Tanky vs. samohybná děla (3): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci
V letech 1939–1945 se na frontách objevily samohybky různé koncepce i určení. V porovnání s tanky měly svá konstrukční specifika, která ovlivnila způsob jejich nasazení a míru úspěšnosti při plnění náročných úkolů
Při invazi do Polska v roce 1939 neměli Němci jedinou jednotku samohybek a v době vpádu do Francie v květnu 1940 pouhé čtyři baterie. V červnu 1941 na začátku operace Barbarossa už Wehrmacht disponoval 11 prapory přidělenými k jednotlivým armádám. Hlášení o účinnosti přezbrojeného útočného děla z východní fronty byla tak pozitivní, že upoutala Hitlerovu pozornost a vedla k navýšení produkce. Díky ní mohl růst též počet praporů StuG III.
Zatímco v lednu 1942 opustilo fabriky 45 strojů, v prosinci už šlo o 120 kusů. Kvalitní výzbroj, výcvik i zaměřovací přístroje učinily z oddílů Sturmartillerie úspěšné zabijáky sovětských tanků a zpráva Úřadu pro vyzbrojování ze září 1943 uváděla: „Počty nepřátelské techniky zničené bateriemi útočných děl jsou často vyšší než u tankových jednotek, ačkoliv jsou vyzbrojeny stejným kanonem.“
Předchozí části:
Tyto výsledky přesvědčily i skeptického zakladatele Panzerwaffe Heinze Guderiana, aby schválil speciální organizační tabulky pro roty StuG III, jež by byly zařazeny do tankových jednotek při nedostatků strojů Panther a Tiger. V roce 1943, kdy se situace na východě začala vyvíjet v neprospěch třetí říše, přítomnost útočných děl na bojišti výrazně zvedala morálku pěchoty. Teprve nyní dosáhla produkce StuG III takového objemu, aby se začal naplňovat Mansteinův plán o přiřazování útočných děl k jednotlivým divizím.
Proti přesile
Většina pěších svazků dostávala prapor stíhačů tanků (Panzerjäger), jenž se skládal z roty tažených či samohybných protitankových kanonů PaK 40 a roty StuG III. Do poloviny roku 1944 počet takových kompanií vzrostl natolik, že u divizí bojovalo asi 1 400 útočných děl. Přestože hlavní úkol Sturmartillerie spočíval v podpoře pěchoty, dokázaly StuGy III od června 1941 do srpna 1944 zničit 18 261 sovětských vozidel.
V této době na frontách působily už čtyři desítky praporů, z nichž každý disponoval 31 obrněnci rozdělenými do tří baterií po 10 kusech plus velitelský stroj. Během roku 1944 Němci přejmenovali Sturmgeschütz-Abteilungen na Sturmgeschütz-Brigaden. Formálně znamená brigáda větší útvar než prapor, jenže se jednalo pouze o propagandistický tah a k posílení jednotek nedošlo.
Německé brigády se Stugy III sestávaly ze čtyř rot: velitelské, bojové, muniční a údržbářské. Bývaly podřízeny sboru a řídil je jeho dělostřelecký štáb. Doktrína útočných děl dávala přednost soustředění celé brigády na jednom místě ve snaze dosáhnout rozhodující převahy. Vzhledem k tomu, že od podzimu 1944 měl Wehrmacht k podpoře pěchoty minimum obrněnců, však velitelé museli rozptylovat brigády mezi jednotlivé divize sboru. V nejkritičtějších případech je dokonce dělili na roty, které pak vysílali coby „hasiče“ na nejohroženější úseky fronty.
Nikdy osamoceně
Jestliže se podařilo brigádu shromáždit na hlavním směru útoku či protiofenzivy jediné pěší divize, bývala podřízena konkrétnímu pluku v ohnisku operace. Dodejme, že ani v nejtemnějších dobách se Wehrmacht neuchýlil k nasazování jednotlivých StuG III – nejmenší přijatelnou formaci představovala četa o třech obrněncích. Pokud se Němci museli bránit, nasazovali Sturmgeschütz-Brigade v místech hlavního průlomu své linie, kde měly samohybky zatápět tankům protivníka.
Oficiální doktrína požadovala okamžitou reakci na jakýkoliv průnik nepřítele obranou, a to v podobě rozhodného protiútoku. Brigáda StuG III byla pro takový úkol jako stvořená. Sturmgeschütz měl sice omezený odměr zbraně, jenže generálové se dokázali hendikepu přizpůsobit. Obvyklá taktika při úderu na silnou nepřátelskou linii tedy spočívala v nasazení samohybek v krycích postaveních za postupující pěchotou. Kanon pozdějších verzí měl účinný dostřel asi dva kilometry a příručky nedoporučovaly používat útočná děla na menší distance, protože by se zvýšila jejich zranitelnost palbou do slaběji pancéřovaných boků.
Haprující spolupráce
Ačkoliv německá armáda proslula brilantní kooperací pěchoty a obrněných sil, v pozdní fázi konfliktu si o ní vojáci mohli nechat jen zdát. Za ideálních podmínek měly Hitlerovy pěší divize před příchodem na frontu absolvovat společný výcvik s Panzerwaffe, jenže v polovině roku 1944 už šlo spíš o luxus než standard. Na rozdíl od US Army byly oddíly samohybných děl ke svazkům infanterie přidělovány málokdy více než na pár dnů.
Příslušníci pěších útvarů i brigád StuG III tak měli minimum prostoru získat zkušenosti se spoluprací na bojišti. Velitelství pozemních sil se pokoušelo situaci řešit vydáváním komiksových sešitků, které zábavnou a snadno pochopitelnou formou prezentovaly vojákům hlavní taktické zásady.
Improvizace nemohla plnohodnotný výcvik nahradit a v boji se projevovala jak mizerná součinnost, tak špatná komunikace. Kupříkladu na podzim 1944 v bojích u Cách utrpěla infanterie Wehrmachtu těžké ztráty proto, že se nedokázala při postupu shlukovat dostatečně blízko u útočných děl. Jakmile rachot pásů a motorů upoutal pozornost amerických dělostřelců a artilerie zahájila palbu, vojáci se ocitali bez podpory. Přes tyto nevýhody sehrávala německá útočná děla důležitou roli až do konce války. A dá se říct, že jejich význam dokonce rostl.
V létě 1944 v Normandii totiž Němci odepsali tolik tanků, že podíl útočných děl v Panzerwaffe na jejich úkor výrazně stoupl. Tento trend se ještě zvýraznil po krachu ardenské ofenzivy, kdy Hitler začal všechny dostupné panzery posílat na východní frontu, aby čelily nadcházející ofenzivě Rudé armády v lednu 1945. Po zbývající měsíce počty německých tanků na západní frontě dále klesaly a páteř zubožené Panzerwaffe tam představovaly stroje StuG III a Hetzer.
Sovětský nárůst
Představitelé Rudé armády si význam samohybných děl uvědomovali postupně. Když Wehrmacht v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, disponovaly Stalinovy armády více než 23 000 tanky, ovšem pouze 28 samohybnými houfnicemi SU-5. Také v dalších měsících vyprodukovaly továrny jen nemnoho improvizovaných zbraní této kategorie. Do konce roku 1941 šlo o 101 lehkých ZiS-30 – nouzových stíhačů tanků vzniklých lafetací 57mm kanonu na podvozek dělostřeleckého tahače T-20 Komsomolec. Ačkoliv si tato výzbroj poradila s pancířem všech tehdejších panzerů, během boje se projevily nedostatky ZiS-30 v čele s absencí radiostanice, slabou ochranou i nestabilitou při střelbě.
Proto se konstruktéři inspirovali německými útočnými děly StuG III a na frontu putovalo 201 kusů SU-76i – kombinace podvozku kořistního PzKpfw III a divizního děla ráže 76,2 mm. Přelom nastal teprve roku 1943, kdy sovětské továrny poprvé vyráběly samohybky ve větších objemech. V uvedeném roce vojska odebrala 700 těžkých SU-152 a ISU-152 (takzvaný Zveroboj), 1 370 středních SU-85 a SU-122 i 1 900 lehkých SU-76. V porovnání s tanky šlo však stále o kapku v moři – v témže období jich průmysl východní mocnosti vychrlil asi 20 000. V dalších fázích konfliktu počty samohybek v Rudé armádě neustále narůstaly, byť vysoké zůstávaly i jejich ztráty (jen za rok 1944 přišli rudoarmějci o 5 000 samohybných děl).
Sovětský SU-152, jemuž se přezdívalo Zveroboj. (foto: Shutterstock)
Díky intenzivnější produkci mohl SSSR přesto postavit více jednotek, případně se zvyšovala naplněnost těch existujících. Obrněnce byly organizovány do pluků přidělovaných jednotlivým sborům. Zatímco v tankových sborech čítal pluk 49 samohybek, u mechanizovaných sborů měl 25 strojů. Pokud regimenty působily samostatně, lišily se jejich tabulkové počty v závislosti na typu samohybného děla. Lehký pluk míval 21 kusů SU-76, střední zahrnoval 16 SU-122 a těžký měl tucet „zverobojů“.
Diviziony i regimenty
Začátkem roku 1944 se Stalinova vojska mohla pochlubit už 33 pluky samohybného dělostřelectva a právě v tomto roce zaznamenala zdaleka nejvyšší nárůst počtu samohybek ve službě. Její útvary obdržely 10 456 kusů, z nichž zdaleka nejvíce (6 392) připadalo na SU-76, považované za frontové „spotřební zboží“ s nízkou životností v boji. Mimo tyto počty putovaly k jednotkám i specializované samohybky ze západu – například protiletadlové halftracky M17 a M15A1, jichž za rok 1944 z USA dorazilo 1 100.
Od poloviny téhož roku disponoval typický sbor už třemi pluky samohybného dělostřelectva po 21 strojích. Navýšily se též počty samostatných regimentů, u nichž se – ve snaze o zjednodušení – počet obrněnců ustálil také na jednadvaceti (bez ohledu na to, zda šlo o lehké, střední nebo těžké typy). Samostatnou kapitolu představovaly diviziony lehkých SU-76 o 16 vozidlech, které se coby přímá podpora pěchoty začleňovaly do gardových střeleckých divizí. Koncem války už měli Sověti obrněnců tolik, že si mohli dovolit sestavovat z regimentů celé brigády – ty lehké čítaly šedesát SU-76 a pět tanků T-70.
TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe
Hlavní úkol samohybek s rudými hvězdami spočíval v palebné podpoře střeleckých jednotek během ofenzivních operací. Podílely se nejen na dělostřelecké přípravě před útokem, ale i na přímém doprovodu infanterie při prorážení německých linií. K protitankovému boji se kromě typů vyzbrojených výkonnými kanony používaly i lehčí typy, které však v této roli proti dobře chráněným pantherům a tigerům dosahovaly pouze omezených úspěchů.