Temná záře zkázy: Bizarní nehody s radioaktivními látkami

Druhého prosince 2001 se tři Gruzínci z malého města Lia vydali autem do lesa, aby nasbírali dřevo. Později odpoledne pak narazili na podivný úkaz: Okolo dvou zvláštních objektů ve tvaru puku roztál do vzdálenosti jednoho metru sníh a ze země se v mrazu zvedala pára. Nejodvážnější z trojice se pokusil jeden ze záhadných předmětů zvednout, ale hned ho upustil, protože byl příliš horký. Aniž by si muži uvědomili potenciální nebezpečí hrozící od tajemných artefaktů, rozhodli se, že na cestu domů je už příliš pozdě, rozbili tábor a svůj prazvláštní nález použili jako zdroj tepla. Spacáky si rozložili okolo, navečeřeli se, popili vodku a chystali se ulehnout.

Jenže už zkraje noci se jim udělalo špatně a zvraceli. Křeče a dávení pak přetrvaly až do úsvitu a ráno byli muži natolik zesláblí, že dokázali do auta naložit jen polovinu zamýšlených zásob dřeva na otop. Zmíněné podivné předměty naštěstí nechali v lese a vrátili se domů. Nevolnosti však přetrvávaly, a tak se nešťastníci vydali k lékaři. O neobvyklých zdrojích tepla se mu ovšem nezmínili, takže doktor připsal jejich potíže alkoholu. Rodiny mužů si nicméně všimly, že mají všichni tři stejné příznaky a dvěma z nich se začíná na zádech loupat kůže. Po následujícím vyšetření 22. prosince skončila trojice v nemocnici a začal její zoufalý boj o život.

Poločas rozpadu

Ony tajemné předměty nalezené v lese představovaly vysoce radioaktivní tablety, používané coby palivo v radioizotopových termoelektrických generátorech alias RTG. Neopatrní muži se tak vystavili dávkám záření, které bez rychlé pomoci končí smrtí. Jeden z trojice, známý jen pod iniciálami MB, se o tablety v noci neopíral a z nemocnice ho pustili už 23. ledna. Jeho přátelé DN a MG však stejné štěstí neměli. Prvnímu z nich se na zádech vytvořil obrovský mokvavý vřed a radiace mu poškodila řadu orgánů včetně srdce, imunitní systém i kostní dřeň. Navzdory intenzivní péči, antibiotikům, operacím a pokusům o transplantaci kožních štěpů se jeho stav zhoršoval, následovala sepse a multiorgánové selhání. O život bojoval 893 dní. MG trpěl podobnými následky, v nemocnici strávil přes dva roky a dostal řadu kožních implantátů. Domů se pak vrátil 18. března 2003.

Incident tím ovšem neskončil. Tablety bylo potřeba najít a bezpečně zlikvidovat. Vyšetřování nejprve odhalilo, že se jedná o nepřímý důsledek budování Ingurské a Chudonské přehrady. Protože se stavělo v odlehlých lokalitách a dělníci se potřebovali dorozumívat vysílačkami, napájeli své stanice pomocí RTG. Zatímco ingurské vodní dílo dotáhli stavaři do konce, práce na druhé nádrži po rozpadu Sovětského svazu ustaly. Pracovníci pak za sebou zanechali veškeré vybavení včetně RTG, načež se radioaktivní materiál neznámo jak dostal z ochranného pouzdra a našla ho zmíněná trojice.

Bezpečně uklizeno

Při pozdějším ohledání se zjistilo, že každá tableta vyzářila za hodinu zhruba 4,6 sievertu, přičemž po pěti sievertech má dotyčný pouze 50% šanci na přežití (viz Všudypřítomné záření). Vyzvednutí objektů si tedy vyžádalo speciální olověný sejf o hmotnosti 5,5 tuny a upravené vojenské auto, jež by ho dokázalo provézt lesnatým terénem. V neposlední řadě museli specialisté vyškolit tým 24 lidí, kteří měli palivo dopravit do úschovy. Nikdo z nich však nesměl v jeho blízkosti strávit víc než 40 sekund. Operace byla úspěšná, nicméně nastolila otázku, kolik podobných „artefaktů“ se v gruzínských lesích ukrývá. Mezinárodní agentura pro atomovou energii proto začala tamní porosty pečlivě zkoumat a do roku 2006 našla tři stovky podobných radioaktivních zdrojů, z velké části zanechaných na místě v sovětské éře.

Smrt si nevybírá

Snad ještě bizarnější případ se odehrál roku 1987 v brazilském městě Goiânia. Tamní institut radioterapie se přestěhoval a v původní budově po něm zůstalo jedno ozařovací zařízení. Pracovníci jej sice hodlali zlikvidovat, ale spory s majitelem pozemku jim v tom zabránily. Stroj ukrývající 93 gramů vysoce radioaktivního chloridu cesného měl strážit člen bezpečnostní služby. Jednoho dne se ovšem do služby nedostavil a do komplexu se vloupali dva mladíci, Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira. Zařízení jim okamžitě padlo do oka a domů si odnesli právě jeho část s radioaktivní látkou. Při následném rozebírání „lupu“ je neodradil ani fakt, že se jim udělalo zle. Ovšem zatímco Pereirovi se přitížilo natolik, že musel do nemocnice, jeho kumpán v rozborce pokračoval, a nakonec ze stroje uvolnil kapsli s chloridem. 

Mladík do ní posléze udělal šroubovákem díru, a když viděl, že z jejího nitra vychází temná modrá záře, trochu světélkujícího prášku vyjmul a zkusil ho zapálit. Jelikož se však nic nestalo, prodal zvláštní kapsli na nedaleké vrakoviště. Jeho majitel Devair Alves Ferreira si záře také všiml a myslel si, že koupil něco velmi vzácného, možná i nadpřirozeného. V následujících dnech proto sezval širokou rodinu, aby se na úžasný předmět přijela podívat. Když se mu pak z útrob podařilo vydolovat zrnka cesia o velikosti rýže, začal je příbuzným rozdávat: Devairův bratr si například odnesl trochu světélkujícího prachu domů a nasypal jej na podlahu, protože se mu líbila jeho záře. V zamořeném prostoru si posléze hrála jeho šestiletá dcera a ozáření bylo v jejím případě tak obrovské, že se neslučovalo se životem…

Ferreirova manželka Maria si následně jako první všimla, že se spoustě lidí v jejich okolí dělá zle a mají podobné příznaky. Vše proto nahlásila a vyšetřování odhalilo zdroj radiace. Dvacet z 249 zasažených osob potřebovalo lékařskou péči a čtyři lidé včetně Marie nakonec ozáření podlehli. Devair však překvapivě zemřel až v roce 1994 na cirhózu jater, kterou si přivodil zapíjením depresí… Kvůli kontaminaci se muselo srovnat se zemí několik domů, a z mnoha lokalit se sbírala i povrchová zemina. Nebezpečnou látku zajistila armáda a prázdná schránka je dnes k vidění ve Škole specializované výuky v Rio de Janeiru.

Zamořený kontinent

Ne všechny podobné katastrofy se však omezují na relativně malé lokality – například v mexickém městě Ciudad Juárez zadělali roku 1984 na celokontinentální pohromu. Tamní soukromá léčebna si ilegálně koupila zařízení na radioterapii, nicméně nezaměstnávala nikoho, kdo by s ním uměl pracovat. Nejdřív proto stroj zůstával ve skladu, načež bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a odprodání do sběru. Spolu s ním se však na skládce ocitla kapsle s šesti tisíci peletek radioaktivního kobaltu-60. Schránku navíc poškodil pracovník rozebírající zařízení a nebezpečný obsah se z ní začal sypat. Manipulace zamořila většinu skládky a ozářené kovy byly následně odprodány do sléváren, kde se z nich vyráběly nohy ke stolům, a hlavně pruty betonářské oceli.

Na problém se přišlo náhodou. Jeden z nákladních automobilů převážejících výztuž musel totiž uhnout z trasy a projel kolem Národní laboratoře Los Alamos v Novém Mexiku, načež se tamní měřáky zachycující radioaktivitu probudily k životu. Jenže už bylo pozdě: Předpokládá se, že z kontaminovaného kovu vzniklo 30 tisíc noh pro stoly a 6 600 tun ocelových výztuží. Z celkové produkce se podařilo stáhnout 2 360 tun prutů a kontroloři následně museli navštívit přes 17 tisíc budov po celé Severní i Střední Americe, v jejichž zdech mohl radioaktivní kov skončit. Celkem 814 staveb se pak muselo zdemolovat. Nohy stolů se z prodeje a výroby povedlo stáhnout všechny, ocelových prutů se vrátilo zhruba 90 %. Vysoké radiaci přitom čelily asi čtyři tisíce lidí, nikdo z nich ale naštěstí nezemřel.

Doma v pasti

Může se přitom stát, že se radioaktivní znečištění nepodaří objevit dřív, než se do zasažených domů nastěhují lidé. Ukazuje to událost z ukrajinského Kramatorsku, k níž došlo v 80. letech. Vše začalo o dekádu dřív, když se v lomu Karansky ztratilo drobné měřicí zařízení obsahující kapsli s radioaktivním cesiem-137. Jelikož se ho ani po týdnu nepovedlo nalézt, vše se nakonec zametlo pod koberec. Zařízení nicméně zapadlo mezi kameny, a protože se štěrk z lomu využíval na stavbě, ocitla se kapsle s cesiem zalitá v betonovém panelu bytu 85 na ulici Mariji Prymačenkové 7.

TIP: Československý Černobyl: 43 let od havárie v Jaslovských Bohunicích

Nájemníci tam žili od roku 1980, a přímo vedle zdi dokonce stávala dětská postýlka. V následujícím roce v bytě z neznámých důvodů zemřela osmnáctiletá dívka a vzápětí skonal i její šestnáctiletý bratr a jejich matka. Ačkoliv se později ukázalo, že všichni podlehli leukémii, lékaři nemoc přisoudili genům. Když se však do bytu nastěhovala nová rodina a jejich syn posléze také zemřel na rakovinu kostní dřeně, začalo vyšetřování a kapsle s cesiem se našla. Případ z lomu tak připravil o život čtyři lidi…