Tělocvik coby mužská záležitost aneb Jak české ženy prolomily letité tabu

Sokol stěhovaný je dravec, který svým zrakem vpravdě sokolsky ostrým loví většinou za letu jiné ptáky až do velikosti kachny. Sokolice je přitom dvakrát větší než její samčí partner. Ani tento argument však tělovýchovné emancipaci žen nepomohl. Na čím dál naléhavější prosby žen, aby se také mohly zapojit, hleděli sokolové dlouho svrchu. 

Tyrš sokolky odmítal

Pánové ze Sokola si dávno začali mezi sebou tykat a říkat „bratře!“, jenže tykat si i se ženami, a dokonce je označovat za „sestry“? Po léta to bylo vyloučeno. Dr. Miroslav Tyrš byl sice vzdělanec, estetik a člověk tolerantní, ale s ženskou tělovýchovou měl problém. V počátcích hnutí souhlasu s cvičením žen dlouho vzdoroval. Zdvořile sice, leč neústupně. A to se přitom na něj obracely dámy, jejichž jména měla v české společnosti nějaký zvuk. Kupříkladu spisovatelky a sestry Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Když za Tyršem asi rok po vzniku Sokola přišla delegace paní a dívek, odbyl je argumentem: „Cvičení žen je proti sokolským stanovám!“

Musel to být dialog jako rozprávka. On to byl vlastně sokolský mužský monolog. Je pravda, že v konzervativním názorovém prostředí 19. století se představa, že by ženy svlékly šněrovačky i krinolíny, aby hopsaly po tělocvičně, hrubě vymykala zavedeným zvykům. V lidech pořád přežívaly nejrůznější předsudky. A většina žen si to myslela rovněž.

„A kromě toho cvičení ubírá ženám na kráse. Mateřství pak přímo ohrožuje. A pak – trénované ženské tělo, dokonce snad svalnaté – ach, Pán Bůh chraň! – něco takového musí nutně snižovat dívčí a ženskou přitažlivost v očích mužů.“

V době škrtidel a dusidel, jakými byly korzety a šněrovačky, to byly argumenty navýsost komické, jakož pochybné. Odmítavá stanoviska lékařských kapacit podporovala s chutí i církev. Ta považovala pěstění těla za povrchní samoúčel a úradek ďáblův. 

Tělocvik v pronájmu

Předsedkyní prvního českého tělocvičného spolku se stala paní Kateřina Fügnerová, vdova po někdejším starostovi Sokola, do funkce tajemnice byla zvolena Věnceslava Lužická, do pokladny usedla paní Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany, hlavní cvičitelkou se pak ve svých čtyřiadvaceti letech stala Kleméňa Hanušová, která ze svých nejzkušenějších kamarádek sestavila cvičitelský sbor. Dlouho jediný Tělocvičný spolek paní a dívek pražských existoval mimo platformu Sokola, vlastně do něj nepatřil, jenom využíval formou pronájmu vybavení sokolů včetně jejich tělocvičny. 

TIP: Od úšklebků k radosti: Proč budily moderní sporty před sto padesáti lety posměch?

Spolek vzbudil u značné části české veřejnosti nevoli. Novináři nelenili, vyšli náladám veřejnosti vstříc a hbitě se vytasili s růžencem starých obehraných písniček: Cvičení škodí organismu, ženy jdou za zkázonosnou hvězdou, však se to ukáže, brzy z nich budou ošklivé mužatky. Mediální masáž byla tak peprná, že citlivá paní Betty Smetanová nevydržela a na svou účast ve spolku raději rezignovala. 

Konečně uznání

Ženský odbor Sokola byl veřejností vzat na milost vlastně až 1902. Tehdy, na čtvrtém Všesokolském sletu, vystoupilo s prostnými na 700 žen. Díky své perfektní secvičenosti sklidily takový úspěch, že musely vystoupení druhý den opakovat. Přesto však – podle tyršovského hesla „Sokol má být vytrvalý“ pokračovala dál mezi sokoly-muži debata o přípustnosti či nepřístojnosti ženské tělovýchovy – byť tlumeněji a stále tišeji. Despekt přetrvával i poté, co byl konečně roku 1912 umožněn ženám přístup do vrcholových orgánů, do předsednictva Sokola.