Tajná operace Sonderaktion 1005: Německý pokus o zahlazení stop po holokaustu

Ačkoliv cílenou genocidu Židů zahájili nacisté současně s invazí do SSSR, o použití smrtícího plynu rozhodli až v lednu 1942 ve Wannsee. Jako první měla přijít na řadu dvoumilionová židovská komunita v Generálním gouvernementu (okupovaná střední část Polska) a v Lublinu vznikla příslušná organizace řízená tamějším vedoucím policie a SS Odilo Globocnikem. Mezi jeho hlavní úkoly se zařadilo vybudování vyhlazovacích táborů Sobibor, Belzec a Treblinka.

S vrahem v čele

Stavba podléhala utajení, neboť si Heinrich Himmler dobře pamatoval, jak první zprávy z konce roku 1941 o řádění Einsatzgruppen na východě mnohé prominentní nacisty zaskočily. Proto hodlal tábory smrti udržet pod pokličkou a v březnu 1942 pak naznal, že je třeba stopy veškerého masového vraždění raději zlikvidovat – což platilo i o masových hrobech, které na východě zůstaly po řádění německých Einsatzkommand. Úkolem záhy pověřil SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Vedoucí Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) se ještě téhož měsíce setkal s SS-Standartenführerem Paulem Blobelem, který v minulosti velel Einsatzkommandu vraždícímu Židy na Ukrajině.

Právě tomuto „řezníkovi“ Heydrich svěřil realizaci tajné Sonderaktion 1005 (také Aktion 1005 či Enterdungsaktion neboli exhumační akce) zaměřené na odstranění důkazů holokaustu. Plánování zbrzdil atentát čs. výsadkářů na Heydricha, po němž zabíjení polských Židů dostalo na esesmanovu „počest“ označení akce Reinhard. Oficiálního pověření z rukou šéfa gestapa Heinricha Müllera se tak Blobel dočkal až v červnu. Zároveň se dozvěděl, že nesmí vést žádnou písemnou evidenci a rozkazy lze vydávat výhradně ústně. 

Nejprve měl Blobel nalézt vhodný způsob ničení těl obětí, a tak zahájil experimenty v Chełmnu – prvním táboře smrti zřízeném roku 1941. Nacisté otevřeli lesní masové hroby a zkoušeli mrtvoly ničit zápalnými bombami, které ale způsobovaly požáry porostu. Proto se začalo se spalováním na otevřených hranicích, na nichž byla těla ve vrstvách prokládána dřevem, a zbytky kostí se pak mělnily v drtičkách. Popel se ukládal do jam, z nichž esesáci těla vytáhli, a celý prostor pak zcela zahladili a osázeli vegetací. Nejhorší práci přitom zastávaly skupiny židovských vězňů zvané Leichenkommandos (volně přeloženo „oddíly pro práci s mrtvolami“).

Sobibor a Belzec

Výsledky pokusů Blobel zaslal i Globocnikovi, který se ale netajil názorem, že německý národ by na vyhlazení Židů měl být pyšný. Nakonec ho okolnosti k zahájení kremací přece jen donutily a jako první přišel na řadu Sobibor. V důsledku horkého léta se totiž pohřbená těla nadýmala a napěchované hroby vystoupily nad okolní povrch. Oblast zamořil hmyz a jeden z přeživších vězňů vzpomínal: „Z půdy prosakovala krev, všude se rozprostřel puch a voda v Sobiboru zhořkla.“

Do tábora dorazil nakladač, jenž těla doloval ze země a rovnal na rošt sestavený z kolejnic položených přes prázdnou jámu. Oheň se zapaloval zezdola a dělníci museli mrtvoly polévat benzinem. Většinu prací opět dostaly na starost židovské čety. Brzy se stejným způsobem likvidovaly i mrtvoly osob z nově zavedených plynových komor.

V Belzeci začali esesáci s otevíráním hrobů v polovině prosince 1942, kdy transporty ustaly a v zasypaných jámách se nacházelo 600 000 mrtvol. SS-Scharführer Heinrich Gley později vypověděl: „Kremace probíhaly bez přestávky a pracovalo se na dvou žárovištích s kapacitou 2 000 těl denně. První žároviště začalo fungovat dříve a za pět měsíců se zde spálilo 300 000 mrtvol, na druhém během čtyř měsíců 240 000 těl.“ Nacisté dotáhli pálení k děsivé dokonalosti – těla se promyšleně vrstvila a prokládala dřevem, popel se prosíval ve snaze oddělit cennosti. Zpopelnění všech obětí zavražděných v Belzeci Němci završili v dubnu 1943.

Brutální mašinerie

V Treblince se s kremacemi začalo teprve v březnu 1943, tedy až poté, co do tábora přijel na kontrolu Heinrich Himmler. Šokovaně zjistil, že se dosud nespálilo jediné ze 700 000 pohřbených těl, a nařídil okamžité zahájení jejich likvidace – přestože do přetíženého lágru stále přijížděl jeden transport za druhým. Vzhledem k tomu, že v Treblince na rozdíl od Sobiboru a Belzece přežilo několik vězňů přímo zapojených do kremací, dochovaly se odtamtud nejpodrobnější informace.

S exhumací začala dvojice nakladačů, z nichž každý pojal osm těl a skládal je k okraji vyprazdňovaného hrobu. Četa vězňů přenášela mrtvoly na nosítkách k žárovišti, kde je takzvaná spalovací skupina vyrovnala do dvoumetrové vrstvy. Na rošt se vešlo 2 000–3 000 těl, k jejichž zapalování se používalo suché dřevo, a plameny dosahovaly výšky až 10 m. Ve snaze o větší plynulost esesáci později zřídili další četu určenou k nakládání těl na nosítka, zefektivňující opatření zahrnovala též navýšení počtu žárovišť na šest a přemístění roštů blíže k hrobům.

Zatímco přes den se těla vršila na hromady, v noci se spalovalo. Po uhašení nastoupila takzvaná „popelová skupina“, smetla z roštů popel a rozdrtila nespálené kusy kostí dřevěnými tyčemi. Pokus zakamuflovat haldy popela mísením s blátem selhal, a tak jimi Němci zasypávali vyprázdněné hroby. Několik vězňů, kteří se museli na naplňování jam podílet, našlo odvahu zanechat svědectví o zvěrstvech. Abraham Goldfarb uvedl, že „ukládali do stěn hrobů celé kostry a na útržky papíru ukryté v láhvích psali, co Němci v Treblince páchali“.

Zaostávání za plánem

Paralelně se Sonderaktion 1005 Němci likvidovali zbývající ghetta a uzavírali jeden tábor smrti za druhým. Dalším katalyzátorem zahlazovacích akcí se staly porážky Wehrmachtu na východní frontě z léta 1943. Himmler se vzhledem k horšící se válečné situaci snažil operaci Reinhard co nejdříve dokončit. Dle pokynů z nejvyšších míst dozorci přesvědčovali vězně, že je jako odměna za svědomitou práci čeká lepší zacházení. Zejména velitel Treblinky SS-Hauptsturmführer Franz Stangl kladl důraz na to, aby se Židé neobávali budoucnosti – poslušní vězni totiž nacistům umožňovali dokončit hrůzné dílo v kratším čase.

Přes veškeré snahy zaostávalo tempo kremací v Treblince za plánem – koncem července 1943 zbývalo spálit 200 000 těl, před jejichž likvidací se nemohlo přistoupit k bourání tábora. Jistý zaměstnanec inspektorátu lágrů napsal: „V létě 1943 jsem navštěvoval Treblinku a podával zprávy o postupu demontáže. Stanglův zástupce Kurt Franz mi ukázal kremační oblast a jámy, z nichž vězni vykopávali mrtvoly. Nařídil jsem asistentovi, aby zaznamenal odhady počtu exhumovaných těl. Nezajímalo mě zjištění, kolik vězňů a v jakých podmínkách pracuje. Vrásky mi dělalo, zda bude možné dokončit práci v termínu.“

Demontáž táborů

Ve snaze vše ještě urychlit plál oheň pod rošty ve dne v noci. Pro židovské pracovní čety Franz zřídil samostatné ubikace a do děsivého úkolu se měly zapojit i ženy – zatímco muži likvidovali těla, manželky jim praly a vařily. Druhého srpnového dne roku 1943 ale v Treblince vypuklo povstání, po jehož potlačení zůstalo v táboře jen velmi málo Židů, a nacistům tak chyběly pracovní síly. Proto většinu vlaků přesměrovali do Majdanku či Sobiboru a SS-Untersturmführer Franz – od srpna povýšený na velitele – nařídil zahájit finální likvidaci lágru. Zbývající vězni snášeli nakradené cennosti, ale i šatstvo, boty, přikrývky a domácí potřeby do přistavených vagonů, které pak veškerý materiál odvážely na předem určená místa.

Následně se Franz zaměřil na demontáž baráků, zničení plynových komor a likvidaci důkazů o spáchaných zločinech. Nadřízení mu poskytli skupinu esesáků i ukrajinské strážné, přesto značná část prací zbyla na Židy. Po rozebrání budov vězni naložili cihly, dřevěné obložení, ostnaté dráty a nábytek do vlaků. Do 21. října 1943 demontovaly Franzovy oddíly motory, jež vháněly plyn do komor, a vlak je dopravil do Lublinu. Dokumenty odvezl ozbrojený konvoj, usvědčující materiály se spálily. Ve vyklizeném táboře zůstalo jen pár esesáků, kteří měli dohlédnout na závěrečné kroky. Zatímco 70 již nepotřebných vězňů zmasakrovali, poslední tři desítky se tísnily ve dvou vagonech. Když 16. listopadu přišel rozkaz k jejich likvidaci, trojice Němců ranou do týlu Židy usmrtila a Ukrajinci těla zlikvidovali.

Přes veškerou snahu mohl pozorný pozorovatel stále identifikovat polohu tábora podle stop po ostnatém drátu či hromad hlíny a písku. Nacisté proto zaplatili stavební firmu, která z cihel původně tvořících plynové komory postavila na rumišti statek. Poté tam usadili jednoho z ukrajinských dozorců i s rodinou a nařídili mu obdělávat půdu.

Mrtvá těla i hory kufrů

Obdobně byly srovnány se zemí oba zbývající tábory operace Reinhard a pro vyšetřovatele či soudní lékaře tak skutečně zůstalo minimum podkladů. Spokojený Globocnik 4. listopadu 1943 napsal Himmlerovi: „K 19. říjnu jsem ukončil akci Reinhard a zrušil tábory v Generálním gouvernementu. (…) V přiloženém spise jsem se snažil podat souhrn vykonané práce, aby bylo patrné nejen její množství, ale i to, s jak malým počtem Němců lze tak závažnou akci provést.“ Na dalších řádcích si pak Globocnik řekl o Železný kříž.

Jinde však Sonderaktion 1005 tak úspěšná nebyla – už kvůli nedostatku času a obrovskému množství stop, které Němci museli zničit. Po zrušení trojice lágrů se systematického vyvražďování evropských Židů ujala jiná zařízení v čele s Osvětimí a Majdankem. Tyto tábory disponovaly krematorii se spalovacími místnostmi, a tak se zdálo, že nebude zapotřebí využívat Blobelovu metodu. Brzy se však ukázalo, že pece kapacitně nedostačují a vězeňská komanda tak opět musela těla pálit na hromadách.

Blobel se zaměřil také na desítky lokalit, kde v prvních měsících operace Barbarossa řádily Einsatzgruppen. Z vězňů byly zřízeny dva speciální oddíly (Sonderkommanda), jejichž členové odkrývali hroby a zbytky těl spalovali. Mnozí Židé se k této práci uvolili proto, že doufali ve vyšší šanci na přežití, ovšem drtivou většinu Němci po dokončení úkolu postříleli. V některých případech vozili židovské oddíly do práce v autě upraveném na zplynovací a při poslední cestě zpět je usmrtili.

V srpnu 1943 se Blobel po dvou letech vrátil na místo vlastního zločinu do rokliny Babí Jar u Kyjeva, kde jeho muži na konci září 1941 postříleli přes 30 000 Židů. Těla obětí nyní ležela pod vrstvami dalších pobitých sovětských vojáků, partyzánů i civilistů. V zimě zahlazovací komanda zavítala do Pobaltí a Běloruska (k litevské Deváté pevnosti nebo běloruské železniční stanici Bronna Góra), a ačkoliv esesmani s využitím otrocké práce spálili obrovské množství těl, zaskočila je rychlost postupu Rudé armády. V Estonsku tak sovětští vojáci často narazili na ještě hořící hranice.

Po osvobození Majdanku v létě 1944 a zveřejnění tamějších děsivých nálezů se Himmler pokusil Sonderaktion 1005 urychlit. Esesáci hromadně zavírali lágry a osazenstvo buď nutili pochodovat co nejdále od fronty, nebo zastřelili. Dohlíželi na to, aby se ani jeden živý Žid nedostal do rukou nepřítele a nemohl svědčit. Pochody smrti se vinuly desítkami měst a na nádražích stály jako hrůzné memento vagony plné zmrzlých těl. Koncem roku rozkázal říšský vůdce SS zrušit plynové komory a krematoria v Osvětimi, strážní nařídili vězňům pobořit stěny dynamitem, popel naházet do Visly, srovnat hroby s terénem a osázet je stromy. Přesto tam rudoarmějci v lednu 1945 našli část dokumentace, mrtvá těla i hory kufrů, pytlů s vlasy či modlitebních šál.

Poválečná spravedlnost

Ničení stop učinil přítrž až konec války. Většina hlavních protagonistů Sonderaktion 1005 stanula před tribunály, které je však nesoudily za likvidaci táborů smrti, ale za podíl na předchozích vraždách. Jednomu z hlavních organizátorů holokaustu Adolfu Eichmannovi se podařilo utéct do Argentiny, kde ho roku 1960 zajali agenti izraelské tajné služby Mossad a dopravili do vlasti. O dva roky později skončil na šibenici. 

V Norimberku soudili Eichmannova zástupce Dietera Wislicenyho, jehož roku 1948 taktéž čekala oprátka. Šibenici neunikl ani Blobel, kterého v červnu 1951 popravili za vraždy 60 000 osob. Šéfa operace Reinhard Odilo Globocnika zajali koncem května 1945 Britové, avšak ještě před výslechem spolkl kyanid. 
Stangla, který snad jako jediný svých činů litoval, zatkli až roku 1967 v Brazílii a odsoudili na doživotí. Také obávaný Franz si teprve 20 let po válce vyslechl rozsudek doživotního žaláře, ovšem roku 1993 se dočkal propuštění. Pro „spalovacího experta“ Flosse (viz Spalovač mrtvol) si smrt přišla ještě za války – když po sobiborském povstání eskortoval skupinu Židů do Lublinu, vězni ho přemohli a zastřelili jeho vlastním samopalem.

Ačkoliv se nacistům podařilo při Sonderaktion 1005 zničit obrovské množství důkazů, ve své podstatě selhala – všechny doklady holokaustu se zlikvidovat nepodařilo a dokumenty i přeživší Židé podali výmluvná svědectví.