Střípky z války v Zálivu: Důsledky krvavého konfliktu na Blízkém východě

Již v prosinci 1990 začaly irácké okupační síly rozmisťovat demoliční nálože kolem kuvajtských ropných vrtů a důležitých objektů infrastruktury. Když pak v lednu 1991 začaly letecké údery a blížil se pozemní útok stále mohutnějších sil koalice, nařídil Saddám Husajn provádět taktiku spálené země. Vzplálo asi 600–700 ropných zařízení, což představovalo přibližně 85 % hlavních kuvajtských ropných vrtů. Iráčané navíc okolí ropných zařízení silně zaminovali, čímž ztížili hašení požárů. Kuvajt tak i po osvobození denně ztrácel neuvěřitelných 5 milionů barelů ropy. Toto množství postupně klesalo, jak se dařilo požáry likvidovat.

Spálená země

Poslední vrty vyhasly až v listopadu 1991 a Kuvajt přišel celkově o asi jednu miliardu barelů ropy. Obrovské množství požárů vytvořilo rozsáhlý oblak kouře, který částečně bránil koaličním leteckým operacím. Ještě 21. března 1991 havarovalo v hustém kouři saúdské letadlo C-130 Hercules, přičemž nehodu nepřežilo 92 senegalských vojáků a šest příslušníků osádky letadla. Na problémy způsobené hořícími vrty později vzpomínal i jeden z veteránů: „Vypadalo to jako zamračený den a prvně jsme si ani nevšimli, že jde o kouř. Ten byl asi 500 stop (asi 150 m) nad námi, takže jsme nemohli spatřit oblohu. Do dálky jsme ale viděli bez problémů na velké vzdálenosti. Že jde o kouř, jsme si uvědomili, až když jsme zjistili, že obsah našich nosů zčernal.“

Syndrom války v Zálivu 

V průběhu devadesátých let znepokojivě stoupal počet veteránů z Iráku, kteří trpěli nadměrným množstvím různých nemocí. Jednalo se a jedná především o chronickou únavu, deprese, poruchy paměti a soustředění, zažívací a dýchací obtíže, průjmy, vyrážky a další. Vlády Spojených států i Velké Británie se dlouho snažily vše bagatelizovat a tvrdily, že nejde prokázat žádnou příčinnou souvislost mezi těmito nemocemi a nasazením vojáků v Zálivu. Čísla ale hovoří jasně. Veteráni z války proti Iráku mají několikanásobně vyšší pravděpodobnost, že budou trpět některou ze zmíněných nemocí. Jen u Američanů se jedná asi o čtvrt milionu mužů a žen.

V současné době čím dál víc vědců zastává názor, že syndrom války v Zálivu vznikl působením více různých faktorů. Jde mimo jiné o působení nervových plynů ze zasažených skladů iráckých chemických zbraní a z pesticidů používaných proti hmyzu. Často se mluví také o vlivu stresových bojových situací, který se podařilo prokázat již dříve u veteránů předchozích válek. Naopak se povedlo vyvrátit vliv munice s ochuzeným uranem, očkování proti biologickému a chemickému útoku a faktor dlouhodobého vystavení zplodinám z hořících vrtů.

Syndrom měl různorodé příčiny, které na vojáky působily v různé intenzitě. Proto se u jednotlivých veteránů projevují rozdílné symptomy. Americké úřady využívaly právě nejasnosti diagnózy k tomu, aby se bránily žádostem o odškodnění. Pod tíhou faktů ale začínají projevovat více pochopení pro nemocné, kteří v posledních letech dostávají odškodné. Odborná veřejnost očekává, že obdobným syndromem budou pravděpodobně trpět také veteráni z druhé války proti Iráku i z bojů v Afghánistánu.

Znečištěné moře

V průběhu války v Zálivu došlo k jednomu z největších úniků ropy do moře v dějinách. Irácké síly chtěly co nejvíce ztížit případné vylodění americké námořní pěchoty a také zničit zásoby strategicky cenné suroviny, které by po jejich stažení z Kuvajtu padly do rukou nepřátel. Odhady množství ropy, která vytekla do moře, se různí. Nejčastěji se objevuje číslo 11 milionů amerických barelů, což je asi 1,3 milionu m³. Američané se pokusili úniku zabránit a přerušili náletem potrubí vedoucí do jedné rafinerie, která se na vypouštění podílela. Zároveň ale jinými nálety poškodili některé tankery a další rafinerie, takže nechtěně k ekologické katastrofě sami přispěli.

Naštěstí však tato akce neměla až tak velký vliv na životní prostředí, jak se v první chvíli očekávalo. Uhynulo sice mnoho ryb a ptáků, ale předseda mezinárodní komise UNESCO pro znečištění moří profesor Chidi Ibe již počátkem roku 1993 prohlásil, že navzdory bezprecedentnímu množství ropy vylitému do Perského zálivu jsou výsledky měření velmi povzbudivé. Korálové útesy zkoumané v roce 1992 se těšily pozoruhodně dobré kondici. Podle tehdy zveřejněných zpráv se asi polovina ropy vypařila, dva až tři miliony barelů se vyplavily na pobřeží (hlavně Saúdské Arábie) a jeden milion se podařilo z moře odebrat. Nejnovější studie však ukazují, že situace přece jen není tak růžová, jak se mohlo zdát v polovině devadesátých let. Podstatná část ropy vyplavená na pobřeží se totiž vsákla několik desítek centimetrů do země a prozatím neexistuje ekonomicky únosný způsob, jak se jí zbavit.