Svatováclavská záložna: Šokující krach finančního ústavu přiměl vládu změnit zákony
Smrt Josefa Orta v roce 1902 spustila sérii vyšetřování, které naplno odhalily, jak fiktivní byly ve skutečnosti aktiva a zisky Svatováclavské záložny. Skandál se promítl i do legislativy!
Na počátku se vše tvářilo nesmírně seriozně. Družstvení záložnu pojmenovanou po svatém Václavovi zřídila Katolická beseda roku 1872, aby tak mohla podporovat veřejné a politické aktivity církve. Veřejnost instituci velmi důvěřovala a podle zveřejňovaných výročních zpráv to vypadalo, že záložna prosperuje. Prodávala členské podíly, nakupovala nemovitosti a poskytovala na ně úvěry – a nejen na ně, ale také zastavovala šatstvo, skvosty a cenné papíry. Z vydělaných peněz navíc podporovala různé náboženské, vlastenecké a dobročinné akce – muzejní výstavy, ale i pouť do Říma.
Všechno ututlat!
Jenže ve skutečnosti záložna už od počátku hospodařila se ztrátou, kterou později pilně prohluboval právě vrchní účetní Josef Ort spolu s nejvyšším představitelem záložny páterem Janem Drozdem a jejím ředitelem Václavem Kohoutem. Nakonec dosáhl schodek závratných sedm milionů rakousko-uherských korun!
Brzy po Ortově náhlém úmrtí a provalení podvodů, tedy v říjnu 1902, byla záložna uzavřena. Ještě během vyšetřování se pánové Drozd a Kohout pokoušeli vše ututlat. Jenže najevo vycházely stále nové a nové finanční úniky. A v prosinci následujícího roku byla souzena šestice obžalovaných nejen za zpronověru, ale i nedbalé hospodaření a nadměrné rozhazování financí na různé odměny a dary. Drozd a Kohout vyfasovali každý sedm let těžkého žaláře, jednou za čtvrt roku jim ho navíc „zprestřil“ půst. Další dva úředníci dostali tresty mírnější – pouhých 13 měsíců a dva roky. Dva revizory záložny nakonec soud pustil na svobodu.
O podvodech samozřejmě vědělo více lidí. Jakýsi Roman Čáslavský například pracoval ve Svatováclavské záložně deset let, ale roku 1882 jej propustili za zpronevěru a nedbalost. Vedení mu ale vystavilo dobrý posudek, takže ihned nastoupil do Malostranské záložny, kde zanedlouho také zpronevěřil nějaké peníze. Tuto částku ale spláceli Ort s Kohoutem! A když už Čáslavský nepracoval, až do jeho smrti v roce 1901 mu posílali pravidelné platby, aby si zajistili jeho mlčenlivost. Jak se ale později ukázalo, ve Svatováclavské záložně „kradli“ i nižší úředníci.
Signálem, že se uvnitř záložny možná cosi nekalého děje, mohlo být roku 1900 její vystoupení z Jednoty záložen v Čechách, na Moravě a ve Slezku. Tehdy totiž ústředí nařídilo povinnou revizi účtů členů. Svatováclavská záložna ovšem svůj krok odůvodnila tím, že se obává zneužití informací. Revizoři by prý mohli pro konkurenční ústavy odlákat jejich nejlepší klienty.
Krach záložny ovšem těžce dopadl na ty, kteří jí svěřili své úspory. I když dva roky po skandálu vyplatila věřitelům část jejich vkladů, šlo jen o polovinu původní částky. Někteří z postižených se tak dokonce ze ztráty pomátli. Ochromilo to i veřejné aktivity katolické církve. Mělo to ale také pozitivní dopady. Rakouská vláda přijala už v červnu 1903 zákon, který ukládal podobným spolkům povinnost každé nejméně dva roky provádět nezávislé kontroly účtů.
