Teror z milosti Boží: Když v zemi pod Alpami vládl totalitní teokratický režim

Reformace vzala Evropu útokem. Slibovala narovnání vztahů mezi církví a laickým světem, toužila dát přístup ke svatým textům všem, kdo uměli číst, a vymést korupci z řad prelátů. Stejně jako každou revoluční myšlenku ji však provázel stín a brzy její ideály přerostl: Dala vzniknout jednomu z nejtvrdších režimů v evropských dějinách, založenému na odříkání, přísnosti a bezmezné poslušnosti vůči fundamentalistickému výkladu Písma.

A kudy dál?

Myšlenky reformace silně rezonovaly především v Ženevě. Tamní měšťany, podobně jako obyvatele jiných německy mluvících měst, oslovilo volání kazatelů Martina Luthera a Ulricha Zwingliho po svobodě křesťanů a očištění víry od nánosů „úpadečné římské církve“. V neděli 21. května 1536 se tak Ženevané shromáždili na náměstí a jednomyslně si odhlasovali, že nadále budou žít pouze „podle evangelia a slova Božího“. Očistu města osobně vedl kazatel Vilém Farel, o němž Erasmus Rotterdamský prohlásil, že se „nikdy nesetkal s tak neomaleným a nestoudným člověkem“. Katoličtí duchovní byli vyhnáni a zkáze podlehlo vše, co připomínalo římskou liturgii.

Následně však rozvášnění měšťané zjistili, že vlastně nevědí, kudy dál. Podobná nejistota nepředstavovala mezi stoupenci reformace nic výjimečného. Reformátoři chtěli pouze očistit existující církev a navrátit ji k praxi apoštolských dob – neměli v plánu zakládat novou. Nyní ovšem Evropa prožívala náboženský rozkol a bylo třeba začít vysněnou ideální církev budovat.

Neoblomný puntičkář

Záhy se ukázalo, že téměř každé město provádí nápravu jinak. Farel si uvědomoval, že není v jeho silách novou organizaci vytvořit. Obrátil se proto s prosbou o pomoc na 26letého syna notáře ze severní Francie, který už v té době proslul svou knihou Instituce křesťanského náboženství. Nešlo o nikoho jiného než o Jana Kalvína, jenž tak v září 1536 zamířil do Ženevy, kde jej městská rada ustanovila „učitelem a vykladačem Písma svatého“. Aniž to však představitelé města tušili, odstartovali tím druhou revoluci se všemi důsledky.

Kalvín, založením přísný systematik a puntičkář, později vylíčil své zděšení z ženevské praxe následovně: „Když jsem poprvé přišel do této církve, nebylo v ní vlastně dohromady nic. Kázalo se tam, a to je tak všechno. Posbírali veškeré obrazy svatých a spálili je, ale to ještě nebyla žádná reformace, vše bylo v naprostém nepořádku.“

Prosíme, vrať se…

Kalvín se rozhodl vnést do náboženského života řád. Vypracoval nový katechismus s přesvědčením, že lidé musejí rozumět tomu, co vyznávají, a mít v paměti pravidla, která jim umožní odlišit dobré od zlého. Oproti jiným reformátorům se však nehodlal zastavit u pouhého učení. Podle něj měla nová církev vyžadovat nejen naprostou poslušnost, ale také právo občany soudit a trestat. Své nápady navrhl ihned uvést do praxe, nicméně ženevská rada složená ze svobodomyslných měšťanů se zděsila a Kalvín v ní ztratil řadu stoupenců. Dvousethlavý sbor tak záhy odhlasoval jeho propuštění.

Jenže co dál? Ukázalo se, že se nově budovaná církev bez ideového vůdce neobejde. V reformované obci uvržené do nejistoty v základních teologických otázkách zavládl zmatek, a roku 1541 se tudíž Kalvín po opakovaných prosbách radních do Ženevy vrátil. K přeměně města od nich dostal volnou ruku, a když ho při příjezdu 13. září zmíněného roku vítaly davy obyvatel, věděl, že je má ve své moci.

Nový Jeruzalém

Ženevany záhy spoutala tvrdá nařízení a naprostá poslušnost – to vše pochopitelně pro jejich dobro. Zatímco první reformace vedená Lutherem a Zwinglim usilovala o svobodu člověka a zdůrazňovala osobní přesvědčení, Kalvínova druhá reformace vyžadovala následování ortodoxie. Z města se měl stát druhý Jeruzalém, dávající celé Evropě příklad Boží vlády, přičemž základ nového uspořádání tvořila přísná kázeň.

Z kostelů zmizelo vše, co by působilo na smysly a rozptylovalo od myšlenek na trestajícího Boha, ať už šlo o zpěv, ozdoby, ornáty, či kadidla. Umlkly dokonce i kostelní zvony. Kalvín zrušil procesí a církevní svátky včetně Velikonoc, neboť lidé neměli Stvořitele oslavovat, ale pouze se jej obávat. Reformátor ve svých Církevních ordonancích předepsal nový model společenské správy a v Ženevě byly ustaveny čtyři funkce – kazatelé, učitelé, starší a diákoni – jejichž vykonavatelé dohlíželi na veškeré aspekty života.

Ukaž, co skrýváš!

Každý soukromý projev obyvatel Ženevy podléhal přezkoumání komise. Kalvínovo učení totiž předpokládalo, že je člověk od přirozenosti zkažený a neustále ochotný páchat zlo či hřích – jinými slovy cokoliv, co mu přináší radost. Účast na kázáních byla proto povinná, všichni museli znát zpaměti Kalvínův katechismus a dokázat ho odříkat. Biřici prohledávali domy a kontrolovali, zda se maso připravuje podle předpisů a zda každý vlastní pouze povolené dva páry bot. Platil zákaz tance a ženám se přeměřovaly šaty i délka vlasů, aby nebyly příliš marnivé.

Trestalo se všechno: Smích při křtu? Tři dny vězení. Spánek na kázání? Týden vězení. Pojídání paštiky? Tři dny půstu o vodě. Hra na housle? Vyobcování z města. Manželé si šest měsíců před svatbou a po ní nesměli dávat dárky. Krejčí měli zakázáno vymýšlet nové střihy. Pít se mohla pouze voda a místní červené víno, ale jen málo. Zákazy, příkazy, tresty. Dvanáct volených laiků a zhruba dvacítka městských pastorů řídila první totalitní stát v Evropě. Během pouhých pěti let nechal Kalvín v patnáctitisícovém městě 47 osob popravit a dalších 67 vyhnat.

Učení se šíří

V obci byla zřízena akademie a v následujících letech vychovala zástup reformovaných duchovních, šířících Kalvínovo učení po Evropě. Ve Francii, Nizozemí, Uhrách, Polsku a různých oblastech Německa se uchytila nová extremistická podoba církve. Kalvín, jenž po většinu života trpěl nějakou chorobou, zemřel 27. května 1564 na vyčerpání. Pohřeb se pak odehrál dle jeho vlastních zásad, tedy žádný náhrobní kámen, zpěvy ani průvod. Reformátorův duch však řídil Ženevu přinejmenším do roku 1609, kdy se městské radě podařilo získat vládu zpět do vlastních rukou a radikální experiment zmírnit.