Svatá Anežka: Princezna a řeholnice (2.)
Anežčin bratr, král Václav I., přání své sestry vstoupit do kláštera respektoval a dokonce ji podpořil
Anežka si prosadila svou a v den Seslání Ducha svatého složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Slavnosti se účastnil král Václav I., matka Konstancie a mnoho předáků země. Při obřadu, během kterého vyměnila krásné roucho za chudičký hábit, jí byly také ustřiženy dlouhé bohaté vlasy. Od tohoto okamžiku již nikdy nesejmula závoj.
TIP: Vraťte se na začátek příběhu přemyslovské princezny
Co největší přísnost
Královská dcera si zvolila nejpřísnější a nejprostší ze všech řádů, řád sv. Františka. Ten se vyznačoval naprostou chudobou – prostředky k obživě získávali bratři z almužen, jež vyžebrali. Františka následovala assiská šlechtična Klára, která podle jeho příkladu chudoby a prostoty kolem sebe soustředila skupinu žen. Anežka, dychtivá Kláru napodobit, s ní navázala písemný kontakt, jenž trval až do Klářiny smrti v roce 1253. Dodnes se dochovaly opisy Klářiných listů, které svědčí o hlubokém přátelství obou žen.
Zakladatelská činnost
Kromě Františka a Kláry byla dalším Anežčiným velkým vzorem její sestřenice, Alžběta Durynská. I když nikdy nevstoupila do řádu, měla blízko k minoritům a již čtyři roky po své smrti, v roce 1231, byla svatořečena. Inspirována Alžbětou, založila Anežka spolu s matkou Konstancií ve třicátých letech 13. století špitál a při něm společenství takzvaných křižovníků s červenou hvězdou. Špitál nakonec zakotvil vedle ústí Juditina mostu na Starém Městě. Vedle ženského kláštera klarisek, jak byly podle sv. Kláry později nazývány, vznikl v Praze díky Anežce také mužský minoritský klášter. Prostředky pro tuto rozsáhlou zakladatelskou činnost Anežce poskytlo její bohaté věno, které měla donést do sňatku s císařem.
Veřejné působení
Anežka se snažila všestranně pomáhat i vně kláštera. Přimlouvala se za pronásledované a vězně, prosila o milost pro odsouzené k smrti a smiřovala znesvářené strany. Figurovala také jako prostřednice mezi papežem a českým králem. Když chtěl papež Václava získat pro své plány, obrátil se nejdříve na představenou pražských klarisek, jejíž slovo u krále platilo. Anežka také zasáhla v době rozkolu mezi Václavem I. a jeho synem Přemyslem, kdy kralevic podnikl proti otci otevřený odboj s cílem zbavit ho moci. Není jistě náhodou, že k usmíření došlo v roce 1249 právě v kostele sv. Františka při jejím klášteře na břehu Vltavy.
Po Václavově smrti pak Anežka bedlivě sledovala osudy svého synovce, který jako Přemysl Otakar II. v roce 1253 usedl na trůn. Bylo jí dáno přežít několik generací, dočkala se i velkého hladu a bídy, jež zachvátily české země při následném vpádu braniborských vojsk. Nedospělý nástupce Václav, jemuž bylo v době smrti otce Přemysla Otakara II. sedm let, byl odvezen do Braniborska, pryč odjela i královna-vdova Kunhuta. Anežka byla jedním z posledních příslušníků vládnoucího rodu, který zůstal v Čechách. Jestliže se již dávno předtím těšila všeobecné úctě, nyní se stala živoucím symbolem přemyslovské tradice. V tomto bezútěšném čase Anežka pocítila, že se blíží její smrt. Zemřela v kruhu spolusester a bratrů minoritů 2. března roku 1282.
