T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm (1)

Tanky uvedla na scénu první světová válka, v níž ale zůstal jejich význam hodně omezený. Po skončení konfliktu pak řada zemí jejich roli podcenila a vydala se cestami, které se někdy ukázaly jako problematické, ne-li rovnou chybné. Omylů se však dopouštěly i země, které tankům přikládaly velkou důležitost, a to Německo a Sovětský svaz.

Všem zkrátka chyběly zkušenosti – správná taktika pro nasazení obrněnců a jejich spolupráce s pěchotou se teprve formovaly. Právě proto Berlín a Moskva přivítaly vypuknutí občanské války ve Španělsku, nabízela jim totiž možnost vyzkoušet novou techniku a taktické postupy. Reálné výsledky využití tanků u nacionalistů i republikánů však zůstávají značně kontroverzní.

Móda malých tančíků

Meziválečná léta zpočátku přála hlavně tančíkům a lehkým tankům, které chránil pouze slabý pancíř a jejichž výzbroj tvořily kulomety „puškové“ ráže. Důvodem pro to byl nemalý úspěch francouzského lehkého vozidla Renault FT, které se dobře osvědčilo v závěrečných ofenzivách Velké války a které bylo i nejrozšířenějším tankem prvních poválečných let. V řadě států se objevily jeho kopie, avšak důležitou výjimku představovali Britové.

Tamní zbrojovka Vickers přišla se sérií tančíků Carden-Loyd, které postrádaly věž a nesly výzbroj v čele korby a díky tomu se mohly chlubit velice nízkou siluetou. Také tato koncepce se pak dočkala produkce v zahraničí, přičemž mezi její kopie a deriváty se mj. řadil československý TK vz. 33, sovětský T-27 nebo italský CV 3/33. Většina států tehdy prostě soudila, že ideálním útočným prostředkem budou „hejna“ malých tančíků, která nepřítele takříkajíc „převálcují“ svým počtem, což se několikrát stalo za první světové války, když renaulty útočily na pozice Němců.

Plánovači ale někdy zapomínali na značné ztráty francouzských obrněnců, za nimiž stálo zejména pěchotní dělostřelectvo, což se poté odrazilo ve vývoji speciálních protitankových kanónů. Převažující důraz na lehké typy bylo možné pozorovat též ve španělské armádě, kde se mezi nejhlasitější propagátory tankové techniky řadil (což dosud není příliš známým faktem) jistý Francisco Franco.

Když v červenci 1936 propukla občanská válka, nalézal se ovšem ve Španělsku jen velice malý počet tanků, a to většinou velmi zastaralých, jelikož většina pocházela ještě z první světové války. Výrazná převaha kusů navíc patřila do výzbroje republikánů, Frankovi nacionalisté však už brzy získali pomoc z Itálie. Jejich tančíky CV 3/33 a CV 3/35 se pak na podzim 1936 zapojily do ofenzivy proti Madridu, kde ale narazily na nečekaně silného soupeře.

Sovětská kopie

Nacionalisté se sice těšili podpoře Hitlerova Německa i Mussoliniho Itálie, jenže i republikáni záhy získali silného spojence, a to Sovětský svaz. V říjnu 1936 do Španělska dorazil sovětský kontingent, jehož součástí byly i lehké tanky T-26. I toto vozidlo čerpalo z „módy“ lehkých obrněnců, ovšem přece jen už nešlo o kompaktní tančík. Základ pro „šestadvacítku“ tvořil britský design Vickers 6-Ton Tank, vyvinutý primárně pro vývoz a nabízený v několika obměnách.

Sovětská armáda si vybrala verzi A, jíž se říkalo také „čistič zákopů“ a která nesla dvě samostatné věže, každou s jedním kulometem. Moskva tedy koupila licenční práva a v roce 1931 začala sériová produkce kopie britského tanku pod názvem T-26, jež se od originálu lišila prakticky jenom tím, že na místa kulometů Vickers přišly sovětské zbraně DT. Už v následujícím roce však byl arzenál tanku dramaticky posílen, když se do jedné věže zabudoval 37mm kanón.

Postupně se ale ukazovalo, že tank se dvěma věžemi je zbytečně komplikovaný, takže v roce 1933 vznikla varianta pouze s jednou věží, zato nesoucí kanón ráže 45 mm. Ani ten ovšem nebyl plně sovětskou konstrukcí, protože se jednalo o zvětšenou verzi německého protitankového kanónu Rheinmetall ráže 37 mm. Následovaly další úpravy, zejména zesilování pancéřování a vylepšování zaměřovače, což však zvyšovalo hmotnost vozidla, takže bylo nutné použít silnější motor.

Pokračování: Tanky křtěné španělským ohněm (2)

V polovině třicátých let se T-26 stal nejpočetnějším typem tanku Rudé armády, ale současně začínaly být zjevné limity jeho konstrukce. Navzdory zesílení pancíře totiž zůstávala „šestadvacítka“ značně zranitelná, což se poprvé projevilo právě ve Španělsku. Jiná vada měla původ v nedostatečné vyspělosti sovětského průmyslu, kvůli čemuž byla řada exemplářů T-26 takřka „zmetková“ a vykazovala velice nízkou provozní spolehlivost. Přesto byl nástup tohoto tanku na straně španělských republikánů dosti působivý.