Těžko na novodobém cvičišti: Britský hlavní bojový tank Challenger 1

Na začátku 70. let vznikla naléhavá potřeba nového hlavního bojového tanku pro britskou armádu. Studená válka byla v plném proudu a Spojené království se snažilo najít nástupce obrněnce FV4201 Chieftain. Zejména nová generace připravovaných sovětských modelů (T-72, T-80) totiž vyvolávala obavy. Severoatlantická aliance se ocitla pod tlakem a musela urychleně hledat řešení, aby její obrněnce zůstaly konkurenceschopné se sovětskými. V roce 1977 byl ale společný britsko-německý program s názvem Hlavní bojový tank budoucnosti (FMBT) neúspěšně ukončen a krátce poté skončil kvůli předpokládaným astronomickým nákladům i čistě britský projekt (MBT-80). Výrobci v ostrovním království zprvu viděli možné východisko ve zvýšení bojové hodnoty chieftainu. Plánovaný FV4211 ale navzdory dobrým výsledkům ve vojskových zkouškách nepřekročil stadium prototypu.

Tank pro šáha 

Jako nejdůležitější faktor v historii vývoje challengeru lze uvést vztah mezi britskou vládou a íránským šáhem Rezou Pahlavím a následným svržením zmíněného vládce. Londýn prodal Íránu na začátku 70. let značné množství chieftainů, které se středovýchodní mocnosti velmi zamlouvaly. V roce 1974 proto Teherán odeslal další velkou objednávku, tentokrát si ale šáh přál něco modernějšího. Nový vylepšený chieftain měl disponovat lepším pancéřováním i mobilitou. A Íránci spěchali: chtěli dostat nové tanky už za dva a půl roku. 

Aby tento požadavek splnily, musely se britské zbrojařské firmy uchýlit k použití triku – rozdělily dodávky do tří fází. V první dostal Írán mírně vylepšený Chieftain FV4030/1 následovaný hlavním bitevním tankem FV4030 Shir 1 (persky shir = lev). Ve fázi dvě pak další vylepšenou verzi chieftainu s výkonnějším motorem, výkonnějším 120mm kanonem L11 a novým systémem řízení palby FV/GCE No.10 Mk 2. Ve třetí fázi pak vznikl hlavní bojový tank FV4030/3 Shir 2 se zcela novým pancířem Chobham na čele korby a na věži. Kromě toho dostal Shir 2 jako hlavní zbraň kanon L11A5 a nový systém řízení palby IFCS s integrovaným laserovým dálkoměrem.

Slibně se vyvíjející obchod, jehož předmětem bylo 1 225 tanků Shir 2 pro íránskou armádu, se však neuskutečnil. Na konci 70. let totiž sílily v Íránu protivládní demonstrace a v lednu 1979 svrhla revoluce šáha a nově založená islámská republika vzápětí všechny smlouvy s Velkou Británií zrušila. Výroba motorů a děl pro Shir 2 však už běžela...

Neslavný start 

Britské ministerstvo obrany okamžitě zareagovalo a začalo zjišťovat, zda by původně pro export určené stroje Shir 2 mohly nahradit alespoň část chieftainů sloužících v britské armádě. V září 1979 pak došlo k dohodě. Mělo vzniknout celkem 243 kusů pro obrněné pluky Britské rýnské armády v Německu (BAOR). Již v průběhu testování však byly u challengeru (vyzyvatele), jak byl nový stroj nazván, odhaleny vážné technické problémy. 

Ukázalo se zejména, že převodovka TN37 je velmi náchylná na poruchy. Výkon systému řízení palby a pravděpodobnost zásahu při střelbě za jízdy byly výrazně pod očekáváním. Navzdory všem zádrhelům předala zbrojovka Royal Ordnance Factory Barnbow v Leedsu britské armádě během slavnostního ceremoniálu 16. března 1983 první sériový Challenger 1. Jako první obdržel nový hlavní bitevní tank Královský husarský pluk (prince z Walesu) sídlící v dolnosaském Bad Fallingbostelu. Na podzim 1983 se pluk s rotou A vyzbrojenou kompletně challengery zúčastnil manévrů Eternal Triangle 1983.

Canadian Army Trophy 

Nová chlouba britské tankové školy měla zazářit při každoročním porovnání tanků v soutěži Canadian Army Trophy (CAT) za účasti spojeneckých tankistů ze západní Evropy i Severní Ameriky. V červnu 1987 se tato tradiční soutěž konala na střelnici 301 ve vojenském prostoru Grafenwöhr v Bavorsku a Britové byli odhodlaní odčinit zde porážku, kterou utrpěli v předchozí soutěži CAT o dva roky dříve s chieftainem. Na klání se pečlivě a horečně připravovali, vědomi si určitých nedokonalostí svého nového obrněnce. Na druhou stranu však nepochopitelně podcenili přípravu osádek – ty sice před soutěží trénovaly v Kanadě s novým termovizním zaměřovačem TOGS, ale nikoliv s challengery, nýbrž s chieftainy!

Soutěž v Bavorsku pak skončila pro Brity velkou ostudou, když challengery eskadry B od královských husarů skončily na posledním místě za Němci, Američany a dalšími spojenci z NATO. Ukázalo se, že challenger nedosahuje kvalit tanků Leopard 2 a M1 Abrams. Úkolem každé osádky bylo projet tankodromem ve stanoveném kursu a přitom pálit na nepohyblivé i pohyblivé terče vzdálené 1 600 až 3 000 m při rychlosti jízdy minimálně 16 km/h kanonu i kulometu za podmínek, které se blížily skutečnému bojišti. Hodnotily se zásahy terčů, stejně jako čas, ve kterém tank zvládl projet celou trasu. Terče byly vyhřívané, aby se zobrazovaly na termovizi a ukazovaly se na 40 vteřin. Aby byla zajištěna rovnost podmínek pro všechny týmy, musely být osádky vybrány náhodně a nesměly v období před soutěží vystřílet víc jak 134 nábojů z tankového kanonu.

Britové selhali především při střelbě z kanonu – úspěšnost zásahů činila jen 75 % oproti 94 % u M1 Abrams a 92 % u Leopardu 2 a o mnoho lépe na tom nebyli ani s časem projetí trasy. Problém byl především v systému řízení palby a ve špatné ergonomii věže. Vzhledem k tomu, že představení nového britského stroje bylo pozorně sledováno, na ministerstvo obrany se valila obrovská vlna kritiky domácích médií, což mělo dopad jak na morálku armády, tak na poškození vyhlídek na prodej challengeru do zahraničí. Následujících soutěží Canadian Army Trophy (proběhly ještě v letech 1989 a 1991) se už britský tým raději nezúčastnil...

Do začátku 90. let dostala britská armáda celkem 420 challengerů. Z toho 357 bylo rozděleno mezi sedm bojových pluků. Ostatní byly určeny pro zkoušky, výcvik nebo sloužily k dočasnému nahrazení strojů, které právě procházely generální údržbou.

V noci slepý

Hlavní přednost tanku challenger spočívala v jeho pasivní ochraně. Ve srovnání s jinými tanky této kategorie byla její úroveň skutečně nadprůměrná. Vysoká bojová hmotnost se však ukázala jako nevýhoda při jízdě po mostech, v horách nebo při transportu na dopravních prostředcích. Navíc byl obrněnec vzhledem ke své váze poněkud podmotorovaný a oproti konkurentům působil těžkopádně (Leopard 2 či Abrams měly při podobné hmotnosti o čtvrtinu vyšší výkon motoru). Dokonce i na silnici měl britský stroj problém dosáhnout rychlosti vyšší než 50 km/h.

Další výrazný nedostatek byl odstraněn až v roce 1987, kdy challenger konečně dostal termovizní zobrazovací a zaměřovací systém TOGS (Thermal Observation and Gunnery Sight) od společnosti Pilkington Defence Systems Barr & Stroud, jehož vývoj nebyl v době zavedení tanku do služby ještě dokončen. Ten byl umístěn na boku věže v pancéřové barbetě a poskytoval samostatné výstupy veliteli tanku i střelci v režimu pozorování bojiště nebo jako zaměřovač. Konečně tak bylo možné naplno využít vynikající kanon L11A5 ráže 120 mm, který spočíval v přední části věže, dával granátům vysokou úsťovou rychlost, díky níž dosahovaly velké průraznosti. Zásoba munice činila 52 granátů, mezi nimiž mohly být střely APDS-T, APFSDS-T, HESH nebo cvičné granáty. Omezoval ho však pomalý systém řízení palby.

Kromě hlavní zbraně disponoval obrněnec spřaženým 7,62mm kulometem L8A2 a kulometem L37A2 stejné ráže umístěným na lafetě u velitelské věžičky. V případě nasazení zbraní hromadného ničení chránil čtyřčlennou osádku (velitel, střelec, řidič a nabíječ) před škodlivými látkami ventilační systém. V závislosti na struktuře velení byly pro komunikaci k dispozici tři různé rádiové sady Cla nsman-VHF/FM.

Vynikající v boji

Přestože byl Challenger 1 hodně kritizovaný a v Grafenwöhru rozhodně nijak neoslnil, v reálném boji naopak překvapivě přesvědčil o svých kvalitách. Ukázalo se to v roce 1991 ve válce v Perském zálivu. Velká Británie se připojila ke koalici proti Iráku, který okupoval Kuvajt, a poslala do oblasti 221 challengerů verze Mk 3 vybavených reaktivním přídavným pancířem (ERA) na čele korby, přídavnými deskami Chobham na jejích bocích a dvěma přídavnými palivovými nádržemi na zádi. Takto upravené stroje měly proti iráckým tankům sovětského původu snadnou úlohu. Během pozemní ofenzivy v rámci operace Granby (což bylo souhrnné označení pro rozmístění a následně i bojové akce britských sil) dokázaly úspěšně bojovat s nepřátelskými obrněnci na vzdálenost přes čtyři kilometry.

V jednom zdokumentovaném případě dokonce challenger zničil irácký T-55 na 5 100 m, což dodnes představuje rekordní vzdálenost, na niž byl zničen tank výstřelem z kanonu jiného tanku. Jak vzpomínal jeden z tankistů, poručík Seb Pollington, Britové mnohdy vedli úspěšnou palbu na mnohem větší vzdálenost, než doporučovaly manuály jejich strojů. Celkem se britským challengerům podařilo zničit přes 300 nepřátelských tanků, aniž by samy utrpěly jedinou bojovou ztrátu. Generálmajor Patrick Cordingley, velitel 7. obrněné brigády, se pak vyjádřil (se zřejmým odkazem na nezapomenutelnou ostudu v Grafenwöhru), že „challenger je tank pro boj, ne pro soutěže“.

Na dalších bojištích

Britský kontingent se také následně zapojil do operací v Bosně a Hercegovině v rámci intervenční (IFOR) a stabilizační (SFOR) mise Organizace spojených národů v letech 1996–2000 a mise v Kosovu (1999). I když zde nedošlo k přímému boji, „vyzyvatel“ se osvědčil. Přesto se v obrněných jednotkách neusadil na příliš dlouho. U obrněných pluků ho začal od roku 1998 nahrazovat jeho nástupce Challenger 2. Vyřazené stroje pak nakoupilo Jordánsko, které v letech 1998–2004 odebralo 392 kusů. Jeden tank přišel nového vlastníka přibližně na milion liber (tehdy asi 50 milionů korun), přičemž v současnosti se armáda zbytku provozuschopných challengerů (přejmenovaných na Al Hussein) zbavuje.