Světy obřích cyklon: Jak vypadají největší bouře ve Sluneční soustavě
Větší či menší vzdušné víry můžeme pozorovat na všech planetách s dostatečně hustou atmosférou. Běsnící cyklony, jež mívají na Zemi katastrofické následky, však v porovnání s bouřemi na plynných obrech představují pouhé neškodné vánky
Země: Hurikány, uragány, tajfuny
Některé přímořské oblasti na Zemi zakoušejí řádění cyklon každoročně. Evropská družice Copernicus Sentinel-3 pořídila 2. září 2019 snímek hurikánu Dorian běsnícího nad souostrovím Bahamy. Gigantická bouře tam setrvala víc než 24 hodin a zanechala za sebou obrovskou spoušť s mnoha mrtvými. Považuje se za jeden z nejmohutnějších hurikánů zaznamenaných nad Atlantikem a patřila do nejvyšší, páté kategorie Saffirovy–Simpsonovy stupnice, kde rychlost větru přesahuje 252 km/h. V případě Dorianu šlo dokonce o víc než 300 km/h. Pohyb bouře sledovala řada družic na oběžné dráze, včetně Mezinárodní vesmírné stanice. (foto: ESA, CC BY 4.0)
Mars: Užiteční rarášci
Rudou planetu obklopuje velice řídký plynný obal, přesto tam mohou vznikat písečné bouře, mnohdy zahalující celé těleso. Velikostí ne příliš nápadné, ale o to častější jsou malé vzdušné víry. Do atmosféry se při nich dostává množství prachu a utvářejí se tzv. prachoví čertíci či rarášci – z anglického „dust devils“. Sahají do výšky 2–8 km, někdy i víc. Formují se v důsledku nerovnoměrného zahřívání povrchu slunečními paprsky, kdy se objevují teplé stoupavé vzdušné proudy, což ostatně známe i na Zemi. Na Marsu dokážou mimo jiné očistit od prachu solární panely pojízdných laboratoří a prodloužit tím jejich životnost. (foto: NASA, CC BY 4.0)
Jupiter: Velká rudá skvrna
Proslulá anticyklonální bouře neboli oblast vysokého tlaku na Jupiteru, známá jako Velká rudá skvrna, se nachází 22° jižně od rovníku planety. Astronomové ji pozorují nepřetržitě od roku 1870, jako „trvalou skvrnu“ ji však popsal už Giovanni Domenico Cassini v červenci 1665. Bouře rotuje proti směru hodinových ručiček rychlostí až 430 km/h a jednou dokola se otočí za šest pozemských dnů. Eliptické rudé „oko“ planety může nabýt rozměrů až 40 000 × 14 000 km, v posledních letech se však zmenšuje a jeho současný maximální průměr dosahuje 15 800 km. (foto: NASA, CC BY 4.0)
Saturn: Vířící šestiúhelník
Na základě dat pořízených sondou Cassini zaregistrovali vědci na severním pólu Saturnu jedinečný šestiúhelníkový vír. Pravidelný geometrický útvar o průměru asi 25 000 km má šest téměř shodných stran. Nové snímky v infračerveném spektru ukazují, že vír klesá hluboko do atmosféry, zhruba 100 km pod vrcholky mraků. Jev je velmi stabilní, pozorovala ho již sonda Voyager v roce 1981, a jeho vznik závisí na rychlosti větru v atmosféře planety. Zdá se, že se mraky obtáčejí kolem hexagonální oblasti. Proudění se rovněž podařilo simulovat v laboratorních podmínkách. (foto: NASA, CC BY 4.0)
Jupiter: Polární geometrie
Sonda Juno obíhající kolem Jupitera pořídila fotografie ve viditelném světle a v oboru infračerveného záření, jež odhalily v okolí pólů obří cyklony uspořádané do geometrických obrazců. U severního pólu planety se kolem jednoho víru o průměru 4 000 km nacházelo dalších osm cirkumpolárních cyklon podobných velikostí. V okolí jižního pólu se pak podařilo zaregistrovat cyklonu o průměru 6 400 km, doprovázenou pěticí rozsáhlých vírů s rozměry 5 600–7 000 km. Rychlost proudění v nich přesahuje 350 km/h. (foto: NASA, CC BY 4.0)
Neptun: Velká tmavá skvrna
Víry utvářející se na Neptunu z něj činí bouřlivé těleso. Když v roce 1989 prolétl kolem planety Voyager 2, změřil maximální rychlost tamních větrů v hodnotě 2 400 km/h, což zhruba dvakrát převyšuje rychlost zvuku. Snímky odeslané sondou k Zemi pak ukázaly tzv. Velkou temnou skvrnu – anticyklonu s rozměry 13 000 × 6 000 km, za jejímž vznikem stojí právě značná rychlost proudění. Nejsilnější bouře na jižní hemisféře poslední planety se podobala Velké rudé skvrně na Jupiteru a doprovázela ji také Malá temná skvrna, nacházející se ještě jižněji. (foto: NASA, CC BY 4.0)
