Tanky vs. samohybná děla: Smrtící soupeři i nerozluční parťáci
V letech 1939–1945 se na frontách objevily samohybky různé koncepce i určení. V porovnání s tanky měly svá konstrukční specifika, která ovlivnila
způsob jejich nasazení a míru úspěšnosti při plnění náročných úkolů
Samohybné dělo můžeme definovat jako artilerii na poháněném podvozku, přičemž za druhé světové války se vyvinuly tři základní kategorie. Stroje pro přímou palbu se označovaly jako útočná děla a jejich typickým představitelem byl německý Sturmgeschütz III. Vozidla vybavená protitankovou výzbrojí se nazývala stíhače tanků (například Jagdpanzer IV) a mobilní artilerie určená k nepřímé podpoře pěchoty či obrněnců spadala mezi samohybné houfnice (u Wehrmachtu zejména Wespe a Hummel).
Největšího rozmachu dosáhlo samohybné dělostřelectvo právě ve třetí říši, následované Sovětským svazem. Důvodem byly pláně východní fronty, kde se oddíly takových vozidel mohly rozvinout do šířky. Západní Spojenci také zařadili do výzbroje děla na pásových podvozcích, ovšem v podstatně menší míře.
Bez otočné věže
Nejprve se podívejme na technickou stránku samohybných houfnic a útočných děl. Hlavní rozdíl oproti tankům spočíval ve způsobu lafetace děla. Zatímco tank měl zbraň v otočné věži, samohybka sázela na pevnou nástavbu ze svařených či přinýtovaných plechů. Tankisté potřebovali rychle přenášet palbu mezi pohybujícími se obrněnci, mnohdy na minimální vzdálenost – a otáčení věže jim výrazně pomáhalo.
Samohybná děla naopak pálila z větší distance, takže nepotřebovala takovou míru flexibility. Proto osádkám nečinilo potíže zaměřovat cíle pohybem celého vozidla. Některé samohybky měly nástavbu plně uzavřenou – včetně pancéřované zádě a stropu. Takové řešení přinášelo obsluze děla vyšší míru ochrany při přesunu i v bitvě, nicméně osádka byla více izolována od dění na bojišti. Velitel musel spoléhat na průzory a periskopy jako u tanku, a pokud chtěl komunikovat s doprovodnou pěchotou, použil radiostanici.
Otevřená korba
Jiná samohybná děla dostala shora otevřenou nástavbu, jež činila vojáky zranitelnými ze strany nepřátelské pěchoty, vrhající do bojového prostoru ruční granáty. Toto úsporné řešení se používalo zejména u lehkých obrněnců včetně sovětské SU-76M. V některých situacích se otevřená korba přesto ukázala jako výhodná. V městské zástavbě záviselo přežití obrněnců na blízké podpoře pěchoty.
Nezakrytý bojový prostor umožňoval osádce komunikovat se střeleckými oddíly rychle a jednoduše – stačilo zakřičet. Palba z ručních zbraní vedená z vyšších pater budov byla ovšem pro osádky „šestasedmdesátek“ extrémně nebezpečná. Na druhou stranu v případě zásahu protitankovými zbraněmi mohli rudoarmějci bleskově opustit stroj přeskočením bočnic a vyhnout se smrti v plamenech.
S tankovým podvozkem
Co se týče výzbroje, samohybky se zpravidla osazovaly už existujícími polními děly. Díky prostorné nástavbě, která na rozdíl od věže zabírala celou délku podvozku, nebylo třeba do konstrukce zbraně tolik zasahovat. Věž naopak neposkytovala dost prostoru pro plný zákluz hlavně, a tak se inženýři snažili nežádoucí pohyb zkrátit. Vzhledem k této odlišnosti býval vývoj samohybných děl rychlejší než u klasických tanků.
Další rozdíl spočíval v síle pancéřování. Tanky určené pro střetný boj s podobně vyzbrojenými protivníky disponovaly silnější ochranou. Nejtlustší vrstvu oceli měly na čele korby a věže, protože se předpokládalo, že právě odtud přiletí většina projektilů.
Samohybné houfnice pálily z méně exponovaných pozic za přední linií a neočekávalo se, že by vstupovaly do boje s tanky či kanony nepřítele (jejich pozice měla bránit pěchota). Proto dostávaly jen slabý pancíř, poskytující ochranu před ručními zbraněmi či střepinami. Nižší váha pancéřování přinášela lepší mobilitu v terénu i menší zatížení motoru, převodovky a podvozku. Pokud však nepřítel prorazil linií infanterie a zahájil na samohybky přímou palbu, utrpěly těžké ztráty.
Pokračování: Tanky vs. samohybná děla (2): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci
Šasi obou kategorií obrněnců se na rozdíl od ostatních částí příliš nelišilo, protože se většina samohybných děl stavěla na podvozcích existujících tanků (obvykle typů, jejichž produkce už skončila, nebo je generálové považovali za zastaralé). Konstruktéři z osvědčených platforem „jen“ odstranili věž a nahradili ji zmíněnou nástavbou.