Totální válka (3): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí
Světový konflikt se neodehrával pouze na moři, ve vzduchu a v zákopech, ale také za nimi. Čtyři roky trvající boje kladly extrémní nároky na ekonomiku všech států, ale i loajalitu obyvatel a ochotu podporovat válečné úsilí prací, odříkáním či vlastními penězi
Prakticky okamžitě po vypuknutí konfliktu se daly do práce cenzurní úřady fungující v téměř všech zemích. Francouzský parlament sice cenzuru zrušil již na přelomu století, nyní ji však republika rychle obnovila. Se vstupem USA do války schválil Kongres i přes veliký odpor části poslanců zákon o špionáži a pobuřování, který se stal podkladem pro cenzurní činnost. Jedině v Itálii existovala až do roku 1917 cenzura pouze pro vojenské záležitosti a civilní sféra zůstávala ušetřena. Tuto chybu italské úřady „napravily“ až po děsivé porážce u Caporetta v listopadu 1917, která tak učinila přítrž svobodnému šíření zpráv po Apeninském poloostrově. Ve většině zemí pak cenzurní úřady dříve či později získala pod kontrolu armáda.
Předchozí části:
Konec vtipů i kritiky
Ta cílila na zprávy, které by mohly nahlodat morálku obyvatelstva v zázemí, především tedy informace o závažných porážkách a neúspěších. Zesměšňování armády, hrdinství vojáků či moudrosti vojevůdců, zpochybňování válečných cílů a vítězného postupu – to vše podléhalo cenzuře. Informace o porážkách na frontě a utrpení bojujících vojáků nesměly proniknout na veřejnost. Tak se například z německé porážky na Marně (září 1914) stal taktický manévr.
Ani státy Dohody nezůstávaly pozadu, drtivou porážku u Tannenbergu (srpen 1914) nazval ruský tisk lokálním neúspěchem, zatímco když během bitvy o Verdun obsadili Němci klíčovou pevnost Fort Douaumont, francouzský tisk raději mlčel. Zato noviny neopomněly informovat o triumfálním znovu obsazení pevnosti o několik měsíců později. Dle dobových svědectví vyvolala však zpráva spíše rozpaky nad tím, že Douaumont vůbec padl do nepřátelských rukou.
Pozor na pusu i pero
Pacifistické brožurky, satira, či kritika tvrdých postupů ve vojsku, v dobách míru ve většině zemí běžné záležitosti, byly nyní tvrdě stíhané. V carském Rusku a císařském Německu se zapovídalo též zesměšňování nepřátelských panovníků, neboť to mohlo podkopat pozice monarchie jako takové. Ve všech evropských zemích moc cenzurních úřadů postupně rostla a ke konci války jim podléhalo skoro všechno včetně divadel, kabaretů a cirkusů.
Nejtvrdší kontrola se však týkala korespondence frontových vojáků. Kromě typicky vojenských informací (dislokace jednotky, nálada mužstva) se nesmělo psát ani o počasí či nedostatku jídla na frontě. Francouzi navíc nechávali odesilatele i adresáty zvláště kverulantských dopisů sledovat tajnou policií. Objevila se též řada případů, kdy vojáci za uvádění „přehnaných či nepravdivých“ údajů v dopisech domů stanuli před vojenským soudem. Italský generál Luigi Cadorna dokonce nechal několik mužů za údajně pomlouvačná psaní popravit.
Kontrola dovolenkářů
Od samého začátku se objevovaly snahy cenzuru obcházet – například posíláním dopisů po kamarádech, kteří odjížděli do zázemí na dovolenou. V některých zemích, například v Německu, však docházelo k namátkovým kontrolám dovolenkářů. Pokud se u některého z nich podařilo najít korespondenci porušující cenzurní pravidla, hrozilo kurýrovi vězení.
Dokončení: Totální válka (4): Světový konflikt se promítl také do života civilistů v zázemí
Někteří se také snažili své dopisy různě šifrovat, většinou si však na daný stav zvykli a smířeni s tím, že jejich pošta projde řadou cizích rukou, praktikovali důslednou autocenzuru. Tu dovedli k dokonalosti Britové, kteří nabídli svým vojákům předtištěné pohlednice, na kterých voják pouze zaškrtl některé z nabízených sdělení. Díky tomu odesílatel předal zprávu, aniž by musel přemýšlet, co psát, aby se nedostal s cenzurou do křížku.
