Thajské pobřeží a ostrovy: Hledání ztraceného ráje
Bělostné pláže porostlé palmami podél tyrkysového moře plného pestrobarevných ryb a korálových útesů. Tak vypadá převažující představa thajského pobřeží, k níž je ovšem ve skutečnosti často nutné přidat zástupy turistů. Existuje ještě vůbec v Thajsku místo, kde by se člověku neustále nepřipomínal rozvinutý turistický průmysl?
Do Thajska jsme odjížděli bez iluzí, ale s cílem dostat se od turisticky přeplněných míst co nejdále. Své předsevzetí jsme si jen potvrdili v okamžiku, kdy jsme se probíjeli davy naháněčů z cestovek a taxislužeb na přístaviště v Phuketu, jednom z největších letovisek thajského pobřeží Andamanského moře. Naším prvním cílem byl ostrov Ko Yao Noi, ležící zhruba na půli cesty mezi Phuketem a pevninskou šíjí.
Zrod pohádkové krajiny
Podle průvodců mají být ostrovy – větší, ale méně obydlený Ko Yao Yai i menší Ko Yao Noi – oázou klidu v této části Thajska, která patří vůbec k nejoblíbenějším. Ostrovy mají opravdu poněkud ospalou atmosféru a o nepříliš velké návštěvnosti svědčí i chabá angličtina lodníků, s nimiž si domlouváme celodenní výlet do národního parku Ao Phang Nga, zátoky poseté snad tisíci skalních útvarů. Nakonec se ale povedlo a ráno naskakujeme do tradiční lodi, nazývané long-tail neboli „dlouhoocasá“. Jméno je inspirované lodním šroubem na dlouhé tyči, což umožňuje snadné manévrování. Za typického rachotu motoru, který spíš než loď připomíná letadlo, vyplouváme.
Národní park Ao Phang Nga leží v mělké zátoce mezi Phuketem a Krabi a z jihu je ohraničen právě dvojicí ostrovů Ko Yao. Zhruba 80 % z jeho celkové plochy 400 km2 zabírá moře, zbytek připadá na ostrovy, ostrůvky a skaliska obrostlé mangrovovými porosty. Spolu s vietnamskou zátokou Halong Bay jde zřejmě o světově nejznámější lokalitu tzv. kuželového krasu – mořské krajiny plné skalních věží. Tyto oblasti se vyskytují převážně v tropických krajích, kde mohly vzniknout díky dlouhodobému teplu a vlhku, které umožňují intenzivní krasovění. Vápenec vzniká ukládáním vápnitých schránek živočichů, které za mnoho milionů let vytvoří až několik kilometrů mocné vrstvy, jež mohou být později rozlámány a posunuty. Podstatný je pak charakteristický proces rozpouštění vápence za vniku jeskyní, krápníků, škrapů či závrtů, jaké známe i z naší krajiny. Původně rovná plocha vápencové desky je postupně rozčleněna závrty, zřícenými jeskyněmi i propastmi. Nakonec zůstanou jen nejodolnější části, odborně nazývané mogoty, laicky homole či kužely.
James Bond a zelený ostrovní porost
Vápenec thajské zátoky vznikl před zhruba 300 miliony let, během nichž hladina moře několikrát stoupla a klesla. Před deseti tisíci let se z Phuketu do Krabi dalo přejít suchou nohou, o čemž svědčí malby na stěnách mnohých jeskyní, dnes zatopených vodou. Naopak mořským příbojem vymodelované útvary vysunuté několik desítek metrů nad současnou hladinu dokazují i posuny hladiny opačným směrem.
Typické kužely a skaliska, která často připomínají různá zvířata, lemují obzor během celé plavby k naší první zastávce – ostrůvku Ko Du. Tady si vychutnáváme první plavání v moři, které je téměř 30 °C teplé. Malá zátoka s písčitou pláží je uzavřena skálou, jež připomíná známou scénu z jednoho filmu o Jamesi Bondovi. Přestože je zde takových útesů nepočítaně, největší davy míří právě na ostrov Ko Phing Kan, kde se film natáčel. Pochopitelně, že dnes vápencové krásy prakticky zastiňují stánky se suvenýry.
Z Ko Du míříme na o něco větší ostrov, kde se i na chvíli vydáváme do džungle. Na ostrovech máme možnost rozlišit dva základní typy lesa – na menších ostrůvcích s mělčími půdami rostou spíše křoviny, zatímco velké ostrovy pokrývá stálezelený les. V něm nás nejvíc přitahují stromy s obrovskými deskovými kořeny, které z kmene vyrůstají i několik metrů nad zemí. Pravděpodobně vznikly jako adaptace na velký obsah vody v půdě. Z jiných druhů se zase jako provazce spouštějí vzdušné kořeny, které umožňují zachytávat vlhkost z ovzduší.
Mangrove a dům z vápníku
Na třetím ostrově poznáváme mangrovy – poslední z důležitých ekosystémů parku. Tato společenstva se přizpůsobila těžkým podmínkám na rozhraní moře a pevniny. Mangrovníky, jimž se také říká kořenovníky, umí například dýchat kořeny a dokáží vylučovat sůl.
V celosvětovém měřítku jde o jeden z nepestřejších ekosystémů a bohužel také jeden z nejohroženějších. Za to mohou jak tuny odpadků, zejména PET lahví, tak chov krevet právě v těchto oblastech. Při brodění podél kořenů se snažíme zahlédnout až dvoumetrového varana skvrnitého (Varanus salvator), který se zde vyskytuje. Obří ještěr se nám však vyhýbá. Zato nad námi na obloze krouží bělohlavý luňák brahmínský (Haliastur indus), jeden z mnoha dravců, který ve zdejším moři loví ryby.
Nedílnou součástí krasu jsou jeskyně. Na každém ostrovu je aspoň jedna, takže při procházení mezi mohutnými krápníky se nemusíme prodírat davem turistů. Charakteristickým útvarem zátoky jsou někdejší jeskyně s propadlým stropem, které dnes tvoří jakési propasti nazývané hong, což thajsky znamená „dům“. Do jedné z jeskyň se jdeme podívat zhruba stovku metrů dlouhou jeskynní chodbou, která je přístupná pouze za odlivu. Po několika minutách chůze za svitu čelovek se před námi objevuje světlo a za chvíli již stojíme na dně velké propasti, plné mohutných mangrovníků. Jejich kmeny začínají asi dva metry nad bahnitým povrchem propasti. Vysoko dosahující kořeny naznačují, kam až sahá voda za přílivu. Krásné přírody si užíváme jen chvíli, dokud na místo nedorazí velká skupina dalších turistů a my dáváme nádherným scenériím zátoky Ao Phang Nga sbohem.
Z ptačí perspektivy
Našim dalším cílem je poloostrov Railay nedaleko města Krabi. Jeho západní okraj je díky okolním scenériím se skalními věžemi považován za jednu z vůbec nejkrásnějších thajských pláží. Celou oblast mají v mimořádné oblibě lezci, na které zde čeká několik stovek vertikálních cest různé obtížnosti. V dnešní době je ale poloostrov zaplněn množstvím resortů a jeho pláž je přelidněná. Přitom je region dostupný pouze po moři.
Ještě než se vydáme dál na jih, míříme k jedné z vyhlídek, kam se turisté mohou dostat i bez lezeckého vybavení. Prudkou odbočku k přírodní rozhledně napoprvé míjíme. Na druhý pokus se již červeně zbarvenou půdou šplháme za pomoci fixních lan a kořenů prudce vzhůru. Námaha spojená s výstupem v tropickém klimatu se vyplácí. Nahoře je mezi stromy malé okýnko, z nějž máme úzkou šíji poloostrova, okolní skály i obě pláže jako na dlani.
Konečně klid?
Opět se snažíme uniknout davům, a proto nasedáme do autobusu, jehož cílem je provincie Satun na úplném jihu Thajska. Z malého přístaviště Pak Bara, které ožívá pouze v dopoledních hodinách, vyplouváme na cestu do národního parku Tarutao. Ten byl založen v roce 1974 a je tvořen sedmi relativně velkými a více než čtyřmi desítkami menších ostrovů na celkové ploše 1 490 km2. Největším a zároveň pevnině nejbližším ostrovem je Ko Tarutao, jenž se rozkládá pouhých pět kilometrů od malajského Langkawi. Hornatý povrch ostrova (nejvyšší bod dosahuje 713 m n. m.) je prakticky všude pokryt džunglí, v níž žijí například makaci jávští (Macaca fascicularis) či hulmani tmaví, jejichž latinské jméno Presbytis obscura vystihuje jejich zvláštní obličej. Kromě zvířat a přírody jsou velkou zdejší atrakcí také pozůstatky věznice z 2. světové války.
Míříme ještě dál, směrem k ostrovům Ko Adang a Rawi. Na cestě nás čeká ještě jedna zastávka, a to skalní brána na ostrůvku Ko Khai, který patří k souostroví Muu Ko Klang. Má sice na výšku jen asi dva metry, ale díky neuvěřitelně čistému moři okolo ostrova je oblíbeným turistickým cílem a dokonce se dostal na jednu z thajských poštovních známek. Po asi dvou hodinách plavby nás loď vysazuje na Ko Lipe, nejznámějším z ostrovů národního parku. Malý ostrov (jen 4 km2), byl svým způsobem obětován turismu a podle toho také vypadá. Na plážích je hlava na hlavě a jeden bungalov střídá druhý. Přestupujeme proto na další long-tail a plujeme ještě ke kilometr vzdálenému Ko Adang. Na tomto ostrově, stejně jako na Ko Tarutao, funguje pouze ubytování a služby provozované správou národního parku. Na jednom místě je tak zhruba dvacítka bungalovů, pár ubytovacích domů, kemp a jedna restaurace, které – mimo rančerské stanice v několika dalších zátokách – tvoří jedinou infrastrukturu ostrova. Tím je počet návštěvníků omezen, a i když se zde občas zastavují lodní výlety z Lipe, po většinu dne jsou zdejší pláže příjemně prázdné.
Ráj s ručením omezeným
Ko Adang má sice rozlohu plných 30 km2, ale bez lodi se dostanete jen na pár míst. Skrze džungli plnou zajímavých zvuků i rostlin se dá dojít k Pirátským vodopádům (v období sucha poněkud vyschlým) nebo na vyhlídku na útes Chado cliff, odkud je vidět i Ko Tarutao. Na odlehlejších plážích, přístupných jen lodí, je možné potkat i mořské želvy a pozorovat, jak kladou svá vejce do písku. Ostrov obklopuje pás korálových útesů, kde jsme při šnorchlování pozorovali klauny, růžové i modré hvězdice a v písku několikrát zahlédli i rejnokovitou trnuchu vanicorskou (Dasyatis kuhlii).
Jsou tedy ostrovy národního parku Tarutao oním hledaným rájem? Zatím asi ano, ale nikdo neví, jak dlouho vydrží. I na Ko Adang jsme viděli novou turistickou vesničku s už postavenými chatkami, těsně před otevřením. Nezbývá než doufat, že ostrovy alespoň někde odolají tlaku turistů a zůstanou na nich čisté pláže a původní džungle namísto kaučukovníkových plantáží a rekreačních center.
