T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm (2)

Navzdory všem nedostatkům měl stroj T-26 na své straně jasnou převahu v ničivé síle, protože jeho 45mm kanón mohl likvidovat tančíky nacionalistů na vzdálenost až jednoho kilometru, kdežto kulomety italských tančíků mu nemohly ublížit.

Předchozí část článku: Tanky křtěné španělským ohněm (1)

Stroje T-26 tak významně přispěly k tomu, že byla zastavena podzimní ofenziva nacionalistů na Madrid. Ani Frankova armáda ovšem nezahálela a její tankisté se už cvičili v zacházení s dalším vozidlem, které bylo mnohem pokročilejší než italské tančíky.

Německá vozidla

Třetí říše totiž vyslala do Španělska nejen slavnou vzdušnou Legii Condor, ale také obrněnou jednotku s lehkými tanky PzKpfw I. V několika várkách dorazilo 122 kusů, jež zahrnovaly bojová vozidla Ausf. A a Ausf. B a velitelské obrněnce Panzerbefehlswagen I. Pro nacionalisty se jednalo o velmi důležitý příspěvek, přestože sami Němci se do bojů zapojovali velmi omezeně a spíše se soustředili na výcvik španělských tankistů.

PzKpfw I sice také patřil do „módní vlny“ velmi lehkých vozidel, ale od většiny tančíků se zásadně lišil tím, že měl plnohodnotnou otáčivou věž. V té se nalézala dvojice 7,92mm kulometů MG 13, jež se v té době daly pokládat za možná nejlepší zbraně svého druhu na světě. Němci pro ně dodávali též protipancéřové střelivo, které na vzdálenost 120 až 150 m dokázalo prostřelit pancíř T-26, byť sovětský tank se svým kanónem měl pochopitelně nadále převahu.

Frankovi vojáci se navíc pokusili zvýšit palebnou sílu panzerů provizorní montáží italského 20mm kanónu Breda Modello 1935. Palebná síla tak sice vzrostla, ale nutnost zaměřovat průzorem vyříznutým v pancíři vedla Němce k označení této improvizace za „tank smrti“, a proto vznikly jen čtyři exempláře. Hlavní zbraní povstalců k ničení republikánských obrněnců se staly pěchotní protitankové kanóny PaK 36 kalibru 37 mm, jež si v roce 1937 připsaly desítky zničených tanků.

Akce v letech 1937 a 1938

Právě protitankové kanóny se velkou měrou podílely na zastavení republikánského postupu na řece Jarama v únoru 1937. Sovětští tankisté tehdy sice utrpěli těžké ztráty, ale ze SSSR dorazily další T-26 i obrněné automobily. Kromě bojového nasazení probíhalo také školení republikánských tankistů, avšak v této snaze neměli sovětští poradci zdaleka takové úspěchy jako němečtí a italští instruktoři u tankistů Frankových sil.

Selhávala i koordinace s pěchotou, což se projevilo například v bitvě o město Brunete v červenci 1937, během níž přišly i další ztráty tanků T-26. Ne všechny ale byly zcela zničeny a v průběhu roku přibývalo „šestadvacítek“ ve službách nacionalistů, jimž se podařilo ukořistit tolik republikánských tanků, že z nich mohli nakonec vytvořit i samostatné jednotky. Jejich příslušníkům se říkalo „Rusas“ (Rusové), kdežto vojáci obsluhující italské a německé obrněnce byli známí jako „Negrillos“ (Černí, podle barvy čepic německých tankistů). Na podzim 1937 dorazily do Španělska posily pro republikány, které zahrnovaly i nový tank BT-5. Vycházel z konstrukce amerického inženýra Christieho a sázel zejména na rychlost, 

jež mohla ještě vzrůst za situace, když tank „shodil“ pásy a jezdil jen na kolech. Tanky BT-5 byly použity v operaci na řece Ebro, která trvala od července do listopadu 1938 a skončila debaklem republikánů, jejichž jednotky sice disponovaly větším počtem kvalitnějších tanků, ovšem těžký terén nasazení obrněnců nepřál a favorizoval nacionalistickou obranu a její protitankové kanóny. Opět selhávala také kooperace tanků s pěchotou. Frankovi vojáci ukořistili i další tanky sovětské výroby, které potom použili v posledních bojích v Katalánsku i při závěrečném postupu na Madrid. 

Zhodnocení a poučení

Z porovnání sovětského T-26 s německým PzKpfw I vyplývá, že první tank jasně dominoval po stránce palebné síly. Republikáni tak mohli své nacionalistické protivníky ničit na mnohem větší vzdálenost než naopak, byť tento handicap aspoň částečně vyrovnávala větší pohyblivost německého obrněnce. Ten nabízel vyšší rychlost i dojezd, možná ještě důležitější však bylo, že nad svým soupeřem jednoznačně vyhrával z hlediska spolehlivosti.

Sovětský T-26 byl totiž notoricky poruchový, navíc SSSR posílal náhradní díly jen sporadicky, a proto se nelze divit, že republikáni sice obdrželi celkově okolo 300 sovětských tanků, nikdy však nedokázali současně poslat do boje více než stovku kusů. Dokonce i italské obrněnce, které si za druhé světové války získaly špatnou pověst kvůli své poruchovosti, na tom byly ve Španělsku lépe než sovětské T-26. Nacionalisté sice disponovali daleko nižším počtem tanků, které byly i „papírově“ vesměs slabší než obrněnce republikánů, díky větší spolehlivosti je však dokázali nasazovat daleko účinněji.

Současně je třeba zdůraznit, že časté označování španělské občanské války jako „zkušebny pro blitzkrieg“ prostě neodpovídá skutečnosti. Už sám malý počet slabě vyzbrojených tanků neumožňoval aplikovat poučky o tancích jako „hrotu“ útoku. Tankisté postrádali zkušenosti a chyběl náročnější taktický výcvik, protože správná taktika nasazení tanků i jejich spolupráce s pěšáky se teprve rodila.

Španělsko ale přineslo důležité poučení z hlediska technického vývoje, neboť se ukázalo, že dosavadní konstrukce tanků nevyhovují. Bylo zjevné, že vozidla musí mít výkonné kanóny a silnější pancíř, aby mohla odolat protitankovým kanónům, na jejichž konto připadlo nejvíce zničených vozidel. Vývoj a modernizace německých středních tanků PzKpfw III a IV i požadavky na nový sovětský tank (z něhož se vyvinul T-34) tedy významně čerpaly ze zkušeností, které pocházely ze španělského bojiště.