Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (3)

Kvůli nedostatku automobilů sice velká část střel musela startovat ze stacionárních ramp, ale Rusům se podařilo přípravy dobře utajit. Díky dokonalému překvapení se hromadné nasazení raketometů stalo jedním z rozhodujících činitelů, který umožnil vítězství ve stalingradské bitvě, protože palba soustředěná na malý prostor zlikvidovala obranu a otevřela cestu tankovým formacím.

Na fordech a studebakerech 

Od roku 1943 došlo rovněž k pronikavé změně v možnostech nasazení raketometů. V rámci americké pomoci dorazily k Sovětům stovky moderních amerických terénních náklaďáků typů Ford, Marmon-Herrington, Chevrolet a především Studebaker US6. Hlavně tato vozidla přednostně dostávala jako nástavbu odpalovací rampy a s nimi vešla ve známost. Vysoká rychlost a dobrá terénní průchodnost umožnily pružnější operační nasazení kaťuší a jejich rychlé soustředění na místech, kde se objevily pro ně odpovídající cíle.

To se poprvé rozsáhle projevilo v bitvě u Kurska a později i v podpoře všech důležitých průlomových akcí Rudé armády. Po celou dobu se reaktivní střely vyvíjely podle poznatků a zkušeností z operačního nasazení. Konstruktéři se snažili zvýšit dosah a přesnost raket. Ta bohužel nevyhovovala kvůli nedostatečné stabilitě střel – jejich rozptyl dosahoval až dvacetkrát vyšších hodnot než u granátů polního dělostřelectva.

Nový tvar stabilizátorů a účinnější pohonná prachová slož nakonec částečně přesnost zlepšily a zvýšily dolet. Pro rakety ráže 82 mm vznikla i nová průbojná hlavice určená k ničení odolnějších cílů. Obdobným způsobem se podařilo upravit i projektily M-13, u nichž se ještě experimentovalo s přídavnou rotací pomocí bočních trysek. Kvůli unifikaci oba typy střel znovu zavedlo letectvo a s úspěchem je používalo jako výbavu bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik proti tankům a odolným cílům. 

Menší dostřel

Úspěchy reaktivních střel vedly ke konstrukci nových typů větší ráže, které by umožnily rozsáhlejší poškozování pevností a odolných staveb. Z toho důvodu se zrodily M-30, vytvořené modifikací M-13, k jejímuž tělu byla připojena mohutná nadrážová hlavice obsahující 29 kg amatolu. Její ničivý potenciál ovšem na druhé straně vedl k nárůstu hmotnosti, kvůli čemuž dostřel klesl na pouhých 2 800 m a muselo pro ni vzniknout i nové rámové odpalovací zařízení pro osm raket.

Od roku 1943 přicházely vrhače těchto vysoce explozivních střel k jednotkám, v praktickém boji se však příliš neosvědčily, protože přece jen jejich nízký dostřel vyžadoval, aby se přiblížily až těsně k frontové linii. Proto došlo ke konstrukci dalšího typu – pro osvědčenou hlavici M-30 vzniklo nové tělo o větším průměru, které umožnilo zvětšit objem hnací náplně a prodloužilo tak maximální dostřel na 4 300 m. Ke zvýšení účinku jedné salvy konstruktéři navrhli i nové odpalovací zařízení pro 12 střel, které se montovalo na těžké třínápravové nákladní automobily.

Destruktivnější váňuše

Tento komplet nesl označení BM-31-12 a od června 1944 se začaly formovat baterie těchto raketometů s účinkem hrozivějším než u kaťuší. Vojáci na frontě jim začali říkat „váňuše“. Rudé armádě patří nepochybně primát v hromadném nasazení raketometů a nejvíce se také zasloužila o rozvinutí jejich taktického potenciálu. Jen v období od konce roku 1941 do prosince 1944 dodaly sovětské muničky na frontu přes 12 milionů raket všech typů.

I když Němci mohli se Sověty v posledních měsících války soutěžit v počtu použitých odpalovacích zařízení, rudoarmějci nasazovali své raketomety mnohem účelněji a s větším efektem. Sloužily nikoliv k přesnému zasahování bodových a blízkých cílů, ale především k plošné devastaci rozlehlých pozic protivníka před zahájením velkých průlomových operací, v nichž se dal akceptovat jejich příliš velký rozptyl. Přesto se jednotky gardových raketometů potýkaly s hrozivými ztrátami.

TIP: Příběhy z boje o Berlín: Hrdinové posledních dnů 2. světové války

Z komplexů nasazených od počátku války na frontě jich boje přečkala jen polovina. Navzdory tomu, že mnoho úkolů hromadně odpalovaných neřízených střel převzaly po válce přesně naváděné střely všeho druhu a nejrůznější varianty inteligentní munice, jejich úloha v moderní válce je stále nezastupitelná. Ve prospěch salvových raket hraje především nižší cena a snadnější hromadná výroba a především skutečnost, že i v moderních válkách a konfl iktech se vyskytuje dostatek plošných vojenských cílů, kde na přesnosti a velkém rozptylu palby zas tak moc nezáleží.