Tmavočerní milenci větru: Důstojní a inteligentní krkavci

Již od středověku považovali lidé v Evropě krkavce za „nečistého ptáka“ a s růstem mysliveckého hospodaření začal být jednoznačně vnímán jako škodná. Jen v letech 1834–1875 bylo v Čechách, na Moravě a ve středním Německu uloveno 10 440 krkavců.

Nečekaní přistěhovalci

Krkavci patří do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi krkavcovitých (Corvidae), kam jsou řazeny například také vrány, havrani a kavky. Všichni krkavcovití patří spolu s papoušky k nejinteligentnějším a nejdéle žijícím opeřencům.

Není tomu ovšem tak dávno, kdy přes svou dlouhověkost byl krkavec velký (Corvus corax) považován v českých zemích za zcela vyhubeného. Záznamy ornitologů dokazují, že tito nepřehlédnutelní ptáci mizeli z české krajiny již v 19. století; ostrůvkovitě tehdy hnízdili jen na skalnatých březích Vltavy u Prahy, na Šumavě a řídce v Krkonoších. Z Jizerských hor zmizeli už před rokem 1877.

Ve druhé polovině 20. století se na Šumavě a v Jeseníkách začalo uvažovat o reintrodukci krkavců. Než se ale podařilo odchovat a do přírody vypustit „české“ krkavce, nastěhovaly se k nám krkavčí páry z Německa, Polska a Slovenska. V roce 1968 (po více než stoleté absenci těchto ptáků na území České republiky) zahnízdil první pár v oboře v Hukvaldech a ve stejném roce bylo potvrzeno hnízdění v Jeseníkách. V Moravskoslezských Beskydech první navrátilci zahnízdili až v roce 1975 a na Králickém Sněžníku roku 1978. V současné době u nás hnízdí už několik set párů.

Pečliví rodiče, inteligentní zvědavci

Krkavce se mi poštěstilo pozorovat mnohokrát. Třeba i ve výběhu soběšické jízdárny, když se za zvědavé asistence okolo stojících koní tři černí krasavci živili na zbytcích bažanta, kterého v noci ulovila liška. Nikdy ale nezapomenu na konec května 2005. Tehdy jsem na Tišnovsku v údolí Svratky mohl sledovat, jak nad zalesněným kopcem Brdo krouží – přesně jako v pohádce – sedmero krkavců. Rodiče učili pět svých pět potomků využívat vzdušných proudů a v horkém větru je školili v baletu pod tyrkysovou oblohou.

V knize Z medvědích a vlčích brlohů píše Ludvík Kunc: „Krkavci jsou vynikající rodiče a rčení ‚krkavčí matka‘ je hotový nesmysl. Krkavčí mláďata mají dokonalou péči obou rodičů a i po vylétnutí z hnízda jsou ještě dlouho rodiči opatrována. Dovádějí a hrají si ve vzduchu a jsou obrazem šťastné rodiny.“ Vzdušné tance krkavců jsou pověstné. Také David Attenborough ve své knize Planeta žije líčí: „Krkavci dělají v povětří rozmanité přemety a obraty, jako by si hráli.“

„Krkavec patří mezi nejinteligentnější ptáky a jeho velmi vyvinutou vlastností je zvědavost,“ tvrdí dále Ludvík Kunc. „Patří k typu zvířat, která profesor Konrad Lorenz vtipně nazval ‚specialisty na nespecializovanost‘. Krkavec testuje neznámé předměty ze tří aspektů: zda je předmět nebezpečný, zda může být k jídlu či zda je neužitečný, k nepotřebě. Je jedním z mála druhů, u kterých je zvědavost silnější než hlad. Nutno říci, že si krkavec díky své inteligenci a potravním nárokům dokáže opatřit potravu poměrně snadno. Má pak hodně času na přepych věci zkoumat.“

Neprávem zatracovaní „uklízeči“

Myslivci neměli, a troufám si tvrdit, že dosud většinou nemají, krkavce příliš rádi. Připisují jim škody na mláďatech lovné zvěře, na plenění ptačích hnízd a podobně. Černé rytíře oblohy však naštěstí chrání zákon. Přesto stále nacházím – třeba na Vysočině – vystřílená krkavčí hnízda.

Odborníci jsou přitom přesvědčeni, že lovecké schopnosti krkavců jsou přeceňovány. Větší kořist loví výjimečně – jsou kupříkladu schopni zabít maximálně třídenní jehně, starší nikoli. Přednost tito robustní (až 1,20 kg těžcí) ptáci jednoznačně dávají konzumování padlé zvěře, případně i prohledávání skládek a odpadků. Při strojovém sečení luk „patrolují“ krkavci v blízkém okolí. Často zde najdou bohatě prostřený stůl: usmrcená srnčata, malé zajíčky atd. Skvělým zrakem také kontrolují silnice, kde se živí na přejetých ježcích, kočkách a dalších zvířecích obětech dopravního provozu.

Neodhalené tajemství úspěchu

Jak jsem se už zmínil, krkavci se nakonec při návratu do volné přírody obešli bez pomoci člověka. Tajemství úspěchu jejich expanzivního šíření však zatím ornitologové spolehlivě nerozluštili. Jedna z hypotéz tvrdí, že zásadní roli hraje vazba na úspěšné znovuosídlování staronových území masožravými šelmami (po nichž zůstává krkavcům potrava), především smečkami vlků, jak se to děje v Polsku, Německu, Francii, Itálii i v České republice. Podle mého mínění ale tento názor neobstojí – šíření šelem je velmi pomalé a řídké, a je vázáno pouze na některé, především horské lokality. Ani další teorie, že se krkavci naučili používat k hnízdění stožárů vysokého napětí, nezní v souvislosti s rozsahem jejich šířením nikterak věrohodně.

Pravdě zřejmě nejblíž bude domněnka, že zvýšenému výskytu krkavců napomohla brutální likvidace vran (vystřelování hnízd, kladení otrávených vajec atd.), jež u nás byla realizována v 60. a 70. letech 20. století. Dramatický pokles populace vran mohl otevřít volný prostor pro krkavce, kteří jsou obratnými lovci hrabošů. Inteligentní a přizpůsobiví krkavci zřejmě využili vhodné „díry na trhu“. Díky tomu, že nejsou nesmyslně pronásledováni, jejich stavy rostou a přirozeně se šíří Evropou.

Okřídlení vlčí průvodci

V souvislosti s krkavci není možné nezmínit se o jejich vztahu s vlky. Ojedinělé přátelství obou druhů vstoupilo i do indiánských a inuitských legend. Krkavci jsou často nazýváni průvodci vlků a indiánské přísloví tvrdí: „Jdi za krkavcem a najdeš vlka.“ Spojenectví s úspěšnými predátory je pro krkavce nepochybně prospěšné – často se totiž přiživují na vlčí kořisti. Jejich ostražitost, možnost vidět z ptačí perspektivy do dalekého okolí a varovat před nebezpečím charakteristickým varovným pokřikem jsou naopak výhodné pro vlky.

Mnoho terénních biologů, lovců i trpělivých milovníků přírody mělo možnost sledovat prostřednictvím svých triedrů „mezidruhové hrátky“, jimž se vlci a krkavci rádi často oddávají. Svědectví o tom vydali ve svých knihách například L. David Mech v knize Vlk, Farley Mowat (Nedělejte poplach) či Ludvík Kunc (Z medvědích a vlčích brlohů).

Starodávné symboly, větrní akrobaté

Krkavci mají od středověku nepříliš lichotivou pověst. Společně s havrany se stali symbolem smrti, zla, rozkladu a popravišť. Dlouhodobou úctu k nim naopak chovají v Anglii. O blaho několika majestátních ptáků se v londýnském Toweru stará ctihodný mistr ptáčník.

Poloochočení ptáci žijí volně, nechají se ovšem přivolat na potravu. V případě nebezpečí epidemie ptačí chřipky jsou pro ně stále připraveny voliéry, aby měli zajištěnu bezpečnou karanténu. Podle legendy totiž hrozí britské monarchii pád, jestliže krkavci na Toweru vymřou. V historii se to již jednou málem stalo. Během druhé světové války zde přežil jediný krkavec. Král Jiří VI. proto nařídil, že v pevnosti musí neustále být šest krkavců, jak to již v 17. století stanovil král Karel II.

Zatímco Evropa si krkavce a havrany většinou ošklivila, pro severoamerické indiány byli důležitým totemovým zvířetem. Mnohé severní kmeny žijící na Aljašce a v Kanadě od nich dokonce odvozovaly svůj původ a krákorající černí letci se zabydleli v jejich legendách.

Krkavci velcí jsou fascinující a inspirující ptáci. Francouzský dobrodruh Nicolas Vanier o nich v knize Dítě sněžných plání s obdivem píše: „Za rozbřesku si s větrem pohrávají krkavci, stoupají přímo vzhůru k šedé klenbě oblohy a pak ihned padají se staženými křídly v akrobatických vývrtkách až k vrcholkům stromů, kde prudce roztáhnou křídla a ztěžka opět stoupají. Zvedají se proti větru, hrají si s ním, křižují se, pak ještě jednou padají, s radostí krákají a provádějí další akrobatické kousky. Velcí krkavci milují vítr …“

---

Čtěte také:

Velký návrat průvodce duší: Na havajský ostrov se vrací vyhubené vrány

Na havajský ostrov se vrací vrány, které byly ve volné přírodě vyhubené před 20 lety. Alalové, jak jim místní říkají, jsou důležitou součástí havajské mytologie.