Středoitalský masiv Velino-Sirente: Neznámé kouty italských Apenin

Gigantický val Apenin, protínající napříč celou italskou „holínku“ je spletitým labyrintem hor. Jsou zde desítky mnohdy tajuplných horských hřebenů, soutěsek, krasových planin, strmých skalnatých štítů a nekonečných hlubokých lesů. To vše beze zbytku platí i o masivu Velino-Sirente, který je neprávem opomíjenou součástí těchto evropských velehor.

Rána v boku Apenin

Gole di Celano je impozantní vstupní bránou do hor od jihu. Už pohled zdálky napoví, že nejde o zcela běžnou soutěsku. Nalezení správné cesty ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Přístupová cesta není označená, a tak je v duchu rčení „líná huba - holé neštěstí“ nutné zapojit do akce domorodce z městečka Celano, odkud se do hor nejsnáze dostanete. Místní obyvatelé mají, bůhvíproč, pověst prchlivých grobiánů, beroucích nezřídka spravedlnost do svých rukou, což však rozhodně nelze při bližším kontaktu potvrdit (historce o pověšení rozhodčího po prohraném fotbalovém mači jsme nemohli při sebelepší vůli věřit). Spíš naopak – ochota a vstřícnost jdou ruku v ruce s rytmickou italštinou a výraznou gestikulací. Žádné bloudění se tedy nekoná a po chvíli stojíme na úpatí hor.

Po pravdě řečeno jsem při plánování cesty v případě kaňonu Celano nečekal žádný zázrak a nebyl jsem připraven na tuto otevřenou ránu v krajině. Skutečnost překonala všechna očekávání. Zpočátku nevidíte nic zvláštního. Jen pár nevysokých vápencových stěn a pěšinu, která po dni skalnatého údolí kličkuje mezi bujnou vegetací. Pak to ale přijde. Cestička se nejprve doslova „nacpe“ do kamenného hrdla soutěsky, překoná několik kamenných sesuvů a pak se dostává do samotného srdce kaňonu. Díky kolmým skálám vysokým přes sto metrů a vzdálených od sebe v nejužším místě sotva tři metry se jedná o nečekaně působivé místo.

Pro vodu medvědí soutěskou

Tvůrcem Gole di Celano, jednoho z nejkrásnějších přírodních útvarů masivu Sirente, je říčka Foce, která si však po celou dobu pochodu roklinou s námi hraje na schovávanou. Jako klasický krasový tok se v několika úsecích objevuje na povrchu, jinde se ztrácí pod nakupenými kameny. Tento stav však platí pouze pro letní a podzimní období, na jaře se jedná o mohutnou dravou řeku, která přechod soutěskou zcela znemožňuje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Horní část Gole di Celano je již tvořena hustým smíšeným lesem a je velmi nesnadno přístupná. A právě zde můžete narazit na zástupce největší italské šelmy – medvěda hnědého, jehož stopa se dostala i do loga regionálního parku Velino-Sirente. Podle informací správy parku žije na území parku asi pět medvědích jedinců, ovšem spatřit alespoň jednoho z nich je úkolem takřka nadlidským. Ostatně k tomu ani nebudeme mít příležitost, neboť jediná stezka vedoucí kaňonem na jeho konci soutěsku opouští a po velmi prudkém výstupu vyjde na travnaté planině Arano. Mimo informační tabule o výskytu medvědů nás zde čeká vydatný pramen vody. Ta je ostatně alfou i omegou dalšího putování, neboť hory jsou až na pár slabých pramenů zcela bezvodé.

Dvě tváře jednoho pohoří

Monte Sirente je nejen názvem pohoří, ale také jeho nejvyššího vrcholu (2 348 m). Zároveň jde o asi jediný vysoký kopec celého masivu. Monte Sirente je totiž poměrně zvláštní pohoří. Zatímco ze strany gigantické pláně Ficino se jedná o jen pozvolna stoupající, mnoha krasovými poli a závrty zvrásněný svah, na severovýchodě se naopak hory prezentují jako kolmá, skalnatá a nepřekročitelná bariéra.

Přechod celého pohoří je poměrně jednoznačnou záležitostí – výstup některou z mnoha cest na vrchol nejvyšší a pak sestup po hraně takřka osm kilometrů dlouhého srázu do podhůří. Mimo namáhavých tras vedoucí západními svahy jsou všechny výstupy snadné a pohodlné. Přes takřka nulovou návštěvnost je celý masiv velmi dobře vyznačen množstvím turistických tras. Pro poznání skutečné tváře Sirente je pak ideální celkový přechod spojený s úvodním překonáním soutěsky Celano. Jedině tak si plně vychutnáme krajinné kontrasty, které pohoří nabízí. A pokud hory navštívíte na jaře, připravte se na skutečně frontální útok barev a vůní. Na území parku Velino-Sirente totiž najdete stovky druhů rostlin, které díky vápencovému podkladu doslova rozsvítí tuto jinak spíše nehostinnou pustinu. Na zběžné, ale dostatečné poznání nijak rozsáhlého pohoří budete potřebovat minimálně dva dny, ale skuteční vytrvalci a nezničitelní šlapači to zvládnout i za jeden.

Pohled z vrcholu měsíčních hor

Monte Velino – to je jiné kafe. Divoce rozeklané pusté hory, připomínající povrch Měsíce. Celkem jednoduchá struktura hlavního hřebene je narušena dvěmi impozantními jizvami – dolinami Teve a Maiellana, které svým vzhledem připomenou úchvatné kaňony španělských Pyrenejí. Ze samotného celku Velino se na východě odděluje samostatný hřeben Monte Magnola. Tomu byste se měli mimo zimní období vyhnout, neboť právě zde byl vybudován lyžařský komplex, který tvář pohoří výrazně poškodil.

Nejvyšší a zároveň nejatraktivnější patro hor je naštěstí člověkem nedotčeno, a tak si zde skutečně můžete užívat divokých krás centrálních Apenin. Snad nejkomplexnější pohled na pohoří poskytne přechod po ose východ – západ. Vstupem do hor je rozsáhlá krasová deprese Piano di Pezza, odkud se snadno vyšplháte na hřeben Rotondo, který je jakousi předsunutou baštou nejvyšší části hor. Na hřebeni také najdete jedinou funkční chatu pohoří – Rifugio Sebastiani (chaty Sevice a Magrini jsou uzavřené). Od chaty Sebastiani pokračuje k vrcholu krásný členitý spojovací hřeben, rozdělující od sebe doliny Teve a Maiellana. Takto vyjdete nejprve do blízkosti vrcholu Cafornia (2 424 m), odkud se místy velmi ostrým hřbetem dostanete ke kříži a soše Madony na vrchol nejvyšší – samotné Monte Velino (2 487 m). Pokud k vám budou apeninští bohové milostiví, pak přehlédnete díky izolované poloze vrcholu a značné nadmořské výšce skutečně slušný krajíc z bochníku hor, vyplňujících prostor střední Itálie.

Pusté a přece živé

Regionální park Velino-Sirente vyhlášený roku 1989 je díky značným výškovým rozdílům (více jak 1 500 metrů mezi nejnižším a nejvyšším bodem chráněného území) neobyčejně biologicky cenným prostorem. Ve čtyřech výškových patrech najdete rozmanitou vegetaci čítající 1 570 druhů, a to včetně několika endemitů – například skalnička Adonis distorta či Astragalus aquilanus Anzalone patří k nejvzácnějším druhům v Evropě.

Monte Velino s profilem vyprahlé vápencové pouště není příliš šťastným místem pro život, ale společně s vegetačně přece jen o něco bohatším masivem Sirente tvoří dvojici, kde je bohatě zastoupena i fauna, o čemž svědčí i několik výmluvných čísel – 216 druhů obratlovců, 149 druhů ptáků, 13 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. To vše činí z toho nevelkého chráněného horského celku o rozloze 52 250 ha cíl velmi zajímavý nejen pro turisty, také pro milovníky přírody.

Rady do batohu - Masiv Velino-Sirente

Jak se tam dostat

Doprava do hor Velino-Sirente je snadná. Výchozí body na jihu oblasti (Avezzano, Celano) leží na železniční/silniční trase Řím–Pescara.

Vhodná dobu pro návštěvu

Masivy Sirente a Velino jsou dostupné celoročně. V zimě zde můžete lyžovat ve střediscích Magnola a Campo Felice, případně můžete oba masivy přejít na sněžnicích (fantastický zážitek, osobně odzkoušeno, vřele doporučuji). Pro milovníky přírody jsou hory nejkrásnější na jaře, tedy od května do června. Léta jsou zde horká s množstvím prudkých lokálních bouří. Pro skutečné fajnšmekry je ideálním obdobím podzim (od září až do listopadu). Díky bohatým listnatým lesům hory doslova hoří barvami.

Co byste měli vědět

Oblast Abruzzi jsou seizmicky docela aktivní částí Itálie. Poslední zemětřesení zde bylo v roce 2009 a např. město Celano, jež je dobrým výchozím bodem do hor, bylo v roce 1915 takřka srovnáno se zemí. Takže o nějaké to „zatřepání“ zde skutečně není nouze.

Jak tam cestovat

Cesta vlakem z  Říma trvá cca 2 hodiny (cena 7 eur), autobusem o něco méně (a dráže). Do Říma dnes létá z ČR hned několik levných leteckých linek. Apeniny se díky tomu staly jak časově, tak finančně snadno dostupným cílem a to i v rámci prodloužených víkendů (cca 4 dny pro základní poznání hor stačí). V horách samotných je dostatek turisticky značených tras, ovšem dobré mapy (1:25 000 a 1:50 000) v podhůří jen tak snadno nekoupíte (slušný výběr je např. v horském městečku Ovindoli, ležící mezi masivy Sirente a Velino). Volnému táboření není bráněno.

Pohled na návštěvu z nebes

Na severní straně hor Sirente najdete místo, jaké nemá široko daleko konkurenci. Na travnaté pláni Prati del Sirente leží takřka dokonale kruhové jezírko, nazvané lakonicky Il Lago (Jezero). Kromě tvaru je zvláštní zejména jeho původ. Právě zde totiž dopadl někdy na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu meteorit o průměru asi 10 metrů! Má se za to, že tento „podivuhodný úkaz na nebesích“ sehrál důležitou roli u zrodu šíření křesťanské víry ve sjednocené římské říši. Ačkoli samotné kráterové jezírko o průměru cca 140 metrů, které dnes slouží hlavně jako napajedlo zvěře, můžete snadno navštívit, nejlepší pohled na něj poskytuje právě hrana hřebene Sirente (cca půl hodiny pochodu SZ směrem od nejvyššího vrcholu).

Drobnější apeninští medvědi

Medvěd hnědý je největší italskou šelmou. Jeho apeninskou modifikaci Ursus arctos marsicanus pojmenoval a popsal jako první lékař a zoolog Giuseppe Altobello, který fauně regionu Abruzzo věnoval takřka celý život (popsal také místní formu vlka Canis lupus italicus). Apeninské medvědy najdete hned v několika pohořích (La Maiella, Monti della Laga, Velino-Sirente), jejich skutečným domovem je však NP Abruzzo, kde dnes žije kolem stovky kusů. Oproti „našim“ karpatským medvědům se jedná o poměrně menší zvíře, dosahující ve vztyčené poloze výšky cca 1,9 metru a s hmotností, která nepřesahuje 150 kg. S výjimkou parku Abruzzo, kde je vedena dokonce naučná stezka přímo za medvědy, je setkání s tímto vládcem Apenin jen velmi vzácné. Čas od času sice proběhne tiskem zpráva, co kde medvědi napáchali (např. zdemolované kurníky či včelí úly), ale na „naše“, tedy spíše slovenské, „popelnicové borce“ tito medvídci rozhodně nemají.