Tajemná Atlantida: Zrozená z vody a pohlcená vodou

Jen málo mýtů je tak vryto do paměti lidstva, jako ten o zmizelém ostrově. A přitom se nám svědectví o ní dostalo do rukou pouze ze dvou zdrojů a ty jsou z pera jediného muže. Věřit, nebo nevěřit? Dokud Atlantidu skutečně nenajdeme, na zapeklitou otázku se nám odpověď asi najít nepodaří. 

Za vším hledej Platóna

Zprávu o Atlantidě nám zanechal nestor řecké filozofie Platón. Geniálnímu mysliteli tradice připisuje ne méně než 36 velkých prací, které vznikly počátkem 4. století před Kristem. Ve dvou z nich, dialozích Tímaios a Kritiás, se Platón o ostrově zmiňuje jednou letmo a jednou do hloubky. Jedna z postav v dialogu převypráví příběh, který k ní doputoval přes nesčetné generace předků, ale který je nanejvýš pravdivý, protože pochází od legendárního athénského zákonodárce Solóna. Je to příběh hrdinného boje Athén v hluboké minulosti 9 000 let proti tehdejší námořní velmoci číslo jedna – Atlantidě. 

„Písma říkají, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii od Atlantického moře. Tenkrát totiž bylo ono moře průjezdné, neboť mělo ostrov před tím svým ústím, kterému vy ve vaší řeči říkáte Héraklovy sloupy. Ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady,“ vypráví starý egyptský kněz a pokračuje: „Nuže, celá tato moc se kdysi sebrala v jedno a pokusila se jediným úderem porobit pro sebe vaši i naši vlast a všechny země uvnitř úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, zaskvěla před celým světem statečností a silou: postavila se totiž na ochranu všech, a jsouc v čele Hellénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství.“

Jeden krutý den a noc

Poté, co Atlantida ztratila svoje impérium, uzavřela se do sebe, užívala si výnosů ze svých obchodních kontaktů a stalo se jí přesně to, co všem upadajícím říším – ztloustla a morálně zdegenerovala. Tady začal příběh její zkázy. Při popisu dřívější války Platón ani na chvilku nepochybuje o božském původu Atlanťanů. Tento rys se u nich po řecké porážce ztrácí. „Ale když božská částka v nich mizela – směšujíc se opět a opět s mnohým smrtelným živlem – a lidská povaha nabývala převahy, tehdy se kazili, nemajíce již síly snášet vezdejší statky, a jevili se ohyzdnými tomu, kdo dovedl vidět.“ 

Od té doby bylo o jejich osudu rozhodnuto. Bůh Zeus se na prohnilou civilizaci rozhněval a – zde není jasné, jestli se do věci opřel sám nebo donutil Poseidóna – smetl ji z tváře Země. „Nastala neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden krutý den a noc, kdy se u vás propadlo do země všechno mužstvo schopné zbraně, a právě tak se ostrov Atlantis propadl do moře a zmizel.“ Od té doby zůstala pouze legenda předávaná učenci.

Zatímco Řekové, „v duši mladí, neboť si nepamatují více než poslední potopu,“ na své nejstarší dějiny zapomněli, Egypt je uchoval a skrze Solóna předal zpět. Jenže – neměl by o legendárním ostrově vědět ještě někdo? Kromě Platóna se nedochoval jediný střípek popisující tytéž události, a to k nám přes tisíce let historie doputovaly stovky archaických řeckých her, veršů a filozofických pojednání. 

Skutečné město, nebo obraz duše? 

Bylo by velmi jednoduché, označit Atlantidu za pouhý uměle vytvořený mýtus. Platón ji klidně mohl použít jen jako ilustraci ideální společnosti, jejíž organizací byl posedlý. A také aby Řekům ukázal, jak moc ztratili ze své velikosti. Právě tak mohou mít pravdu esoteričtí vykladači jeho díla. Ti tvrdí, že uspořádání bájného ostrova je ve skutečnosti „iniciační“ popis cesty duše k prozření. Struktura popisovaného města skutečně může odkazovat k různým stupňům zasvěcení a sdělování tajemství o struktuře kosmu. Ale to se nijak nevylučuje s možností, že matematické a umně ukryté mystické hrátky „navěsil“ Platón na střípek pověsti o městě, které skutečně existovalo.