Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (2)
Údaje o prvním nasazení dělostřeleckých raketometů, které kvůli utajení nesly zavádějící označení gardové minomety, se různí. Ať už k tomu došlo 14. či 16. července 1941, nebo dokonce až v srpnu toho roku, tato zbraň významně ovlivnila situaci na bojišti
I přes neúspěšnou premiéru BM-13-16 sovětské velení správně rozpoznalo možnosti nové zbraně a přes složité podmínky dané kritickým vývojem na frontách dostala výroba raketometů vysokou prioritu. Nasazení reaktivních střel však zaujalo i Němce – v srpnu všechny jejich jednotky na frontě obdržely rozkaz, aby okamžitě hlásily použití salvových raket a pokusily se je ukořistit.
Předchozí část: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (1)
Vyhladit tři hektary
Sovětské továrny rychle zahájily hromadnou výrobu raketometů ve dvou typech – kromě již zmíněného BM-13-16 se jednalo o zařízení pro střelu M-8 ráže 82 mm se 48 vodicími rampami na korbě nákladního automobilu ZiS, zavedené pod označením BM-8-48. Od konce roku 1941 pak začalo formování nových oddílů „gardových minometů“, jak byly raketomety z důvodu utajení nazývány. Jejich výroba se potýkala s řadou problémů včetně nedostatku automobilových nosičů, takže část jednotek musela před palbou usadit odpalovací rampy do stabilního postavení.
Nejprve došlo ke zformování osmi gardových minometných pluků o třech praporech po třech bateriích. Každou takovou baterii tvořila čtyři odpalovací zařízení a čtyři automobily vezoucí další palebný průměr. Salva jedné baterie (s běžnou tříštivo-trhavou hlavicí) dokázala účinně umlčet organizovaný odpor na ploše asi tři hektary – snad jen s výjimkou mimořádně kvalitně opevněných a zakopaných útvarů, přečkávajících palbu v hlubokých dřevozemních krytech nebo v ojedinělých železobetonových stavbách.
Co nejvíc na frontu
Do konce roku 1942 se již podařilo postavit 216 praporů gardových minometů, ale především došlo k získání cenných zkušeností z jejich bojového nasazení. Proto se raketometů začalo používat hlavně k hromadným palebným přepadům vojsk soustředěných na rozlehlejší ploše nebo k podpoře průlomových útočných operací. V té době se také zrodilo pojmenování „kaťuše“, jež se stalo synonymem pro sovětské raketomety vůbec. Do stejného období pak lze zařadit i vznik přezdívky této zbraně na německé straně.
Po prvních hromadných palebných přepadech raketami jim vojáci, ochromení množstvím výbuchů a charakteristickým kvílivým zvukem doprovázejícím odpálení a let střel, začali říkat Stalinovy varhany (Stalinorgel). Němci nejen že nasadili do bojů vlastní raketomety typu Nebelwerfer, ale když se jim podařilo ukořistit několik nepoškozených vozidel BM-8-24, neváhali je zavést do výzbroje pod označením 8 cm Raketen-Vielfachwerfer. Dokonce začali vyrábět kopie sovětských 82mm raket, které používali i ve vlastních vrhačích.
Kaťuše druhé strany
V Německu probíhal výzkum reaktivních střel již od 20. let, ale až po nástupu nacistů se raketová technika začala těšit rozsáhlé oficiální podpoře. Jednalo se hlavně o dělostřelecké rakety a teprve v předvečer války došlo i na další druhy raketové techniky. Němci ukončili vývoj prvních salvových raketometů dříve než Rusové, ale v ofenzivním pohyblivém pojetí boje nenašli pro nepříliš přesnou zbraň rozsáhlejší využití a zpočátku s nimi počítali pouze pro zadýmování bojiště před útokem.
Dokončení: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (3)
Teprve po zkušenostech se sovětskými kaťušemi Němci význam dělostřeleckých raketometů přehodnotili. Proto putovaly „vrhače“, jak se ve Wehrmachtu raketomety nazývaly, na frontu již na podzim 1941 a od roku 1942 se masivně používaly na všech bojištích. Wehrmacht a Waffen-SS nejprve zavedly šestihlavňový 15cm Nebelwerfer 41 s dostřelem 6 000 m na lafetě protitankového kanonu M 35/36. Později jej doplnily vrhače ráží 210, 280 a 300 mm. Koncem války se nebelwerfery vyráběly i v Brně.
