Tanky na vlnách: Jak se američtí obrněnci připravovali na Den D
Obojživelné operace vždy představovaly riskantní podnik a jejich úspěch záležel na celé řadě faktorů. Jedním z nich byla i podpora pěchoty obrněnými silami. Jaké úkoly měly plnit tanky při vylodění plnit během dne D?
Tanková škola US Army existuje od roku 1940 a její posluchači se kromě polní praxe věnují i historii. V letech 1948–1949 se v důstojnickém kursu ustavila skupina vedená podplukovníkem Maynardem Pedersonem, jež měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii. Výsledná studie popisuje boj shermanů na invazních plážích s až překvapivým realismem.
Podle autorů se účelem zprávy stalo shromáždění všech dostupných dat týkajících se použití obrněné techniky na normandském pobřeží v období od 6. do 11. června 1944 neboli ve fázi od vylodění po dokončení předmostí. Kapitáni a majoři z Pedersonovy skupiny vycházeli z rozhovorů s veterány, dochovaných hlášení i dalších dokumentů. Nasazení tanků popsali chronologicky a velmi zevrubně, my si místo popisu konkrétních bojů všimneme spíše obecnějších trendů.
Utajený plavec
Už v první polovině roku 1944 Američané uskutečnili dvojici rozsáhlých cvičení Duck a Fox v oblasti Slapton Sands na jihozápadě Anglie. V obou případech se do nácviku vylodění a přechodu do útoku zapojily jak dvě pěší divize, tak podpůrné obrněnce. V té době už existovaly obojživelné shermany DD (Duplex Drive – dvojitý pohon) schopné plavby v pobřežních vodách. Generálové však hodlali novou zbraň utajit až do dne D i před vlastními vojáky, a tak se do manévrů zapojily standardní obrněnce. Ty musely z vyloďovacích plavidel vyjet přímo na pláže, což částečně znehodnotilo přínos této části cvičení.
Velitelé tankových vojsk si problém uvědomovali a následně zahájili výcvik osádek shermanů DD v reálných podmínkách. Uskutečňoval se opět v Slapton Sands a vedl jej velitel 3. obrněné skupiny plukovník Severne McLaughlin. Tankisté se učili najíždět z palub do moře, plout pomocí nafukovací nástavby poskytující vztlak ke břehu a vlastními silami na něj vyjet. Jakmile se ocitli na pevné půdě, složili nástavbu a zahájili boj.
Do vylodění se nicméně měly zapojit i jednotky vyzbrojené klasickými shermany – kupříkladu 747. tankový prapor podplukovníka Gilberta Friese, který nám poslouží jako dobrý příklad. Do Glasgow dorazil z USA koncem února 1944 a ihned provedl soupis dostupné výzbroje i výstroje. Jediným významným nedostatkem se stala absence 105mm útočných děl, místo nichž nafasoval další M4A3. Ty používal až do přidělení samohybek, k čemuž došlo teprve dva týdny po vylodění.
Friesův útvar sice absolvoval ve Spojených státech výcvik v klasickém manévrovém boji, avšak postrádal zkušenosti s vyloděním nebo logistickým plánováním nutným pro úspěch invaze. Štáb pouze dostal seznam výsadkových tankových člunů LCT (Landing Craft, Tank), které měly dovézt shermany ke břehu. Podplukovníkovi nezbylo než se dát do práce a rozhodl se zorganizovat nakládku člunů po četách. Aby se naplno využila přepravní kapacita LCT, část materiálu se měla nacházet na korbách naloděných náklaďáků a polopásů.
Logistické výzvy
Fries usiloval o to, aby ztráta jakéhokoliv plavidla neohrozila bojeschopnost praporu jako celku. Proto rozdělil příslušníky svého štábu do několika plavidel, zatímco velitelství každé čety i roty se naopak nacházelo v samostatném LCT. Britské vyloďovací čluny disponovaly větším ložným prostorem než americké, a proto se 747. tankový prapor stejně jako většina obrněných a motorizovaných jednotek US Army měl do Normandie dostat na královských plavidlech.
Předpokládalo se, že vojáci a technika na jednotlivých LCT budou v úvodních fázích bitvy logisticky soběstační, a proto nákladní auta čet přepravovala benzin, munici i příděly potravin přibližně na pět dní. Očekávala se též značná spotřeba tankových granátů, což Fries vyřešil instalací speciálních držáků dalších projektilů do svých shermanů. Ačkoli měl 747. prapor plnit úkoly zálohy sboru, zároveň de facto vedl druhou hlavní vlnu vylodění. Podplukovník proto nařídil ucpat všechny otvory tanků pro dosažení jejich vodotěsnosti, kterou pak osádky testovaly ve speciálních bazénech.
Kromě logistického plánování a příprav absolvoval Friesův prapor bojový výcvik různého zaměření. Rota B se na přelomu dubna a května 1944 zúčastnila cvičných obojživelných výpadů na Slapton Sands ve spolupráci s pěchotou. Právě nedotažená příprava kooperace obrněnců s pěšími útvary představovala jednu z největších slabin amerických invazních vojsk a velitelé se snažili na poslední chvíli vše dohnat, jenže šlo spíše o improvizaci. Výjimku potvrzující pravidlo představoval výcvik, při němž pěšáci obsadili zákopy vybudované na anglických vřesovištích, přes něž pak shermany přejížděly. Cílem bylo ukázat vojákům, že jim takové kryty poskytují bezpečí, z něhož mohou po projetí nepřátelských obrněnců vyrazit na zteč a pobít jejich doprovodnou pěchotu.
Na plnohodnotný a systematický výcvik koordinace jednotlivých složek vojsk už ale nezbýval čas a z dnešního pohledu překvapí, že Američané se jí nevěnovali již před odplutím do Evropy. U 747. praporu zněl oficiální důvod následovně: Jde o zálohu sboru, takže nic takového nebude potřeba. Bojová praxe během prvních pár hodin prokázala opak a vojáci strýčka Sama se museli vše naučit přímo v poli.
Reakce na hrozbu
Spojenci se obávali protiútoku Panzerwaffe na vyloďovací pláže a očekávali, že nepřítel k takovému kroku s velkou pravděpodobností přistoupí. Proto plánovači vymysleli několik způsobů, jak protivníka přesvědčit, že k invazi namísto Normandie dojde v prostoru Pas de Calais. Jedním z nich byla přítomnost generála George Pattona v Anglii, kde se podle halasně šířených zpráv měl stát velitelem fiktivních svazků připravených udeřit ve zmíněné lokalitě.
Pro případ, že by se Berlín nenechal oklamat, podnikli Spojenci i další opatření. Prvním se stalo využití letectva k izolaci bojiště a blízké podpoře pozemních sil. Jádro německých strategických rezerv ve Francii tvořily převážně tankové divize, které Wehrmacht hodlal do oblasti bojů poslat po železnici. Tomu dokázaly těžké i stíhací bombardéry účinně zabránit, a tak nakonec stihly normandská předmostí v červnu 1944 včas napadnout jen nepočetné složky pancéřových svazků vybavené kolovou technikou.
Němečtí generálové se snažili vyhnout rozdrobování svých tankových sil, avšak hromadné přesuny byly vzhledem ke vzdušné nadvládě protivníka možné jen v noci. Když už se panzery do místa bojů dostaly, většinou se nedokázaly zkoncentrovat k mohutnějšímu úderu, neboť piloti stíhacích bombardérů měli rozkaz napadat jakékoliv skupiny strojů větší než dvě či tři vozidla. Další opatření proti obrněné hrozbě spočívalo v zařazení amerických tanků hned do prvních vln útočících sil. A to přesto, že podle oficiální doktríny US Army neměly obrněnce sloužit k boji s jinými tanky, ale k podpoře pěchoty při průnicích obranou.
Američané věděli, že střední sherman projektovaný pro výše zmíněné úkoly nestačí na těžké typy ve výzbroji Panzerwaffe. Přesto v jeho spojení s obojživelným pohonem viděli vhodný kompromis a věřili, že si na plážích s protitankovým úkolem alespoň zčásti poradí. Zvlášť když brzy za shermany DD měly následovat klasické obrněnce vysazené na břeh z LCT.
