibovali a věřili, že pokud granáty vypálí hodně hlavní, některé projektily z výsledné salvy útočící letouny smetou do moře.

Křižníky třídy Atlanta tak vlastně byly jakousi plující platformou pro protiletadlové dělostřelectvo, jehož palebná síla měla hrát svou úlohu při ochraně letadlových lodí; s klasickými souboji děla proti dělu konstruktéři a admirálové vůbec nepočítali. Reminiscence na minulost vůdčích lodí torpédoborců ale ještě zůstala – třeba v podobě torpédometů a protiponorkových zbraní.

Vlk se nažral...

Kýl křižníku Juneau položily loděnice v Kearny ve státě New Jersey 27. května 1940. Prvním (a posledním) velitelem se ještě před dokončením plavidla stal kapitán Lyman Swenson. Hotové plavidlo zařadilo námořnictvo do služby 25. října 1941, a zatímco Juneau podnikal testovací plavby, Spojené státy vstoupily do války. Křižník sloužil nejdřív v Atlantské flotile, konkrétně v blokádní skupině u břehů Martiniku. Právě tam totiž kotvily poměrně silné námořní síly vichistických Francouzů v podobě letadlové lodi Béarn s těžkými křižníky Emile Bertin a Jean d´Arc, které by zřejmě zvládly zničit zdymadla v nedalekém Panamském průplavu.

Záležitost se na jaře 1942 nakonec vyřešila diplomatickou cestou. Vichistický guvernér Martiniku totiž o střet s Američany neměl nejmenší zájem a ochotně souhlasil s demontáží důležitých strojních součástek z lodí i letadel, čímž se pomyslný americký vlk nažral a francouzská koza zůstala celá. Juneau se ještě do srpna 1942 pohyboval kolem východního pobřeží Spojených států, ale protože v té době stále více vřela situace v Tichém oceánu, odplul na nové bojiště. 

Smrt číhá na Guadalcanalu 

Dne 10. září 1942 se Juneau začlenil do svazu admirála Leigha Noyese a jeho úkolem se stala přímá podpora letadlové lodi Wasp. Jenže už za pět dní prošel křižník hodně nepříjemným bojovým křtem, když na americký svaz vypálila ponorka I-19 kapitána Takakazua Kinašiho salvu šesti torpéd. Z nich tři potopily Wasp, jedno poškodilo bitevní loď North Carolina a další způsobilo takové škody na torpédoborci O‘Brien, že šel ke dnu cestou do oprav.

Námořníci z Juneau pomohli aspoň se záchranou trosečníků a křižník se vrátil na základnu Espírito Santo v Nových Hebridách. Během příštích týdnů podporoval letadlovou loď Hornet, když podnikla smělý výpad proti nepříteli s cílem útočit palubními letouny na japonská postavení na ostrovech Bouganville, Buin a Guadalcanal. Křižník Juneau chránil Hornet také v bitvě u Santa Cruz (25.–27. října 1942), a když útočná vlna 27 japonských bombardérů napadla svaz kolem Hornetu, Juneau s jinými plavidly vytvořil tak účinnou protileteckou baráž, že většinu útočníků byla buď sestřelena, nebo se dala na ústup.

Dokončení: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (2)

Jenže japonští piloti se neobětovali zbytečně. Dvě torpéda a dvě pumy svůj cíl našly, a když se na palubu Hornetu zřítil ještě poškozený japonský bombardér, záchranné čety měly plné ruce práce. Další vlny nájezdníků se na nepohyblivou loď slétly jako sršni a po dalších dvou zásazích posádka potápějící se vrak opustila. Juneau se přesunul do svazu kolem Enterprise – v té době poslední americké letadlové lodi v jižním Pacifiku.