Stromy naopak: Rýžové smrákání nad madagaskarskými baobaby

Blížíme se k Morondavě a před námi se objevují první baobaby. Kousek před tímto správním městem regionu Menabe odbočujeme z hlavní cesty. V okolních mokřadech právě kvetou fialové vodní hyacinty a vodní kanály jsou plné čtyřlístků. Možná proto se nám lidé na Madagaskaru zdají být tak veselí a vstřícní – že se tady na čtyřlístky dá „chodit s kosou“. Tak jednoduché to ale asi nebude, vždyť sušší místa pokrývají netýkavky. Přestáváme přemýšlet nad příčinou malgašské radosti a jako malé děti zkoušíme, jak netýkavky při doteku složí své jemné lístky.

Posvátný strom na rozebrání

Po přibližně dvaceti kilometrech jízdy se dostáváme ke známé Aleji baobabů. Ačkoli vypadá jako obrovské dokonale naaranžované sousoší, jedná se o přirozenou alej, která v této podobě existuje již stovky let. Zde rostoucí baobaby Grandidiérovy (Adansonia grandidieri) se vypínají až do výšky dvaceti pěti metrů a kmeny mají průměr okolo tří metrů. Někde vidíme místa s chybějící kůrou. Příčinou je v okolí žijící nomádský kmen, jehož příslušníci používají tuto část stromu jako střešní krytinu. Naříznutá kůra se dá totiž krásně sloupnout a rovněž spodní dřevo lze odmotat jako gigantický toaletní papír.

Baobaby se dožívají velmi vysokého věku – 1 000 až 2 000 let. Dřevo nemá žádné letokruhy a je schopné nasát obrovské množství vody. Velké květy se rozvíjejí na jedinou noc a jejich pomíjivé kalichy opylují lišajové, kaloni, ale i malí noční lemuři. Plody baobabů jsou kulaté nebo vejčité, jedná se o tvrdou nepukavou tobolku s hnědým sametovým povrchem. Z jedlých semen lisují domorodci olej a dokonce se občas nerozpakují napít mízy. Mladé listy a kořínky používají jako zeleninu, vlákna z kůry jim slouží k výrobě tašek, klobouků nebo provazů. Ze dřeva vyrábí papír. Baobaby jsou také surovinou pro přírodní léčiva. Není divu, že při své mohutnosti a všech zmíněných vlastnostech je baobab pro domorodce posvátným stromem, který prý má plnit jejich přání.

Legenda o božím hněvu

Alejí baobabů se po celý den vesele prohání káry tažené dobytkem zebu. Přestože se jedná o chráněnou alej, asi tak v její polovině stojí skromné malgašské chatrče. Malgaši, kteří žijí na místě, jenž je tak často navštěvované turisty, ze své výhodné polohy náležitě těží. Vyřezávají pro turisty dřevěné sošky – samozřejmě v podobě baobabů – prodávají i sametově hnědé plody plné jedlých olejnatých semen. Každému, kdo se zastaví, nabízejí také trsy banánů. Ty ale ve chvíli, kdy kmeny nádherných stromů barví zapadající slunce do krvavé červeně, zajímají jen málokoho.

V období sucha baobab shazuje listy a zejména během této doby vypadá, jako by rostl kořeny nahoru. Jeho podivný vzhled inspiroval vznik staré legendy: Malgaši věří, že svět stvořil bůh Zanahary. Díval se na zem a byl spokojený. Těšil se ze všech rostlin a zvířat. Jednoho dne si ale všiml, že jedna rostlina je velmi arogantní a namyšlená vůči ostatním. Baobab o sobě tvrdil, že je nejkrásnější a nejmocnější. Zanaharymu se to vůbec nelíbilo a řekl baobabu, že každá rostlina je důležitá a každá má na Zemi své místo. Je jedno, jestli je velká nebo malá, má málo nebo hodně květů. Baobab pro to však neměl pochopení a nadále se povyšoval nad ostatní rostliny. Jednoho dne ale došla Zanaharymu trpělivost. Rozhněval se tak, že baobab vytrhl a zasadil ho korunou do země – od té doby roste strom naopak.

Kmeny v modré tmě

Ať už baobaby rostou kořeny nahoru nebo ne, na jejich impozantním vzezření to nic nemění. Jsme nad jejich krásou jako u vytržení. Ze snění nás ovšem vyrušuje neustálé tahání za rukáv. Madagaskarské děti, hlavně tedy dívky, se chtějí nechat s baobaby taky zvěčnit, samosebou za nějaký „dárek“. Nevíme si s nimi rady a nakonec je chtě nechtě stavíme taky před objektiv. Koneckonců i všudypřítomní Malgaši k baobabům patří.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Začíná se smrákat. U chatrčí z bláta se rozsvěcují malé ohýnky, začíná se vařit večeře – co jiného než rýže. Byla na snídani, na oběd a na večeři je zase. Děti ale večeře moc nezajímá. My jsme pro ně v tuto chvíli mnohem zajímavější objekt.

Jsme u baobabů do úplné tmy, kdy je obloha víc černá než modrá. Kmeny baobabů trošku přisvětlíme – „Jenom nám do toho děcka pořád nekecejte!“ snažíme se caparty nějak uklidnit. Trošku klidu nastává, až poté, co koupíme aspoň tři sošky baobabů a velký trs banánů.

Pokud se do budoucna nic nezmění, budou mít potomci dnešních podnikavých malgašských dětí o příležitost k výdělku míň. Za daných podmínek jsou totiž baobaby okolo Morondavy určeny k zániku. Rostou tady jen staré stromy. Baobabům vyhovuje sušší půda, kdežto okolo Morondavy je v současnosti uměle zamokřená zem, která živí rýžová pole. Staré stromy převlhčení naštěstí vydrží, ale mladé baobaby nikdy nevzejdou. A Madagaskar bez baobabů ztratí velkou část své unikátnosti.