Tanky vs. samohybná děla (2): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci

Stíhače tanků mívaly kanon větší ráže a silnější čelní pancíř než tank odpovídající váhové kategorie. Pro lepší obranu proti nepřátelské palbě ve stabilních pozicích i střetném boji se vyznačovaly nižší siluetou a ostře zkosenou přední částí nástavby. Značnou nevýhodu představoval omezený pohyb děla v horizontální i vertikální rovině. Pro zabijáky obrněnců vytvořili taktici tři základní způsoby nasazení: přepad ze zálohy, defenzivu v předem připravených pozicích a boj na velkou vzdálenost.

Předchozí část: Tanky vs. samohybná děla (1): Smrtící soupeři i nerozluční parťáci

Naopak bylo nanejvýš žádoucí, aby se stíhač vyhýbal manévrovacímu boji na krátkou (a raději i střední) distanci, neboť redukovaný pohyb hlavně a nutnost mířit celým strojem jej oproti tankům znevýhodňovaly. U těžkých stíhačů jako Elefant, Jagdpanther nebo SU-122 a SU-152 se předpokládalo také použití při útoku proti polnímu i odolnému železobetonovému opevnění.

Pancíře strýčka Sama

Americké pojetí stíhačů tanků se od SSSR a třetí říše lišilo. Jednalo se o protitanková děla umístěná v lehce obrněné, shora otevřené otočné věži (někdy zvané barbeta) na samohybném podvozku. Jejich ochranou nemělo být pancéřování, ale skvělá pohyblivost, rychlost (M18 Hellcat dokázal uhánět tempem 89 km/h) a využití terénních překážek pro krytí. Z taktického hlediska kladly osádky důraz na moment překvapení při nečekaných bleskových úderech.

Silná stránka lovců tanků US Army spočívala v tom, že jejich stroje postrádaly slabiny německého a ruského pojetí. Na druhou stranu však neměly ani žádnou z jejich výhod a při čelním boji nebývaly pro těžší tanky jako Panther a Tiger rovnocenným soupeřem. Výjimku potvrzující pravidlo představoval M36 Jackson s 90mm kanonem, který byl ve druhé polovině války vyvinut právě proto, aby si poradil s nejodolnějšími protivníky na západoevropské frontě.

Rozhádaní generálové

Taktické postupy, způsob nasazení i vývoj názorů na tento druh zbraně si ukážeme na příkladu nejrozšířenějšího obrněnce Wehrmachtu – útočném děle StuG III.

Za duchovního otce Sturmartillerie bývá považován Erich Manstein, který se na začátku války díval skepticky na mizernou průchodnost typu sIG 33 (150mm houfnice včetně kol na podvozku tanku Pz.I Ausf.B) terénem a požadoval modernější nástupce.

Navrhoval, aby Wehrmacht do sestavy každé pěší divize zařadil prapor útočného dělostřelectva se třemi bateriemi (rotami) po šesti strojích. Podřízení batalionu přímo velení divize by umožnilo soustředit útočná děla v místě hlavního úderu. Při vedení obranných bojů by každý pěší pluk dostal k dispozici jednu baterii. Na základě popsaných úvah byly zahájeny vývojové práce na útočném děle StuG III na podvozku Panzeru III.

Při snahách prosadit své názory ohledně nasazení tanků a samohybných děl se Manstein střetával se zakladatelem Panzerwaffe Heinzem Guderianem. Ten tvrdil, že prioritu představuje masová produkce PzKpfw III, a odmítal přesouvání průmyslových zdrojů na útočná děla coby podpůrnou zbraň pěchoty. Omezená výrobní kapacita Německa a hašteření vedly k redukci Mansteinových plánů, takže se měl místo praporu StuG III v každé divizi vybudovat menší počet útvarů Sturmartillerie začleňovaných na úrovni polních armád.

Výsledkem sporů bylo výrazné zdržení – při invazi do Polska neměli Němci jedinou jednotku samohybek a v době vpádu do Francie pouhé čtyři baterie. Na začátku operace Barbarossa už Wehrmacht disponoval 11 prapory přidělenými k jednotlivým armádám.

Dokončení: Smrtící soupeři i nerozluční parťáci: Tanky vs. samohybná děla (3)

Páteř Sturmartillerie tvořil zmíněný StuG III s krátkým dělem ráže 75 mm. Šlo o skvělou zbraň proti nepancéřovaným cílům, jenže praxe ukázala, že největší hrozbu pro útočící pěchotu představují sovětské tanky. Začátkem roku 1942 proto vznikl modernizovaný StuG III s dlouhým kanonem téhož kalibru, mnohem vhodnějším pro boj s obrněnci.