Ti, kteří zahubili Věčné město: Které barbarské kmeny se podílely na pádu Říma?

Největším nepřítelem i spojencem Římanů zůstávali po několik staletí Germáni. Právě oni se přitom v hojném počtu dostali do římské armády a z jejich řad vzešlo mnoho schopných generálů. I oni ale nakonec plenili provincie Říma...

13.12.2022 - Jan Hrdina



Hranici mezi divokými germánskými kmeny a římskou civilizací tvořila linie opevnění Limes Romanus vedoucí podél Rýna a Dunaje, kde také dlouho probíhaly nejtužší boje. S vnitřní nestabilitou říše, slabými císaři a sílícími kmeny barbarů se však střety stále častěji přenášely na teritorium impéria.

Jestliže ve 2. století Marcus Aurelius úspěšně bojoval hluboko na nepřátelském území, na dnešním Slovensku a Moravě, pak ve 3. století měli Římané s Germány ohromné potíže přímo v srdci říše. Roku 251 vtrhli Gótové na Balkán a v bitvě s nimi padl císař Decius. O několik let později Frankové pustošili Galii a Hispánii, Alemani zase Itálii a došlo také k prolomení hranice na Dunaji i Rýnu, kde se objevili Burgundi.

Čtyři císařové najednou

Velké potíže působily také neustálé vnitřní spory, zejména mezi generálskými adepty na císařský post, tedy vojenskými císaři. Téměř žádný neskonal přirozenou smrtí. Správa obrovského impéria navíc představovala pro jednoho člověka takřka nemožný úkol, neboť přítomnost panovníka byla nutná na několika místech současně. Problém vyřešil až Diocletianus roku 285, když impérium rozdělil na východní a západní část. Každá měla dva vládce s titulem augustus a caesar, ale rivalitu to nezmenšilo. Zmíněný problém svou obratnou politikou i vojenskými úspěchy ve 4. století dočasně odstranil Konstantin Veliký, jenž ustavil křesťanství státním náboženstvím a přenesl své sídlo z Říma do Konstantinopole, dnešního Istanbulu.

Po něm dosáhl významných úspěchů na bitevním poli až jeho bratranec císař Iulianus, křesťany nazývaný „odpadlík“, protože byl velkým odpůrcem nové víry. Roku 358 uštědřil těžkou porážku silnějšímu vojsku Alamanů, kteří sužovali Galii, poté zpacifikoval Franky a za pomoc při obraně provincie jim povolil usadit se na římském území na galském severovýchodě.

Frankové smlouvu dodrželi až do pádu říše v 5. století, jednalo se však o slabou útěchu v době, kdy ze všech stran útočili ostatní barbarští nájezdníci. Dějepisec Ammianus Marcellinus napsal, že se tehdy „takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alemani, Panonii pak Sarmati a Kvádové“.

Spiknutí barbarů

K pozoruhodnému spiknutí barbarů došlo roku 367 v Británii a událost opět vylíčil Ammianus Marcellinus: „Císař byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že vládce přímořských oblastí Nectaridus byl zabit a provinciální velitel Fullofaudes upadl do nepřátelské léčky. Stačí, řekneme-li aspoň to, že se Piktové i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události z roku 367 nejvíce zaráží společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen císaře, ale i samotné správce Británie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá informační síť Římanů naprosto selhala. A pro barbary naopak nebyl problém opatřit si podrobné zprávy o poloze jejich jednotek a opevnění, uvážíme-li, kolik v římském vojsku sloužilo germánských i britonských válečníků. 

Pokud chceme zmíněný vpád osvětlit, musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. Dobové římské prameny jednoznačně hovoří o spiknutí a není důvod o tom pochybovat.

Útoky barbarů na Římskou říši v letech 100–500. (zdroj: 100+1 zahraniční zajímavost)

Skvěle promyšlený byl i směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové udeřili na svých lodích podél celého západního pobřeží většího z Britských ostrovů, avšak především na severu a na úplném jihu. Piktové podnikali nájezdy zejména z moře při východním pobřeží a Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřeží Galie.

Jízda na postupu

Pro další vývoj impéria měla zásadní význam 70. léta 4. století, kdy do oblasti na sever od Černého moře vpadly hordy hunských kočovníků a vyvrátily gótský kmenový svaz. Ostrogóti na východě přijali jejich nadvládu, ale Vizigóti byli zatlačeni natolik, že se vydali na západ a požádali Římany o přidělení půdy. Oplátkou nabídli své vojenské služby a císař Valens přijal. Šlo o klasickou federátní smlouvu neboli výměnu půdy za služby, římští velitelé ji však nerespektovali a snažili se na Vizigótech obohatit. Ti odpověděli vzpourou, jež si vyžádala zásah samotného císaře Valenta, doprovázeného čtyřiceti tisíci muži. 

Obě armády se střetly 9. srpna 378 u Adrianopole. Mocná gótská jízda tam římskou pěchotu rozdrtila a padl i sám panovník. Doba pěších armád skončila… Theodosius Veliký pak říši opět sjednotil pod vládu jednoho muže a uzavřel s Góty novou smlouvu: Přidělil jim území a jejich jízdu využíval v rámci svého vojska. Do služeb Říma vstoupili i Hunové a Sarmati.

Říše v plamenech

Římská armáda zahrnovala stále víc barbarů a ani nejvýznamnější generálové již nepocházeli ze starých rodin. Šlo také o případ generála Stilichona, jemuž možná právě jeho vandalský původ pomohl v úspěšné taktice proti germánským kmenům. Vizigóti se usadili na Balkáně, kde se sjednotili pod vládou krále Alaricha. Stali se nejmocnější silou v oblasti, ale neměli žádnou jistotu a plně záviseli na císaři – což se jim příliš nelíbilo. Situace došla tak daleko, že pod Alarichovým vedením vpadli do Itálie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů pak krále přiměla oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. Pro morálku impéria šlo o zdrcující ránu, neboť naposledy Věčné město dobyli Keltové o 800 let dřív. 

Navíc začátkem 5. století překročili římské hranice i další Germáni. Roku 405 společně vtrhli do Itálie Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby zastavil jejich řádění, povolal generál Stilicho jednotky z Galie, Hispánie a Británie, tamního oslabení pak ovšem využili jiní barbaři. V roce 406 překročili germánští Vandalové a Suebové a sarmatští Alani zamrzlý Rýn a přes odpor Franků coby spojenců Říma si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie zas čelilo soustředěným útokům Anglů a Sasů.

Když táhne Bič boží

Mocným hybatelem všech přesunů germánských kmenů se stali Hunové, postrach tehdejšího světa. Pod kopyty jejich koní a dobře mířenými střelami z luků padala jedna země za druhou a dříve nezávislé kmeny se dostávaly do područí. Hunové nepředstavovali pro Římany jen nepřátele, ale někdy též spojence v bojích proti Gótům. V 30. letech 5. století sloužili jejich žoldnéři v Galii, aby udrželi císařskou svrchovanost nad stále více napadanou provincií. Na hunskou kartu sázel především generál Aetius, jenž pouze s největším vypětím čelil Vizigótům a Burgundům právě v Galii. Nicméně na zlikvidování Vandalů – kteří se prohnali Evropou, obsadili sever Afriky včetně Kartága a vytvořili vlastní království – již říše neměla sílu. 

Změnou procházela i hunská společnost. Ve 40. letech dokázal kmenový svaz upevnit a sjednotit Attila zvaný Bič boží, s impériem však nadále spolupracoval. Se změnou na císařském trůnu se ovšem změnila i politika a Attila se přizpůsobil. Císař odmítl Hunům na Balkáně vyplatit dohodnutý obnos za neútočení, načež Bič boží slabosti Říma využil a zaútočil v nejsnazším bodě – v Galii. Právě tam sloužily hunské posádky v římských službách, a nyní se staly první linií Attilova vojska.

TIP: Řím proti barbarům: Co předcházelo pádu Věčného města?

Římané se z nutnosti spojili s Vizigóty a s jejich pomocí Huny roku 451 porazili v bitvě na Katalaunských polích. Nepřítel se stáhl, ale následujícího roku vyplenil Itálii, načež se přesunul za Dunaj. O další tři roky později Řím opět vydrancovali barbaři, tentokrát Vandalové. Do pádu západořímského impéria zbývalo dvacet let. Iniciativu převzaly dravé barbarské kmeny a od roku 476 hořela pochodeň antické civilizace už jen na východě, v nástupnické Byzantské říši. 

 


Další články v sekci