Teplotní rekordy: Od absolutní nuly až k hranicím fyziky
Vesmír je místem kontrastů: Zatímco v jeho rozpínajících se dálavách teoreticky existuje místo, kde teplota klesá na absolutní nulu, při svém zrodu byl tak neskutečně horký, že pro něj neplatily fyzikální zákony, jak je známe
Obecnou hranici pro život na Zemi představuje −20 °C, některé organismy ovšem odolají mnohem tužšímu mrazu: Tzv. psychrofilové zůstávají aktivní i při bezmála −40 °C, stále by si však neporadili s prostředím Uranu coby nejchladnější planety naší soustavy, a dokonce ani s odvrácenou stranou Měsíce. Zdálo by se, že v meziplanetárním prostoru v dosahu hvězdy, jako je Slunce, nebude zima. Problém však spočívá ve vakuu. Částic hmoty, jež by teplo přenášely, existuje totiž ve vesmíru extrémně málo: Reálná průměrná hustota látky v kosmu činí podle odhadů 0,2 atomu na 1 m³. Člověk bez skafandru by tak ve volném vesmírném prostoru zkrátka umrznul.
Živočišné říši z hlediska teplotního minima naopak vévodí želvušky: Zvládají až −273 °C, což se velmi blíží tzv. absolutní nule, při níž ustává veškerý pohyb částic a nedochází ani k přenosu tepelné energie. Je však sporné, zda teplota někde ve vesmíru na zmíněnou hranici vůbec klesá. Podle třetího termodynamického zákona totiž nelze absolutní nuly nikdy dosáhnout.
Když se zrodil vesmír
Lidské tělo se teoreticky může ohřát až na 44 °C, poté hrozí smrt či poškození mozku, šok a zhroucení kardiovaskulárního systému. Standardní průměrná teplota, jež se na Zemi slučuje s existencí živých forem, nepřekračuje 50 °C. Výjimku tvoří tzv. hypertermofilové, kteří prospívají i za hranicemi 100 °C: Například jednobuněčné organismy zvané Strain 121 se nepřestávají množit ani při 121 °C a želvušky odolají ještě o 30 °C teplejšímu prostředí. Žádný z uvedených organismů by však nepřežil na povrchu Venuše, kde by vřela i rtuť. Nemluvě o jádru Země či Slunce, kde se již pohybujeme v tisících, respektive milionech stupňů.
TIP: Proměnlivá tvář Země: 15 míst, kterým vládnou absolutní extrémy
Nejvyšší experimentálně dosažená teplota dalece překračuje vše v současnosti měřitelné nejen na Zemi, ale i v kosmu: Činila 10 bilionů stupňů Celsia a vyvolala ji srážka atomů olova v urychlovači LHC. Stále se však jedná o pouhý zlomek žáru, který ve vesmíru panoval těsně po Velkém třesku. Maximum, při jehož dosažení přestávají platit známé fyzikální zákony, pak stanovuje tzv. Planckova teplota v hodnotě 1,417 × 10³² °C.
| Teplotní rekordy | |
| −273,15 °C | absolutní nula |
| −273 °C | nejnižší teplota, kterou přežijí želvušky |
| −272 °C | nejchladnější známé místo ve vesmíru – mlhovina Bumerang, vzdálená 5 000 světelných let |
| −205 °C | průměrná teplota Uranu, nejchladnější planety Sluneční soustavy |
| −181 °C | průměrná povrchová teplota odvrácené strany Měsíce |
| −89 °C | nejnižší naměřená teplota na Zemi, na antarktické stanici Vostok |
| −63 °C | průměrná povrchová teplota Marsu |
| −31 °C | nejnižší zjištěná teplota, při které ještě fungoval mobil |
| 71 °C | teplotní rekord na povrchu Země, v íránské poušti Lút |
| 151 °C | nejvyšší teplota, kterou přežijí želvušky |
| 464 °C | průměrná povrchová teplota Venuše, nejteplejší planety Sluneční soustavy |
| 1 200 °C | magma při sopečné erupci |
| 6 000 °C | zemské jádro |
| 15 000 000 °C | jádro Slunce |
| 1,417 × 10³² °C | Planckova teplota, při níž přestávají platit známé fyzikální zákony |
