Tajemné vltavíny: Krása ukrytá v kameni

Běžně jsou u nás nalézány vltavíny jen několik centimetrů velké. Drobnější kousky, pod jeden centimetr, často uniknou pozornosti sběratele. Naopak velké vltavíny, nad 10 cm, jsou velmi vzácné. Mezi nalezenými kameny lze rozlišit celotvary a tvary částečné, což jsou vlastně úlomky. Vzhled celotvarů je ovlivněn průletem taveniny atmosférou – můžeme tak pozorovat kapky, diskovité až téměř kulovité tvary, výjimečně oválné či pentlicovité činky. Většina vltavínové masy se však po dopadu roztříštila na kousky. K rozbíjení a praskání vltavínů docházelo i později, následkem geologického transportu, ale i samovolně v sedimentech vlivem vnitřního pnutí.

Tvarové rozdíly můžeme pozorovat i mezi českými a moravskými vltavíny. Moravské jsou v průměru větší a je mezi nimi více celotvarů, české jsou více úlomkovité a často mají tvar zploštělých kapek. Průměrná hmotnost českého vltavínu se pohybuje okolo sedmi gramů, u vltavínů objevených na Moravě je to přibližně třináct gramů.

Barva

Na první pohled je možné povšimnout si krásné barvy vltavínů. Běžně se odlišuje šest barevných odstínů: bledě zelená, světle zelená, lahvově zelená, olivově zelená, hnědá a jedovatě zelená. Hlavními barvícími komponenty jsou kationty železa, titanu a pravděpodobně také manganu. Jejich obsah roste směrem k hnědým vltavínům. Lahvově a světle zelené vltavíny převažují v jihočeské oblasti. Naopak na Moravě najdeme více olivově zelených a hnědých vltavínů. Zcela výjimečně je možné nalézt vltavíny dvojbarevné. Hranice mezi barvami bývá ostrá, protože takové kameny vznikly spojením ještě roztavených vltavínů před jejich dopadem na zemský povrch. Zhruba padesát takových vltavínů pochází z jihočeské oblasti a kolem deseti z Moravy.

Povrch

Charakteristickým rysem vltavínů je jejich povrch. Bývá přirovnáván k sušeným švestkám či kůře starých stromů. Povrch – tzv. skulptace vltavínů – je velmi rozmanitý. Tvoří jej přírodně vzniklé nerovnosti – jamky, žlábky, rýhy, výčnělky, ale i ostré hroty různé velikosti. Dlouho přetrvával názor, že skulptace je dílem aerodynamických vlivů během letu atmosférou. Podle této teorie by se povrch vltavínů po dopadu na zem už téměř neměnil. Teprve v druhé polovině dvacátého století byly nalezeny důkazy, že typický vrásčitý vzhled vltavínů vznikl až po utuhnutí vltavínové hmoty. Půdní kyseliny obsažené v okolních sedimentech mají totiž schopnost rozpouštět vltavínové sklo, které je jejich působení vystaveno po tisíce let. Ztráta hmoty způsobená chemickou korozí je od doby vzniku vltavínů odhadována na minimálně 2,5–4,5 mm, většinou však byla daleko větší. Vltavíny, které byly při dopadu na zem menší než 1–2 cm, měly tedy jen nepatrnou naději na zachování do dnešních dnů.

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Skulptace je u některých vltavínů velmi výrazná (například tzv. ježci), zatímco u jiných není téměř znatelná. Postižení povrchu totiž závisí na několika různých faktorech (například délka působení koroze, klimatické poměry, charakter sedimentů a v nich obsažených roztoků atd.). Za nejdůležitější z nich je v poslední době považováno vnitřní pnutí samotného vltavínu. To je způsobeno především teplotními rozdíly mezi povrchem a vnitřkem vltavínu v době, kdy docházelo k jeho tuhnutí. Vnitřní pnutí má za následek vznik drobounkých trhlinek. Přednostně trhlinky vznikají v blízkosti různých uzavřenin, které pevnost skla podstatně snižují. Více trhlinek mívají velké vltavíny a ty, které zchladly extrémně rychle. Zvýšená rychlost chemické koroze podél prasklin byla experimentálně prokázána u všech tektitů.