Svitek plný hadů: O jedovaté plazy nebyla ve starověkém Egyptě nouze

Svět, v němž žili starověcí Egypťané, byl jedovatých hadů plný. Různorodá nebezpečí, jejichž výsledkem mohlo být smrtící uštknutí, tu číhala všude a v mnohem větší míře než dnes. Lidé z království na Nilu se s tím dokázali obdivuhodně sžít a věděli, jak většinu uštknutých nešťastníků zachránit. Pokud narazili na neki, bát se nemuseli. Přestože měří až 240 centimetrů, neškodí. Ovšem setkání s kedjuu o velikosti ne o moc větší než ještěrka je mohlo stát život. Kněží by nad nimi hůl nezlomili, teoreticky by je ještě možná zachránili. Ovšem pokud by tehdejší Egypťany navštívil ikher – a ten se opravdu často do lidských obydlí vydával – bylo by případné zachraňování ztrátou času. Zemřeli by velmi rychle. 

Řeč je hadech – nejedovatých, jedovatých a těch opravdu smrtelně jedovatých. Nad očekávání detailně je popisuje tzv. Brooklynský papyrus. Svitek dlouhý 175 a široký 27 centimetrů sepsali pravděpodobně někdy kolem roku 450 před naším letopočtem. Zajímavý je nejen svou zachovalostí, ale také tím, že jako jeden z prvních papyrů zachycoval vědomosti staré medicíny z velmi specifické oblasti. 

Věda 

Brooklynský svitek je vůbec prvním literárním podkladem tzv. ofiologie, tedy vědy o hadech (spadá do herpetologie – vědy o plazech). Ve své podstatě tento dokument z období 30. dynastie dokládá, jak velmi hadi do každodenního života starých Egypťanů vlastně patřili. Popisuje obecnými slovy každý druh a udává nějaký jeho charakteristický rys: velikost, barvu, typické chování anebo akustický projev. Doplňuje též, k jakému božstvu ze staroegyptského panteonu vlastně přináleží. Jestli je ten který had vyslancem Dárce zeleně – Sobeka s krokodýlí hlavou, anebo třeba Ochránce Horního Egypta – Sutecha s hlavou hyeny. 

Kromě toho v popisu nechybí účinky a síla jejich uštknutí. A zásadní informace o tom, zda a jak je možné oběť nějak zachránit. Medicína, zoologie, ofiologie i archeologie si v tom jediném písemném artefaktu, Brooklynském papyru, podávají ruce. Přesto znamená pro odborníky zdroj potíží. Ne tedy že by ten svitek byl podvrhem, dílo se jeví být naprosto autentické. Velmi pravděpodobně jde o přepis mnohem staršího, o stovky, ne-li tisíce let staršího svitku z archivu chrámu v Heliopolisu. Upomínat by tak mohl na vědomosti Třinácté dynastie (kolem roku 1649 př. n. l.). To by jeho hodnotu jen navyšovalo. 

Staré pověsti? 

Jenže komplikace rostou z obsáhlosti textu, která ve výsledku podrývá hodnověrnost celého Brooklynského papyru. Proč? Představuje totiž osmatřicet druhů hadů, kteří by vás v Egyptě mohli pokousat anebo uštknout. Tedy mnohem víc, než kolik jich tu je dnes k nalezení! Se štěstím (nebo spíš smůlou) dnes na egyptském území nenarazíte na více než devět až deset druhů hadů. S tím, že opravdu pořádně jedovatí jsou jen dva. To množství popisovaných hadů spolu s velmi vágními formulacemi, které lze přeložit jako „umíme pacienta zachránit“ (bez moderní medicíny, protilátek a sér!) se zkrátka jeví být přehnané. 

Před důslednými čtenáři si Brooklynský papyrus škodí i tím, že v popisu, který není úplně stoprocentně dochován, se objevují charakteristiky, jež hadům žijícím na území Egypta vůbec neodpovídají. Příkladem může být „had velkého Apopa“, u nějž uštknutí vyvolává velmi rychlou smrt, protože toxin do těla z jedových žláz nevnáší dva, ale hned čtyři jedové zuby. Žádný had v Egyptě, ani podél severoafrického pobřeží, ale nemá čtveřici jedových zubů. 

Vypadá to, že se do té starověké soupisky dostala nadpoloviční většina hadů řekněme mytických a smyšlených. Takže si dílko posledních 120 let přehazovali mezi sebou novověcí lékaři, zoologové a archeologové s tím, že „to bude spíš pro ty ostatní“. Brooklynský papyrus zkrátka nepovažovali za hodnověrnou starověkou medicínu, ani solidní starověkou ofiologii. Jen za jakési mytické hadí názvosloví plné božstev, ke kterým se obyvatelé království na Nilu měli modlit, aby je něco neuštknulo. Takový odlehčený výklad pro zasvěcené chrámové kněží. 

Ne dnes! 

Postoj odborníků vůči papyru se nyní ale razantně mění. To proto, že ho podrobili bádání experti environmentální archeologie. Tento obor se mimo jiné soustřeďuje na „živočichy minulosti“ a jejich geografický výskyt. Tým velšské Bangor University, vedený Elyshou McBrideovou, ozkoušel na hadech z Brooklynského papyru metody paleodistribuce a modelování ekologických a klimatických nik. A dospěli k názoru, že starodávní autoři vlastně nepřeháněli. Pro jejich studii byla výchozím bodem teze, že Brooklynský papyrus je skutečně přepisem staršího díla z 13. dynastie. S tím, že i ten hypotetický starší originál mohl být kompilací sesbíraných a o něco věkovitějších poznatků. To by situaci a informace popisované v papyru mohlo sunout někam k roku 2000 před náš letopočet. Do poměrně dost rozdílného klimatu, s odlišnou distribucí živočichů. Včetně hadů. 

Bojga 

Prvním záchytným bodem se stal ten „podezřele mytický“ čtyřzubý had. Čtyři jedové zuby skutečně nejsou ve zvířecí říši standardní výbavou. Egyptu nejbližší takto disponovaný jedovatý had je bojga africká (Dispholidus typus). Přes dva metry délky dorůstající štíhlý denní had, který většinu času tráví ve stromech. A který se při podráždění výhrůžně nafukuje. Je jedovatá? Ano. Má velmi silný jed, který rozkládá cévní stěny. Oběť po dramatickém krvácení ze všech tělních otvorů zemře za strašných bolestí na vnitřní krvácení. Žije bojga v Egyptě? Ne, její nejbližší areál výskytu se nachází o 650 kilometrů níže, na jižních hranicích Súdánu. 

Ovšem pokud otázku o možném výskytu bojgy africké nevztáhneme k roku 450 př. n. l. – době sepsání Brooklynského papyru – ale víc do minulosti, dostaneme jinou odpověď. Jak aktuální studie potvrzuje, ještě kolem roku 4000 př. n. l. byly bojgy africké relativně hojné i na území Egypta, a teprve v následujících staletích areál jejich výskytu ustupoval k jihu. Zavadit na území Horního Egypta, království existujícího tři tisíce let před naším letopočtem, o bojgu africkou – čtyřzubého hada Apopise – rozhodně nebylo nemožné. A pokud egyptští obchodníci, vyslanci nebo vojáci vyrazili dále do Levanty (oblastí v Asii ve východním Středomoří), mohli častěji narážet i na další druhy. 

Jedovatá minulost 

Proložit druhy zmiňované Brooklynským papyrem s reálnými živočichy nebylo úplně snadné. Popis třinácti druhů scházel. Ostatní se ale víceméně podařilo na základě starověkého popisu a namodelované niky výskytu identifikovat. Z deseti dosud neznámých se podařilo pravděpodobně určit devět. A byl potvrzen i jejich historický výskyt v regionech egyptské sféry vlivu: při pobřeží Rudého moře či na severu Súdánu.

Had hefaw nefet čili přislíbený bohu Horovi – žíhaný jako křepelka, s myším ocasem a syčící jako zlatnický měch, byl s největší pravděpodobností zmijí útočnou (Bitis arietans). Ta sice dnes žije pouze jižně od Chartúmu v Súdánu a v severní Eritreji. Ale modely opět naznačují, že areál tohoto druhu kdysi sahal mnohem dále na sever. Starověcí Egypťané se mohli setkat i se štíhlovkou východní (Dolichophis jugularis) (typickou spíše pro Řecko), bělošedou zmijí levantskou (Macrovipera lebetina) a zmijí mauretánskou (Macrovipera mauritanica). Ne nepravděpodobné bylo i setkání s pazmijí vejcorodou (Causus rhombeatus). Její areál se totiž nacházel v zemích, s nimiž Egypťané obchodovali.

„Znamená to, že v časech faraonů žilo v Egyptě nejspíš mnohem více jedovatých hadů než dnes,“ dodává McBrideová. Studie jejího týmu tak přispěla k tomu, že se Brooklynský papyrus dočkal jisté faktografické rehabilitace. Po přezkumu se stal uvěřitelnějším. A rázem o něj jeví mnohem větší zájem archeologové, zoologové i medicínští výzkumníci! Jeho tvrzení samozřejmě nejsou nijak překvapivá. Ano, pokud vás uštkne černá a mrštná gany (mamba černá), znamená to, že zemřete rychle. Fascinující je spíš to, že starověcí Egypťané a jejich léčitelé – kněží dokázali pacienty uštknuté například hady ka-en-am či rohatou fy zachránit. S tím totiž máme ještě dnes potíže.