Svobodní Francouzi v SAS: Francouzští speciálové pod britským praporem

Počátkem druhé světové války vznikly v Královské armádě elitní oddíly Commandos určené zejména k plnění diverzních úkolů. V Commandu No.8 v Egyptě sloužil také David Stirling, který navrhl taktiku operací malých družstev o 4–10 mužích, schopných nenápadného průniku do týlu nepřítele s cílem zaútočit posléze na vícero místech. Velení mu dalo volnou ruku, a tak 22. července 1941 vznikla jednotka „L“ Detachement, Special Air Service Brigade čítající šest důstojníků a 60 mužů. Ačkoli první operace Squatter skončila 60% ztrátami, postupně se příslušníci SAS stali specialisty na napadání důležitých cílů, zejména letišť, a ničení jejich zařízení.

V moři písku

Hned za Sovětský svaz coby průkopníka výsadkových jednotek se počátkem 30. let zařadila také země galského kohouta. Na tuto tradici se podařilo navázat i v exilu a 15. září 1940 ve Velké Británii v rámci Sil Svobodné Francie vznikla 1re compagnie d’infanterie de l’Air pod velením kapitána Georgese Bergého. tato speciální jednotka pak zahájila akce na půdě okupované vlasti operacemi Savanna a Joséphine B už v březnu 1941. 

Část útvaru se v září 1941 přesunula na Střední východ, prošla reorganizací na 1er compagnie de chasseurs parachutistes a od 1. ledna 1942 byla včleněna jako D (French) Squadron do SAS, v jejíž sestavě se od té doby účastnila hloubkových nájezdů na letiště Osy. Francouzi vyráželi do akcí na silně ozbrojených džípech, každé vozidlo se třemi muži a zásobami vody i paliva. Vystrojeni byli úplně britskými battledressy a jejich jediným rozlišovacím znakem se tak stala nášivka para jednotek Svobodných Francouzů.

Velmi úspěšnou francouzskou záležitostí se stala operace Albumen, během níž byli kapitán Georges Bergé, seržant Jacques Mouhot, desátníci Jacques Sibard a Pierre Léostic a britský kapitán George Jellicoe vysazeni ponorkou na jižním pobřeží okupované Kréty a po namáhavém přesunu zničili v noci z 12. na 13. června 1942 na letišti v Hérakleionu výbušninami nejen 21 německých bombardérů Ju 88, ale i sklad paliva a bomb. 

Po vítězství v severní Africe se francouzské eskadrony přesunuly zpět do Anglie, kde mezitím vznikly další výsadkové jednotky Svobodných Francouzů, a po reorganizaci a rozšíření z nich byly do SAS zařazeny 2e a 3e régiment de chasseurs parachutistes, Brity označované jako 4th a 3rd (French) Regiment SAS.

Konečně doma 

Z britského hlediska byli pro chystané vylodění v Normandii vysoce motivovaní francouzští parašutisté velmi užiteční, a to nejen v rámci svých vlastních útvarů, ale i jako zdroj posil pro britské výsadky, ke kterým byli jednotliví Francouzi přiřazováni coby znalci prostředí a řeči. Tímto způsobem se zúčastnil s britskou jednotkou operace Gain i desátník Stanislav Vaculík z 3e RCP. 

V den D vyslal 4. pluk SAS 18 mužů v rámci operace Dingson na jih bretaňského poloostrova, kde zřídili pod velením poručíků Marienna a Deplanta základnu v okolí Saint Marcel, a stejný počet vojáků pak v operaci Samwest vedených poručíky Botellym a Deschampsem na sever Bretaně, kde zřídili přijímací bázi v prostoru Duault. 

Obě předsunuté skupiny kontaktovaly hnutí odporu, soustředily kolem sebe dalších 800 bojovníků Svobodných Francouzů a začaly přepadat německé jednotky, zatarasovat komunikace a šířit chaos v nepřátelském týlu. Tyto akce Wehrmacht zaskočily, pomohly zabránit posílení invazní fronty a nedovolily mu ani bezproblémové stažení z oblasti. Povzbuzeni úspěchem vyslali Francouzi do akce zbylých 400 mužů 4. pluku SAS v čele s jednorukým velitelem Pierrem-Louisem Bourgoinem. Ti pak spolu s 3 000 mužů hnutí odporu v tvrdých střetech za cenu 70 padlých a 196 raněných pomohli neutralizovat tisíce Němců v celé Bretani.

O měsíc později byl nasazen do akce i 3. pluk SAS v širokém prostoru od Nantes až po Lyon v operacích Dickens, Derry, Bullbasket, Harrods, Moses, Samson, Snelgroove, Spenser, Jockworth a Barker s úkolem krýt jižní křídlo americké invazní armády, zabránit ústupu Wehrmachtu z jižní Francie, a posléze umožnit spojení formací útočících z Normandie s útvary působícími v rámci operace Dragoon z jihu. Impozantní bilance pluku zahrnuje v těchto bojích 2 350 zabitých, 2 976 raněných a 1 090 zajatých Němců, dále 11 zničených vlaků a 20 obrněnců za cenu 39 padlých a 72 raněných Francouzů. 

Oba pluky se koncem roku 1944 zapojily do operace Franklin na podporu amerických divizí zle tísněných v ardenské bitvě a počátkem roku 1945 pak došlo k doplnění obou útvarů a přípravě na závěrečné boje. 

Velké finále

Na jaře 1945 připravilo velení SAS pro 3. a 4. pluk operaci značného rozsahu v prostoru Groningen–Meppel–Coevorden s cílem otevřít cestu britským jednotkám Holandskem, kde spojenecký postup dosud vázl, směrem k přístavům v severním Německu.

Operace s krycím názvem Amherst se rozběhla 7. dubna 1945 ráno. Pro nepříznivé počasí, silný vítr a nízkou oblačnost probíhalo vysazování nepřesně, ale díky dokonalému výcviku, iniciativě a improvizační schopnosti se jednotlivá patnáctičlenná družstva zorientovala v prostoru i situaci. Vzápětí tak mohla začít plnit úkoly napadáním menších německých jednotek, zajišťováním komunikací či takticky důležitých bodů a celkovým čištěním území o rozloze zhruba 60×30 km, a budováním obranného perimetru po jeho obvodu.

V západní části operoval 3. pluk SAS podplukovníka Jacquese Parise de Bollardière. Útvaru se podařilo blokovat komunikace mezi Meppelem a Groningenem. Nejtěžší boje propukly s přesilou Wehrmachtu ve vesnici Appelscha, která přešla několikrát z jedněch rukou do druhých, a tamní most museli Francouzi dvakrát po sobě zbavit německých náloží. V Bovensmilde se podařilo zajistit most ve spolupráci s odbojem. 

Šestidenní boje 40 výsadkářů s asi 200 Němci disponujícími těžkými zbraněmi probíhaly také západně od Spieru. Francouzi městečko ubránili až do příjezdu kanadských tanků, v odplatě ale protivníci stačili povraždit 31 civilistů v Dieveru a Wijstersewegu. Jinde se francouzským speciálům podařilo situaci držet pevně v rukou, a v Groningenu dokonce získali archiv Haagského gestapa a zajali celé jeho osazenstvo. 

Východní část perimetru si vzal na starost 4. pluk SAS pod velením podplukovníka Pierra Puech-Samsona, který svůj hlavní stan rozbil jižně od Witteveenu. V této vesnici sídlilo shodou okolností velitelství německého polního četnictva pro Nizozemí, na které Francouzi druhý den podnikli útok, za cenu tří padlých jej dobyli a zajali i zraněného generálmajora Karla Böttgera. Podobně úspěšný byl 9. dubna útok na velitelství NSKK v Gasseltu, bráněné holandskými kolaborantskými milicionáři. 

Dne 13. dubna dorazily do oblasti jednotky kanadské 2. armády a boje skončily o další čtyři dny později. Francouzští výsadkáři měli 33 padlých, 35 raněných a 96 nezvěstných, zlikvidovali však 360 nepřátelských vojáků a 187 jich zajali. Zároveň výrazně přispěli k rozvrácení ještě celistvé německé obrany Holandska a k zabránění postupného stahování protivníkových sil do Říše. Tím se výsadkáři 3. a 4. pluku SAS zasloužili také o rychlé dobytí severního Německa a osvobození Dánska. Naplnili tak známé motto SAS „Who Dares Wins“ (Kdo si troufá, zvítězí). Za své hrdinství a jako dík za podíl na osvobození Nizozemí byly oba pluky dekorovány Bronzovým lvem královny Vilemíny.