Svoboda na dohled: Před 87 lety přivítal Alcatraz první vězně

Indiáni obývali okolí Sanfranciského zálivu již před deseti tisíci lety. Ostrovu dnes známému jako Alcatraz se však vyhýbali obloukem: podle prastaré legendy tam měli sídlit zlí duchové, čemuž odpovídal i původní indiánský název – Ďábelský ostrov.

Pro Evropany tento drobný kousek země o rozloze pouhých devíti hektarů znovu objevil až španělský důstojník Juan Manuel de Ayala, a to v roce 1775. Nijak zvlášť nadšený z něj ovšem nebyl – kromě nehostinných, větrem bičovaných skal tam nenašel nic zajímavého. Velké množství mořských ptáků jej inspirovalo k názvu Isla de los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů. Postupné komolení španělského jména nakonec vedlo až k dnešnímu pojmenování Alcatraz.

Více než sedm následujících desetiletí zůstal ostrůvek, nacházející se pouhé dva kilometry od pobřeží, ležet ladem. Až v roce 1846 jej od mexického guvernéra získal darem Julian Workman, který na něm přislíbil vybudovat maják. Z jeho záměru však nakonec sešlo a ještě téhož roku se Alcatraz dostal do vlastnictví vojenského důstojníka a politika Johna Charlese Frémonta, který jej odkoupil za směšných pět tisíc dolarů. Právě on nechal ostrov pečlivě prozkoumat a posléze na něm navrhl vybudovat vojenské opevnění, jež by chránilo především přilehlé bohatnoucí San Francisco. Během roku 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka, se totiž populace města navýšila z jediné tisícovky hned pětadvacetinásobně. Zlato přilákalo řadu dobrodruhů, ale i obchodníků a investic, a budoucí metropole tak všeobecně vzkvétala.

Od vojáků k vězňům

V roce 1850 získala ostrov vláda Spojených států a tehdejší prezident Millard Fillmore jej vzhledem ke strategické poloze nařídil využívat k vojenským účelům. Plánovaná základna měla sloužit především k ochraně San Franciska, jež tou dobou představovalo jedno z nejbohatších měst světa. Její výstavba započala v roce 1853, ovšem postupně se v nehostinném terénu velmi prodražovala – přesto dělníci dokončili první ze tří plánovaných obranných staveb již roku 1859. Nedílnou součástí projektu se stal i maják, jenž vyrostl v roce 1854 a měl bezpečněji navigovat lodě v nedalekém rušném přístavu.

Celkem 111 děl, 450 elektricky řízených podvodních min, dokonale opevněná příjezdová cesta – tím vším se mohla pevnost chlubit ještě v 60. letech 19. století. Jenže s postupujícím rozvojem válečného loďstva obranné technologie zastaraly, a otevřela se tak otázka, jak s pevností naložit. Odpověď se vyloženě nabízela – základna vklíněná mezi nehostinná skaliska a omývaná chladnou vodou představovala dokonale izolované místo, odkud nebylo úniku. I proto sem vážné provinilce deportovali již v dobách občanské války (1861–1865). Oficiálně se pak Alcatraz stal vojenskou věznicí roku 1907.

Éra gangsterů

První vězni v období zmiňované občanské války Severu proti Jihu v ostrovním vězení velmi často umírali v důsledku tvrdých podmínek. Po skončení konfliktu sem umisťovali válečné trestance a v 30. letech 20. století nastoupila nová vlna zločinu – gangsteři, kteří dělali běžným lidem i politikům ze života skutečné peklo.

Únosy, bankovní přepadení a vraždy se staly v mnoha amerických městech každodenní realitou, přičemž se zdálo, že je policie na rozmáhající se kriminalitu krátká. S řešením přišel v roce 1933 tehdejší ministr spravedlnosti Homer Cummings: Navrhl vytvořit jakýsi superkriminál, kam by se posílali ti nejhorší z nejhorších. Panovaly by tam přitom tak tvrdé podmínky, že by se vězení stalo dostatečnou výhružkou i pro otrlé gangstery.

Nápad padl na úrodnou půdu a jako ideální místo byl zvolen právě Alcatraz. První federální věznice se zvýšenou ostrahou začala na ostrově fungovat v roce 1934 a brzy si vysloužila přezdívku Skála. Podle plánu získalo vězení záhy pověst nejděsivějšího kriminálu všech dob, kde existovala jediná šance na vysvobození – smrt.

Miniaturní cely

V bývalé pevnosti vzniklo 600 betonových cel s ocelovými mřížemi, jež nebylo možné přepilovat. Každá kobka měřila dva krát tři metry a byla určena pro jediného vězně. Odsouzený musel projít kontrolou dvou nezávislých dozorců, přičemž pevnost nepřetržitě hlídali ozbrojenci ve strážních věžích. Sebemenší přestupek se tvrdě trestal pobytem v neosvětlených podzemních kobkách, jimž nikdo neřekl jinak než „díra“. Vězni tam museli nazí a spoutaní prostát několik dnů, či dokonce týdnů, s téměř absolutním zákazem mluvit. Není divu, že se začali brzy uchylovat k sebevraždám, a to jakýmikoliv dostupnými prostředky. O jedné ze samotek se navíc tradovalo, že je sídlem zla – mnozí nešťastníci tam totiž údajně spatřili ducha vězně z 19. století.

O hrůzných podmínkách Alcatrazu by ostatně mohli vyprávět zločinci zvučných jmen jako George Kelly nebo Floyd Hamilton, komplic Bonnie a Clyda. K nedobrovolným „hostům“ neblaze proslulého místa patřil i Al Capone. A přestože se ze „Skály“ nakonec dostal, stálo ho to několik otřesných zážitků: jeden z vězňů jej bodl nůžkami do zad a pobyt na samotce ho doživotně poznamenal mentálně i fyzicky.

Mezi „hvězdy“ Alcatrazu patřil také notorický kriminálník a vrah Robert Stroud, řečený Ptáčník. Vězeňský lékař diagnostikoval vášnivého ornitologa jako psychopata, ovšem s IQ 134. Stroud strávil za zdmi ostrovní pevnosti zbytek života – celých sedmnáct let. Roku 1962 vznikl na motivy jeho životního příběhu snímek Ptáčník z Alcatrazu, který však odsouzenec nesměl nikdy zhlédnout.

Téměř třicet následujících let zůstala věznice věrna své pověsti, jež ostatně zcela nevybledla ani dnes. Vlna kritiky se na tamní kruté, až nelidské podmínky snesla teprve počátkem 60. let minulého století. V březnu roku 1963 pak Federální vězeňská kancelář Alcatraz uzavřela.

Dodnes na útěku?

Ještě v roce 1962 se však Frank Morris a John a Clarence Anglinovi – tři vězni odsouzení za bankovní loupež – rozhodli skalnaté břehy Alcatrazu navždy opustit. Z 36 zoufalců, kteří se kdy pokusili z ďábelského místa uprchnout, bylo 23 prakticky ihned chyceno, šest zastřeleno a dva utonuli v moři. Trojice proto strávila přípravou na útěk dlouhé měsíce. Pracovali ve vězeňské dílně, odkud si „vypůjčili“ všechny potřebné nástroje. Vrtačku například zhotovili ze součástí vysavače a dělnický stejnokroj jim zase posloužil jako plachty do loďky. Aby u dozorců nevyvolali podezření, vytvořili realistické makety svých obličejů, které na noc přikrývali dekami. Mohli se pak tajně prokopávat z cely ven – stavba narušená slanou vodou se nástrojům poddávala poměrně snadno.

TIP: Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Nakonec vyšplhali údržbářskou šachtou, přelezli střechu a po okapu se spustili na vytouženou zem. Následně si postavili malé loďky a zmizeli pravděpodobně na tři kilometry vzdálený Andělský ostrov. Rozhodně však ještě neměli vyhráno. Teplota tamního moře dosahuje i v červnu asi 10 °C, a zálivem navíc vedou desítky rušných dopravních tras.

Podle oficiálního stanoviska věznice se muži utopili. Faktem však zůstává, že jejich těla ani přes usilovné pátrání policie nikdy nenašla. Legendu o jediných uprchlících z Alcatrazu později přiživila i zpráva televizní stanice CNN z roku 1992, podle níž se jeden z dezertérů objevil v Kolumbii.