Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (2)

V prosinci 1915 proběhla konference představitelů dohodových generálních štábů v Chantilly, ale rozhádaní a nedůvěřiví vojevůdci se dokázali dohodnout pouze na tom, že je třeba budoucí akce lépe koordinovat.

Předchozí část: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (1)

O pár týdnů později, po návrzích, aby společná ofenziva proběhla na Balkáně či dokonce v Egyptě, konečně došlo ke shodě. Rusové měli zaútočit v Haliči v polovině června, společné francouzsko-britské síly o čtrnáct dní později na Sommě. V případě, že by je nepřítel předešel, přijali generálové nicneříkající usnesení, že si navzájem pomohou. 

Krycí jméno Gericht 

Mezitím však dostal von Falkenhaynův plán jasné obrysy a německé válečné soukolí se rychle dalo do pohybu. Náčelník štábu zvažoval dvě místa útoku – pevnostní oblast u Belfortu nebo u Verdunu. Nakonec se rozhodl pro druhou jmenovanou, protože se na německé straně fronty nacházela hustší železniční síť, díky níž bude Berlín moci zásobovat své armády. V posledních dnech roku 1915 se z von Falkenhaynova štábu rozlétly stovky telegramů označené krycím jménem Gericht (soud) a ještě do konce prosince se první ze sborů vyčleněných pro útok nacházel v nástupních prostorech před Verdunem.

Datem zahájení ofenzivy se stal 12. únor. Do oblasti zamířily v prvních dnech roku 1916 stovky železničních transportů s vojenským materiálem i mužstvem. Němci dokonce nařídili evakuovat celé vesnice, jednak kvůli utajení příprav, a také proto, aby mělo 140 000 vojáků kde přečkat týdny zbývající do útoku. Největší důraz kladl Berlín na dělostřelectvo. Plánovači předpokládali, že bombardování srovná francouzské zákopy se zemí, díky čemuž je pak pěchota obsadí s minimálními ztrátami.

Všechna děla míří na Verdun

Splnění úkolu mělo zajistit 306 polních děl, 542 těžkých kanonů a 152 velkorážních minometů. Pomoci jim měly hlavně také od sousedních sborů a armád, takže dohromady mířilo na Verdun více než 1 220 hlavní různých ráží – to vše na pouhých 13 km fronty! Každá z nich měla svůj přesně přidělený úkol. Na francouzské forty se mělo soustředit 24 moždířů ráže 42 cm, jejichž soustředěním Němci vytvořili největší koncentraci obléhacích děl za celou Velkou válku.

Těžké kanony měly pálit na Verdun samotný a také na komunikace na levém břehu Mázy, zatímco zbytek dostal přidělené úseky francouzských zákopů – každých 140 m měla ostřelovat jedna 210mm baterie. V případě, že by pěšáci narazili na odolávající hnízda odporu, byly připraveny minomety. Zbraně menších kalibrů pak měly postupovat za první vlnou a pomoci rozbít případné protiútoky. Do začátku bitvy Němci shromáždili na 2,5 milionu granátů všech ráží, které muselo přivézt 1 300 vlakových transportů. K 1. únory stály všechny baterie připraveny na pozicích.

Na verdunské frontě klid

Obyvatelé pevnostního města si na přítomnost nepřítele, jehož pozice se od září 1914 nacházely zhruba 16 km od Verdunu, už zvykli. Z původního počtu 15 000 lidí tam ale zbyly pouhé tři tisícovky, na každém kroku byli vojáci a do ulic sporadicky dopadaly granáty. V okolí se nacházelo několik desítek modernizovaných fortů, díky čemuž mnoho Francouzů považovalo oblast za nedobytnou. Ani velení armády si koncem roku 1915 nepřipouštělo, že by nepřítel zaútočil právě tam, a tak pevnosti ještě oslabovalo.

Kvůli nedostatku vlastního dělostřelectva generalita pátrala po každé volné hlavni, která by mohla posílit pozemní jednotky. Její pozornost záhy upoutala výzbroj verdunských fortů, jež zde byla podle mínění některých důstojníků zbytečná. Vzhledem k tomu, jak rychlý proces udělaly německé obléhací moždíře s pevnostmi v Lutychu, Namuru či Antverpách, francouzský generální štáb v čele s generálporučíkem Josephem Joff rem už Verdunu přílišný vojenský význam nepřikládal.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (3)

Generál Augustin Dubail, jenž velel v srpnu 1915 armádní skupině Východ, pod niž Verdun spadal, definoval jeho úlohu takto: „Tato opevněná oblast představuje určité nebezpečí pro armády, které operují na jejích křídlech, představuje však i značné posílení našich armád tím, že chrání hlavní linii. Nesmí však být v žádném případě bráněna sama pro sebe.“