Střet osmanské říše a carského impéria vyústil v genocidu nemuslimských národů

V průběhu 19. století svedly dvě starobylé říše – Turecko a Rusko hned čtyři války. V té poslední z nich (1877–1878) uštědřili carovi vojáci těm sultánovým tvrdou porážku a mimo jiné připravili „nemocného muže na Bosporu“ o významná území na Kavkaze. Osmanská říše se s těmito ztrátami nikdy nevyrovnala a po vypuknutí první světové války vycítila příležitost srovnat účty. Poté, co Němci uštědřili Rusům koncem léta 1914 bolestivé porážky ve Východním Prusku, zapojili se 29. října Turci do války bombardováním carových černomořských přístavů. Okamžitě ožil také Kavkaz, kde záhy vzniklo nové válčiště.

Dohoda viděla v této frontě možnost snadného vyřazení Turecka z války a ovládnutí klíčových ropných polí na Blízkém východě. Zároveň však toto bojiště odčerpávalo síly, které pak Rusům zoufale chyběly v Prusku a Haliči. Ofenziva ruského generála Georgije Bergmanna začala 2. listopadu slibně, avšak v polovině měsíce se Osmanům podařilo útočící vojska vrhnout zpět. Tímto úspěchem získali iniciativu na svou stranu a po vyhrocených diskusích o dalším postupu se nakonec rozhodli pro útok.

Nepřipravený útočník

Osmanské síly, které se v prosinci 1914 začaly připravovat na ofenzivu, lze jen stěží označit jako plnohodnotné vojenské těleso. Necelým 120 000 mužů 3. armády chyběl dostatečný výcvik, organizace i vybavení. Turci neměli dostatek děl, kulometů ani teplého oblečení, což si v zimních měsících vybralo krvavou daň. Oproti tomu se však vrchní velitel armády Enver Paša (1881–1922) mohl opřít o podporu německých poradců. Hlavním cílem zimního tažení se stalo obsazení Sarikamiše, Karsu a přístavu Batumi, v ideálním případě pak otevření cesty na gruzínské Tbilisi.

Bránící se carova armáda předčila svého nepřítele téměř po všech stránkách, avšak porážky Rusů na západě přinutily velení přesunout část sil z Kavkazu proti Němcům. Vrchní velitel Kavkazské armády generál Nikolaj Judenič (1862–1933) se tak mohl spolehnout sotva na 60 000 vojáků. Důležitou pomoc představovaly také arménské dobrovolnické oddíly bojující za osvobození své domoviny od osmanské nadvlády.

Jatka u Sarikamiše

Turecký útok začal 22. prosince 1914 a krom ruského odporu se vojáci Envera Paši museli potýkat také se sněžením a hustou mlhou. Ta měla mimo jiné za následek také asi čtyřhodinovou přestřelku mezi tureckou 31. a 32. divizí, která si vyžádala na 2 000 padlých. Přesto v prvních dnech zaznamenala osmanská armáda úspěch a postoupila o několik desítek kilometrů až k městu Sarikamiš. Část ruských sil dokonce zpanikařila a dala se na spěšný ústup. Místodržící Kavkazu generál Ilarion Voroncov dokonce doporučoval stáhnout se ke Karsu a zorganizovat obranu tam.

Generál Judenič však takovýto postup odmítl a postavil se Turkům už u Sarikamiše. Útok na město z 29. prosince skončil pro 3. armádu neúspěchem, když během několika hodin přišla o 6 000 mužů, aniž dosáhla jakéhokoliv postupu. Rusové navíc souběžně s boji o město zahájili operace na křídlech s cílem jádro Enverovy armády obklíčit. Osmanské velení však tvrdohlavě trvalo na opakování ztečí proti ruským pozicím i po Novém roce a s ruskými protiútoky na křídlech si přílišné starosti nedělalo. Špatný odhad tak připravil sultánovi první velkou porážku ve válce. Ruské jednotky obsadily klíčové cesty a již 6. ledna 1915 se pod palbou ocitl i hlavní štáb turecké 3. armády. Celkem tři divize padly do zajetí, zbytek vojska včetně Envera Paši se dal na spěšný ústup k Erzurumu. Během bitvy o Sarikamiš přišli Turci o více než 60 000 mužů, kteří padli, umrzli, byli zraněni či zajati nepřítelem. Ztráta téměř 15 000 mužů a všeobecné vyčerpání však postihly i ruskou armádu. 

Rebelie ve městě Van

Porážka u Sarikamiše vedla na jedné straně k povzbuzení arménského hnutí za nezávislost na osmanské říši, na druhé straně ke zvýšení tureckého tlaku na nemuslimské obyvatelstvo země. Oslabená 3. armáda se v zimě 1915 snažila doplnit síly, jak se dalo. Krom přísunu čerstvých posil od jiných útvarů sáhla také k násilným odvodům místních mužů (mnohdy Arménů) či alespoň k jejich zapojení do příprav obranných pozic. Ke všemu docházelo k excesům ze strany nedisciplinovaných tureckých jednotek vůči místním vesničanům, které jen stupňovaly napětí.

V dubnu 1915 došlo ke konfliktu mezi arménskými sedláky a tureckými výběrčími daní, který přinesl přes 2 000 obětí. Poté, co Osmani přistoupili k represím vůči křesťanským elitám v oblasti, vypuklo ve městě Van povstání pod vedením Arama Manukiana. Ten také vyhlásil vznik nezávislé vlády s vlastními úřady, soudy či policií a požádal o urychlenou ruskou pomoc. Rozhořely se tvrdé boje mezi improvizovanou arménskou armádou a jednotkami věrnými turecké vládě. Ve městě a jeho okolí vyrostly barikády a zákopy, Arménům se dokonce podařilo vyrobit několik improvizovaných minometů. 

Do oblasti pod kontrolou vzbouřenců se začali stahovat křesťanští uprchlíci z širého okolí a situace brzy přerostla v humanitární katastrofu. Na území malého města se brzy shromáždilo více než 15 000 utečenců z okolních vesnic, pro které se nedostávalo jídla ani léků. Turci záhy začali ostřelovat město z děl a k Vanu zamířily formace 3. armády, které jej měly obklíčit a dobýt. Osmanský postup jako vždy provázelo rabování a masakry civilistů. Bitva o Van urychlila ruské přípravy na jarní ofenzivu. 

Jarní boje

V reakci na revoltu ve městě vyčlenili Rusové na levém křídle zvláštní síly na pomoc Manukianově vládě. Vanu měla pomoci 2. brigáda zabajkalských kozáků a také Araratská dobrovolná brigáda složená z ruských Arménů. Útok proti jednotkám turecké 1. expediční armády začal 6. května 1915 a donutil Osmany převelet část sil od Vanu na frontu proti Rusům. O týden později začala evakuace sultánovi věrného obyvatelstva z okolí přes přilehlé jezero a arménské síly postupně získávaly navrch. Když na místo 18. května dorazila ruská armáda, byl už Van de facto v rukou povstalců. O několik dní později navštívil město osobně generál Judenič, který po bouřlivém uvítání občany potvrdil vládu v její funkci.

Hlavní směr ruské ofenzivy však nesměřoval na Van, nýbrž na klíčovou osmanskou pevnost Erzurum. Ačkoliv se v počáteční fázi bojů podařilo Turkům zaskočit carskou armádu protiútokem, postupně se projevila převaha carských zbraní. Osmanské 29. a 30. divize musely ustoupit o desítky kilometrů a 11. května padlo důležité město Malazgirt. Po krátké stabilizaci fronty na přelomu května a června obnovili Rusové 19. června ofenzivní operace, ale tentokrát jim štěstí nepřálo. Judenič podcenil turecké síly, což jim umožnilo podniknout úspěšnou protiofenzivu a uštědřit carským vojákům 26. července tvrdou porážku v bitvě u Malazgirtu. Díky téměř trojnásobné přesile se Osmanům podařilo získat město zpět a zatlačit Rusy na sever. 

Vítězství, které stálo Petrohrad skoro 10 000 mužů, významně pozvedlo tureckou morálku a sultánovi vojáci se nyní do útoku sami hnali. Město Van opět padlo do osmanských rukou, což vedlo k exodu několika set tisíc uprchlíků z oblasti. Rusové se už do konce roku na významnější akce nezmohli, a tak se na podzim fronta ustálila. Vzhledem k nepříznivému počasí nepředpokládalo turecké velení obnovení ruských útočných operací dříve než na jaře 1916, a tak soustředilo většinu dostupných posil do bojů na poloostrově Gallipoli. 

Judenič na postupu

Právě na moment překvapení čekali velitelé Kavkazské armády a na začátku ledna 1916 přešli do útoku. Rusové si pro novou ofenzivu zajistili početní převahu, kdy dokázali shromáždit více než 130 000 pěšáků a 30 000 jezdců. Ze vzduchu podporovalo operace 20 letadel Sibiřské squadrony. Navzdory kruté zimě zahájili muži 4. kavkazské střelecké divize lokální útoky, které měly odpoutat pozornost osmanských záloh. Plán vyšel a 14. ledna zahájila ruská armáda hlavní úder, jenž následujícího dne prorazil tureckou obranu. Za prchajícím nepřítelem vyslal Judenič kozáky, kteří nemilosrdně decimovali zadní voj ustupujících jednotek. Během čtyř dnů padlo město Hasankale – sídlo štábu 3. armády ležící nedaleko Erzurumu. Judeničovi muži také dokázali překročit Kargapazarský hřeben, který byl do té doby považován za neschůdný, a donutili tak k útěku turecké dělostřelce na pozicích okolo města. 

Erzurum představoval v roce 1916 jednu z největších pevností osmanské říše. Kromě dvou prstenců opevnění, řady menších pevnůstek a předsunutých pozic v okolí ji chránilo také 235 děl, tamní posádku posílilo v únoru dalších 40 000 tureckých vojáků. Kavkazská armáda zahájila ostřelování Erzurumu na začátku února, o několik dní později pak začal samotný útok. Hned první den obsadili Rusové forty Kara-Gobek a Tafet a významně se přiblížili centru města, do nějž nakonec jako první vjela 16. února kozácká jízda. Turci si uvědomili neudržitelnost situace a dali se na chvatný ústup. V rychle vyklizené pevnosti pak vojáci Kavkazské armády ukořistili stovky děl a historických praporů. Zůstaly zde také stovky raněných Turků v místní vojenské nemocnici, které nestihli obránci evakuovat.

Kromě ruské armády postupovaly také námořní síly, které zaznamenaly významný úspěch dobytím důležitého černomořského přístavu Rize. V reakci na neúspěchy na frontě stanul v čele osmanské 3. armády generál Mehem Vehib Paša, který se tak stal již třetím velitelem tohoto tělesa od začátku války. Turecké síly se ale už od počátku roku 1915 nacházely v permanentní krizi, takže ani on nedokázal zastavit další postup ruských zbraní.

Pád Trabzonu

Na začátku dubna 1916 rozdělil Judenič své síly na dvě části, a zatímco ta první postupovala na Bitlis a Mus, druhá vzala útokem strategicky důležitý přístav Trabzon. Také při dobývání tohoto města sehrála klíčovou roli Černomořská flotila. Již od ledna prováděla speciálně vyčleněná skupina generála Vladimira Liakova čítající bitevní loď Rostislav, dva křižníky, dva torpédoborce a několika menších plavidel obojživelné operace na pobřeží Černého moře. Na začátku dubna provedl tento svaz vylodění dvou kozáckých brigád o celkové síle asi 18 000 mužů přímo v Trabzonu. 

Ambiciózní operace se zdařila a Rusové získali klíčový přístav téměř bez boje. Obsazení Trabzonu jim umožnilo přisouvat po moři tolik potřebné zásoby a posily pro Kavkazskou armádu. I z toho důvodu přešla v této oblasti osmanská 3. armáda do protiútoku s cílem vytlačit nepřítele z města. V červnu se však protiofenziva vyčerpala a o měsíc později utrpěli Turci krvavou porážku v bitvě u Erzincanu. Do zajetí putovaly další desetitisíce sultánových vojáků a Trabzon zůstal s konečnou platností v ruských rukou.

V této době se také odehrál incident, při němž německá ponorka U-33 torpédovala ruskou nemocniční loď Portugal převážející raněné. S ohledem na to, že loď byla jasně označena a nenesla na palubě žádné zbraně, reagoval Petrohrad oficiálním protestem: „Carská vláda oficiálně protestuje proti novému porušení válečných obyčejů a přetrvávajícímu pohrdání mezinárodními konvencemi a smlouvami. Vláda vidí v tomto aktu nejen porušení mezinárodního práva, ale také akt pirátství, který musí odsoudit celý civilizovaný svět.“ Německo a Turecko odpověděly neurčitě a jakékoliv porušení práva odmítly s tvrzením, že plavidlo najelo na minu.

Nový muž na scéně

Judeničovým mužům se dařilo i na dalších částech fronty. Vítězství Rusů u Musu a po následných tvrdých bojích také obsazení význačné pevnosti Bitlis postavily osmanskou říši před vážný problém. Dohodovým silám se totiž otevřela volná cesta do Anatolie a Mezopotámie. Další úspěchy nepřítele by mohly vést ke spojení ruských sil s Brity postupujícími z opačné strany, v ohrožení se také ocitla klíčová ropná pole v okolí Mosulu. 

Situace však z pohledu centrálních mocností nebyla zase tak zlá, jak se mohlo zdát. Po odražení dohodového útoku proti Gallipoli v lednu 1916 se uvolnila část sil pro stávající fronty, Turci také mohli na Kavkaz převelet jednoho ze svých nejschopnějších velitelů Mustafu Kemala. Ten převzal velení osmanské 2. armády, která měla zabránit ruskému postupu do Mezopotámie. Osmanům se nejdříve podařilo stabilizovat frontu a zastavit soustavný ústup vlastních jednotek. Poté Mustafa Kemal naplánoval sérii protiútoků, díky kterým sultánovi vojáci dobyli zpět Bitlis i nešťastné město Van. 

Posily však proudily i Judeničovi a Rusům se podařilo narušené pozice rychle zacelit a zpevnit. Ani nadaný Mustafa Kemal spásu pro Turky neznamenal, protože v srpnu přešli Rusové do protiofenzivy a většinu území opět obsadili. Konec bojovým operacím pak přinesl až příchod zimy, která se měla tentokrát ukázat jako neobvykle mrazivá. Osmanská armáda se nacházela ve velmi zlém stavu a vojsku chybělo snad všechno včetně bojového ducha. Na konci roku 1916 tak dohodové síly ovládaly významný kus tureckého pohraničí s klíčovými pevnostmi Erzurum, Bitlis, městem Van a důležitým přístavem Trabzon. Naprosté dominanci nad nepřítelem se v té době těšila také Černomořská flotila, která takřka nerušeně podporovala pozemní síly. 

Ve víru revoluce

Plány na obnovení ruské ofenzivy v prvních měsících roku 1917 zhatily události na politickém jevišti. V březnu proběhla v Petrohradě revoluce, která svrhla cara, a obrovská říše se poprvé ve svých dějinách stala republikou. Revoluční duch zachvátil i armádu, vojáci začali volit vlastní sověty (rady) a odmítali pokračovat v boji. Množily se dezerce i případy rabování a aby toho nebylo málo, vypukla u Kavkazské armády epidemie tyfu. Ruské síly v oblasti se tak prakticky začaly rozkládat bez cizího přičinění. 

Dle některých historiků mohla armáda během několika měsíců přijít až o 100 000 mužů, což představovalo téměř třetinu všech dohodových vojáků v oblasti. Za účelem zpomalení naprostého rozpadu fronty vyzvala prozatímní vláda v Petrohradě ke zformování profesionálních vojenských uskupení z řad tureckých Arménů. V průběhu několika měsíců došlo k vytvoření pěti pluků pod velením generála Tovmase Nazarbekiana. Krom nich pak také došlo k vyzbrojení asi 50 000 arménských civilistů. Rusové pak nově vzniklým jednotkám krom ručních zbraní a munice dodali stovky kulometů a kanonů. Tito bojovníci za nezávislost tak záhy začali představovat jediný skutečně bojeschopný útvar na straně Dohody na tomto bojišti. 

Pro Turky představovaly revoluční události v Rusku dar z nebes. Navzdory situaci na opačné straně barikády si však ani oni nemohli větší ofenzivní akce dovolit. Okamžitě došlo k převelení pěti divizí z kavkazské fronty do Palestiny a Mezopotámie, kde osmanská říše čelila vážnému nebezpečí ze strany postupujících Britů, a situace na Kavkaze se tak víceméně stabilizovala. V době vypuknutí bolševické revoluce v listopadu 1917 stálo na bojišti proti sobě téměř 200 000 Rusů a 85 000 Osmanů. 

Válčit se však už nechtělo nikomu a erzurumské příměří ze 7. listopadu prakticky ukončilo rusko-tureckou válku v oblasti. Do konce roku opustila většina vojáků nově vzniklé republiky bojiště a jejich zbraní a výbavy se hbitě ujali Arméni, Gruzínci, pontští Řekové a další menšiny, které nijak netoužily po návratu sultánovy nadvlády. Navzdory příměří tak o klidu zbraní na Kavkaze nemohla být řeč. 

Běh na dlouhou trať

Poté, co Rusové vyklidili pole, zahájila turecká armáda generální ofenzivu. Dobrovolnické síly malých národů nedokázaly osmanský postup zastavit a nedávno téměř poražená 3. armáda obsazovala jedno město za druhým. Na mírových jednáních mezi bolševiky a centrálními mocnostmi v Brestu Litevském se nová Leninova vláda musela vzdát všech území, která Rusko získalo vítězstvím ve válce v roce 1878. Sultánova říše tak opět získala Kars a Batumi, vznikla nezávislá Kavkazská federace a v tajné klauzuli se Rusové zavázali odzbrojit arménské jednotky. Na to však bolševici neměli dost sil, navíc v těchto oblastech postupně začaly vznikat bílé jednotky bojující proti Petrohradu. 

Bělogvardějci podporovali arménský boj za nezávislost a pomohli zpomalit také osmanský postup. Tureckou ofenzivu se nakonec i s pomocí dohodových mocností podařilo zastavit zcela. Boje na Kavkaze ale trvaly ještě několik měsíců a jejich výsledkem se stala nedlouhá existence nezávislé Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Tu však v letech 1920 a 1921 ukončilo násilné připojení zemí ke vznikajícímu Sovětskému svazu.