Totální válka: Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí

Poválečná mírová konference v Paříži z let 1919–1920 přinesla namísto očekávané stability a bezpečí zdeptané Evropě pouze „příměří na dvacet let“. Když si politologové, historici, novináři i nejrůznější skupiny nadšenců kladli otázky proč, došli nezřídka k závěru, že Německo nahnala do náručí nacistického demagoga nedostatečná velkorysost vítězů. Ti, kteří pátrali dále, pak nalezli také některé příčiny tohoto nesmiřitelného postoje Dohody vůči poraženým. Šlo mimo jiné o rozjitřené veřejné mínění, které se dožadovalo co nejtvrdšího potrestání nepřítele.

Po čtyřech letech válečného strádání a urputné propagandistické masáže nemínili především obyvatelé Francie a Itálie dovolit svým politickým zástupcům, aby hledali smírná řešení. Světový konflikt se totiž neodehrával pouze na frontách, ale vážně zasáhl do životů všech lidí napříč Evropou.

Mobilizace nejen vojenská

Vypuknutí války vyvolalo ve většině zemí vlnu vlasteneckého nadšení a v Londýně, Berlíně i Petrohradě se konaly pouliční oslavy. Již záhy si však konflikt vyžádal svou lidskou daň. Ta se netýkala pouze mladých mužů nadšeně pochodujících do války, co bude trvat maximálně „do švestek“. Ekonomické a zásobovací potřeby vedly záhy ke vzniku takzvané domácí fronty, která měla zásobovat bojiště nezbytným materiálem. Ve většině zemí se velké části pracujících vrstev neváhaly vzdát v minulosti těžce získaných výdobytků a nechat se zapřáhnout do válečné káry.

Tak například britské odbory souhlasily s přestavbou hospodářství podle potřeb státu a také s takzvaným ředěním – část dělníků musela odejít na frontu a jejich místo zaujali špatně mrzáci, ženy či nekvalifikovaní pracovníci. Odboráři také souhlasili s prakticky nepřerušovaným provozem továren a sníženými bezpečnostními normami, což vedlo ke stovkám úmrtí a zranění. Například 19. ledna 1917 zabil výbuch v továrně v londýnském East Endu 69 dělníků a dalších 400 zranil.

Engels by zaplakal

Také v Německu místní socialisté rychle zapomněli na antimilitarismus i třídní boj a podpořili válečné úsilí. Tuto skutečnost později tvrdě kritizoval český sociální demokrat František Modráček: „Kdyby vstali z hrobu oba velicí duchovní vůdci německé sociální demokracie Bebel a Engels, spatřili by zcela jiný proletariát, nežli si jej malovali ve své ohnivé fantazii, proletariát, jenž nebourá společnost kapitalistickou, nýbrž společně s kapitalistickými třídami a císařem vede krvavou válku s celým světem, sociální demokraty, s vlasteneckým zpěvem na rtech, ozbrojené puškami, bojující proti sociálním demokratům francouzským a anglickým, a to pro zcela jiné ideje nežli proletářské a socialistické.“

Zvláště tvrdě dolehla mobilizace zázemí na Francouze. V zemi růst populace již několik generací stagnoval, válečné úsilí potřebovalo každého bojeschopného muže. Fungování zemědělství tak téměř výhradně zajišťovali starci, ženy a děti. Již záhy však stouply také požadavky výroby a příslušnice něžného pohlaví nastoupily i do těžkého průmyslu. Zvláště těžký úděl čekal obyvatelstvo na obsazených územích. Válčící strany potřebovaly každou ruku a nucené práce se staly běžnou součástí života za okupace. Desetitisíce Belgičanů i Francouzů musely nedobrovolně pomáhat německému válečnému úsilí prací v továrnách či na polích.

Život na příděl

Mimo masivní pracovní mobilizaci dohnala civilisty v zázemí brzy také bída. Okamžitě po vyhlášení války vyhlásila Británie Severní moře za válečnou zónu a varovala před dovozem materiálu a potravin do Německa. Francouzi pak zahájili blokádu Středozemního moře, čímž připravili o importní možnosti Rakousko-Uhersko a Turecko. Němci v reakci na to vyhlásili ponorkovou válku, za jejíž pomoci chtěli pro změnu vyhladovět obyvatele britských ostrovů. Především v táboře centrálních mocností záhy zavládl hlad.

TIP: Námořní blokáda: Porušování mezinárodního práva za Velké války

Rakouská vláda reagovala přídělovým systémem a později také zavedením takzvaných bezmasých dní, během nichž zákon zapovídal prodej či konzumaci masných výrobků. Masitý oběd v pondělí, středu nebo pátek mohl rakouského občana stát až 5 000 korun či půlroční vězení. Nařízení se skutečně dodržovalo a jsou známy i případy, kdy četnictvo provádělo „šťáry“ v soukromých domech a bytech a kontrolovalo, co je na talíři. Například jistého libeňského továrníka Ludvíka Jelínka stála dvě husí stehýnka k pondělnímu obědu draho – zaplatil pokutu 500 korun a četníci pokrm zabavili.

Pokračování: Totální válka (2): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí (vychází v pátek 15. října)