Thajská Ayutthaya: Na návštěvě v srdci Siamské říše

Pozůstatky staré Ayutthaye leží přibližně šedesát kilometrů severně od Bangkoku. Vymanit se z dopravního chaosu osmimilionové metropole, pulzující horečnou aktivitou, ovšem není snadné: Cesty zaplnily autobusy, motorky, auta, barevné tuktuky i taxíky, a každou chvilku tak uvíznete v zácpě. Jakmile ovšem siluety mrakodrapů zmizí v dálce, vystřídá je plochá krajina posetá rýžovými políčky. Nejdůležitější asijská plodina tu díky úrodné půdě dozrává třikrát ročně. Život zemědělských dělníků, přebývajících jen kousek od moderního velkoměsta, se v mnohém neliší od zvyklostí jejich předků před staletími – tedy v době, kdy se Thajsko nazývalo Siamem.

Staletí na vrcholu

Jméno památky, jež dnes patří v Thajsku k nejvyhledávanějším (viz Turistický tygr), znamená v překladu „nenapadnutelná“. A po většinu času, kdy Ayutthaya sloužila coby centrum mocné Siamské říše, skutečně dělala svému názvu čest: V polovině 14. století získala status hlavního města a na vrcholu se udržela přes čtyři sta let, než ji v roce 1767 vyvrátila z kořenů sousední Barma. Během té doby de facto určovala směřování nejen samotného thajského území, ale rovněž okolních regionů.

Podle legendy měl mytický král Uthong založit na soutoku řek Chao Praya, Lopburi a Pa Sak město předurčené k tomu, aby se jeho sláva dotkla hvězd. Archeologické nálezy potvrdily, že menší sídlo tam stálo už dřív, ale Ayutthaya jej rychle pohltila. Její vliv strmě stoupal s tím, jak rostlo bohatství místních obyvatel, a ke konci nejslavnější éry si dokonce dělala územní zálusk i na Malajský poloostrov. Její postavení neoslabila ani vyčerpávající a desítky let trvající válka s Barmskou říší. A když na počátku 17. století začali na jihovýchod Asie pronikat Evropané, hrála Ayutthaya v navazování kontaktů mezi vzdálenými národy klíčovou roli. 

Konec vzkvétající metropole přišel náhle a nečekaně v roce 1767 z rukou barmských nepřátel, kteří se chtěli pomstít za nedávnou porážku. Ještě bezmála po třech staletích zůstávají patrné stopy po drtivém nájezdu, který srdce Siamské říše zcela zdecimoval. Pád Ayutthaye však umožnil rozvoj jiného města, Bangkoku. Původní nevelký přístav se tak postupně proměnil v jedno z nejvýznamnějších center celé Asie. 

Meditovat a studovat

Na okraji starého města, nedaleko řeky Pa Sak, narazíte na ruiny vznešeného chrámového souboru s krkolomným názvem Wat Yai Chai Mongkhon neboli „chrám velkého vítězství“. Jedná se o odkaz na slavný triumf nad dlouholetým rivalem – v době, kdy hrdí Siamci svatostánek stavěli, neměli ponětí, že jim Barma nakonec uštědří definitivní porážku. Dnes by však dávní obyvatelé Ayutthayu zřejmě nepoznali: Jen kousek od chrámu se v pouličním stánku prodávají polévky a nudle, pikantní papájový salát som tam či kousky ryb v kari omáčce, zatímco venku stojí několik barevných tuktuků.

Za zdí z načervenalých cihel se tyčí k nebi 72 metrů vysoká stúpa v cejlonském stylu: Buddhistický památník určený k rozjímání prý nechal vybudovat sám legendární král Uthong, aby tam mniši mohli v klidu meditovat, studovat a následně šířit buddhismus. Stavba pozoruhodně odolala zubu času a uchovává si starobylou atmosféru. Schody nahoru střeží dva sedící Buddhové, zatímco další sochy „osvíceného“ – prosté či oděné do barevných rouch – lemují alej vinoucí se okolo.

Modlitby lotosů

Život v chrámu se nezastavil ani poté, co Ayutthaya zmizela z mocenské mapy. V novodobých dřevěných domcích na hranici areálu stále žijí mniši nosící tradiční oranžová roucha a před vchodem do svatostánku spočívá majestátní socha ležícího Buddhy, s typickým blaženým úsměvem. K obřímu kamennému tělu, zakrytému zlatým oděvem, dál míří davy s obětinami a lepí na něj kousky zlatých fólií či lotosových květů nebo mu nechávají u nohou drobnou almužnu. Jde o pevnou součást existence Thajců, kteří věří, že předávání darů patří k životu dobrého člověka. 

Mezi ruinami zdí dnes stojí moderní verze kdysi zničeného chrámu, včetně nástěnných výjevů živě zachycujících bitvu s Barmánci. Před modlitbou u oltáře se věřící zouvají a usedají na zem. Dávají si přitom pozor, aby se nenadechli vůně přinesených lotosů. „Ta patří Buddhovi a člověk ji nesmí vdechnout, protože by mu ji vzal,“ vysvětluje průvodkyně Rewadee. 

Bezhlaví Buddhové

Na druhém břehu řeky se kdysi nacházel královský palác Wat Phra Si Sanpet s důležitým chrámovým komplexem, oddělený od zbytku města nevysokými hradbami. Ty neměly za úkol zastavit nepřítele, ale ukazovaly běžným smrtelníkům hranice posvátného prostoru. Stavba z 15. století byla největší v celé Ayutthayi – šlo o pomyslné centrum říše, kde se doslova psaly dějiny. Majestátní svatyni dominoval gigantický Buddha obalený do 250 kilogramů zlata, cenný kov však skončil v rukou dobyvatelů a ze sochy, stejně jako z celého paláce, se dochovaly jen ohořelé kamenné ruiny. 

Zkáze neušli ani okolní menší Buddhové, jimž nepřátelé urazili hlavy. „Dobyvatelé z Barmy mohli zničit naše chrámy, vypálit paláce či pozabíjet lidi. Ale skutečnou poslední ranou se stalo, když si – ačkoliv sami buddhisté – troufli poškodit i posvátné sochy,“ vypráví jeden z průvodců. Podle některých hledali dobyvatelé ve skulpturách zlato, poklady a šperky, jiní tvrdí, že zkrátka neměli na výběr, jinak jim hrozila smrt z rukou vlastních velitelů. Znepokojivý pohled na bezhlavá torza zmírní trojice mimořádně dobře dochovaných stúp stojících nedaleko: Podle legendy je v nich uložen popel prvních tří králů dynastie Čakrí, mezi jejichž potomky se počítá i současný thajský panovník Ráma X. 

Khmerská inspirace

Necelý kilometr od trosek královského paláce leží patrně nejznámější svatostánek v Ayutthayi, Wat Mahathat neboli „chrám velkého ducha“. Vyrostl v roce 1374 za vlády krále Boromy Rachathirata a proslul především netypickou architekturou. Na první pohled se podobá středoamerickým pyramidám a stylem připomíná kambodžský Angkor Vat. Nejde přitom o náhodu – raná Siamská říše se skutečně inspirovala tehdy větším a mocnějším khmerským impériem. Několik staveb v Ayutthayi tak zdobí věže prang, symbolizující posvátnou hinduistickou horu Méru. Kvůli podmáčenému podloží však řadě z nich hrozí zřícení: Již nyní se povážlivě naklánějí, a v horizontu několika let je tak turisté možná uvidí už jen na fotografiích.

Dominantu Wat Mahathatu tvoří mohutný banyán: Mezi Thajci se těší obrovské úctě, neboť právě pod zmíněným druhem fíkovníku se v nepálském Lumbini podle tradice narodil Buddha. Symbolický význam stařičkého stromu v Ayutthayi podtrhuje obrovská hlava světce umístěná v jeho kořenech. Oplývá prý posvátnou mocí, a davy návštěvníků tedy do města proudí i kvůli ní. O tom, jak se na místě ocitla, koluje několik příběhů – například že Barmánci při svém řádění zapomněli sraženou hlavu na zemi, načež později znovu ožila díky stromu. Unikla tak osudu řady jiných soch, které se staly součástí soukromých sbírek. V 19. století si podobné „suvenýry“ odváželi i Evropané.