Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Kořeny vzniku SAS sahají do období po pádu Francie v červnu 1940, kdy německé vítězství nad tehdejším hlavním britským spojencem donutilo Brity hledat různé alternativní způsoby vedení boje. 

Plukovník generálního štábu Dudley Clarke naléhal na své představené, aby provedli reorganizaci takzvaných nezávislých rot, což byly oddíly sestavené počátkem druhé světové války k provádění sabotážních akcí v nepřátelském týlu. Tak vzniklo komando č. 3 v čele s podplukovníkem Johnem Durnford-Slaterem. Postupně pak byla vytvořena i další komanda, z nichž se staly výsadkové jednotky. Oddíly Commandos získaly během války značný respekt a dosáhly mnoha úspěchů. Ty ovšem byly zaplaceny mimořádně vysokými ztrátami, které někdy přesahovaly i 50 procent z nasazených mužů. 

Členové komand byli roku 1941 nasazeni také v oblasti Středomoří a komando č. 8 se dostalo na území Egypta. Tato země byla v té době ohrožována spojenými německo-italskými jednotkami, jejichž cílem bylo dobýt Alexandrii a obsadit strategicky důležitý Suezský průplav. Jedním z důstojníků 8. komanda byl i mladý poručík skotské gardy David Stirling, který utrpěl zranění páteře při seskoku z letounu, když se mu neotevřel padák. Nikdo tehdy jistě netušil, že během následujícího pobytu v nemocnici vypracuje Stirling koncepci, která se stane základem pro vznik legendárních SAS.

První kroky

Stirling dobře věděl, že nasazování početnějších jednotek do zvláštních operací s sebou nese riziko velkých ztrát na životech. Proto při nucené nečinnosti na nemocničním lůžku vymyslel taktiku úderů malých jednotek složených ze čtyř, maximálně pěti mužů. Bylo mu jasné, že pro nepřítele bude mnohem horší takové skupinky odhalit, než když útočí pravidelné oddíly Commandos složené z padesáti či více vojáků. Malé jednotky měly být v týlu nepřátelských vojsk shazovány na padácích, vysazovány pomocí motorových člunů a podobně. Jejich úkolem by byla jak průzkumná a rozvědná činnost, tak i provádění různých sabotáží a diverzních akcí. 

Stirling předpokládal, že dvě stovky dobře vycvičených a vyzbrojených mužů rozdělených do malých skupinek budou schopny během jediné noci zaútočit až na desítku různých cílů. To byla skutečně revoluční myšlenka, protože dosavadní taktika umožňovala zaútočit pouze na jediný objekt. Když byl po několika týdnech Stirling konečně z nemocnice propuštěn, podařilo se mu pro svůj plán získat velitele britských sil v Egyptě generála Clauda Auchinlecka. Díky této významné podpoře se Stirling dočkal povýšení na kapitána a pod jeho velením vznikla oficiálně 22. července 1941 jednotka složená z dobrovolníků o síle šesti důstojníků a šedesáti mužů. 

Aby byly nepřátelské síly generála Erwina Rommela v Africe oklamány, dostala jednotka název „Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby“ (‚L‘ Detachment Special Air Service Brigade). Tento honosně znějící název měl Němce přesvědčit o tom, že Britové mají k dispozici početný výsadkářský oddíl a ne jen pár desítek odhodlaných mužů. I když byl tedy název vlastně jen pouhou kamufláží, nakonec se ujal a používá se dodnes. 

Bojové nasazení

Přestože taktika SAS měla poněkud snížit lidské ztráty během bojových operací, z prvního nasazení v listopadu 1941 se nevrátily dvě třetiny mužů. Šlo tehdy o výsadek v týlu nepřítele, který měl podpořit britskou ofenzivu v severní Africe s krycím názvem „Crusader“ (Křižák). Němci se však ukázali jako tvrdí protivníci a z šestašedesáti britských vojáků bylo 42 zabito nebo zajato. Velení to však neodradilo a už v prosinci téhož roku dosáhli muži z SAS prvního velkého úspěchu. 

Jejich úkolem tehdy bylo zničit nepřátelská letadla na třech letištích v Libyi a skupina pod velením známého irského atleta a spoluzakladatele SAS Paddyho Mayna se v jednom případě dostala tak blízko k letištní budově, že mohla vyslechnout rozhovor cizích vojáků. Mayne náhle vykopl dveře a samopalem zlikvidoval všechny nepřátele v místnosti. Poté jeho muži položili během pouhé čtvrt hodiny nálože ke čtyřiadvaceti letounům, a protože už jim nezbývaly další výbušniny, zbývající letadla znehybněli tím způsobem, že jim holýma rukama vytrhali ovládací panely. Celkem se během této akce podařilo zničit šedesát letadel protivníka bez jediné vlastní ztráty, což byl velký úspěch a potvrzení správnosti Stirlingovy bojové taktiky. 

Poté se jednotky SAS početně rozšířily a jejich členy se kromě někdejších příslušníků Commandos stali také Francouzi, Poláci a Řekové. Do konce bojů na území severní Afriky v květnu 1943 se SAS podařilo zničit čtyři sta letadel, což byl větší počet, než spojenečtí letci a protiletadloví dělostřelci dohromady zlikvidovali ve vzduchu. Jenže i tyto úspěchy si pochopitelně vybraly svou daň a největší ztrátou bylo zajetí Davida Stirlinga během jedné z misí na území Tunisu v lednu 1943. Zbytek války musel prožít jako německý zajatec a jeho velitelské místo zaujal právě Paddy Mayne.

Konec války a reorganizace 

Německé velení si nebezpečnost mužů z SAS velmi dobře uvědomovalo. Situace zašla dokonce tak daleko, že Hitler koncem války přikázal na místě popravit všechny příslušníky této jednotky, kteří padnou do zajetí. SAS plnila mnoho dalších bojových úkolů po vylodění na Sicílii a v Itálii, stejně tak jako ve Francii po otevření druhé fronty 6. června 1944. Všude přitom její příslušníci vnášeli mezi nepřátele zmatek, strach a velitelům německých sil způsobili nejednu bezesnou noc. S přibývajícím počtem záškodnických akcí se také dařilo neustále zlepšovat použitou taktiku. 

Po skončení druhé světové války však britská vláda prohlásila, že nevidí pro tyto speciální síly další využití, a 8. října 1945 byla 1. brigáda SAS rozpuštěna. Velení armády ale nakonec došlo k názoru, že v budoucích válečných konfliktech by takovéto jednotky přece jen mohly nalézt uplatnění. V lednu 1947 byl proto založen 21. pluk SAS jakožto část tzv. Teritoriální armády (Territorial Army).

TIP: Královské zelené barety: Britské Commandos vycvičili nejzkušenější sadisté armády

Na scéně se také znovu objevil někdejší velící důstojník 1. brigády SAS generál Michael Calvert, který sestavil jednotku určenou k boji proti povstalcům v Malajsii. Část této jednotky tvořili dobrovolníci pocházející z britské africké kolonie Rhodesie. Calvertovi muži dosáhli početního stavu tří praporů a v průběhu roku 1952 byli přetransformováni na 22. pluk SAS. Rhodésany později nahradili Novozélanďané. Konečně v roce 1959 byl zformován 23. pluk SAS. Tyto tři pluky pak existují až do současnosti, přičemž jeden z nich je pravidelný a další dva záložní. Kromě toho mají své vlastní jednotky SAS i Austrálie a Nový Zéland.