Tilicho Lake a Dhaulagiri: Přes nejvyšší jezero světa

Když jsem poprvé studoval mapu a přemýšlel, jak zdolat nejtěžší část naší expediční trasy, ani ve snu mne nenapadlo, jak náročný přechod nás vlastně čeká. Výstup přes Tilicho Lake, nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě, se ukázal být úkolem téměř nad naše síly.

Na skok „ve společnosti“

Po třech krásných dnech v Manangu se vydáváme směrem na Shree Kharka. Vyrážíme brzy ráno, abychom využili ještě přívětivé sluneční paprsky. Čím výš a lehčeji šplhá slunce po své každodenní dráze, tím namáhavější a únavější je pochod pro nás. Dnes překonáme hranici čtyř tisíc metrů nad mořem a přesuneme se do protilehlého svahu Ganggapurny a Roc Noir.
Úchvatná podívaná se nám otevírá hned po hodině cesty z Manangu – široké a v té době vyschlé říční koryto řeky Marsyangdy působí velkolepě. Přecházíme přes klasický himálajský most a pod námi je hluboká propast, jejímž dnem je právě vyschlá řeka. Po třech hodinách stoupání přicházíme ke zvláštní gompě (buddhistická náboženská stavba) nazvané Tasab. Nápadná a na místní poměry mohutná stavba na první pohled všem připomíná, které náboženství je tady dominantní. Krátce jsme zahlédli i buddhistické mnichy v karmínových rouchách. Když ale zpozorovali příchod cizinců, rychle se odebrali zpět za masivní zdi svého kláštera.

Nástup na svítání

Těsně po poledni přicházíme ke Shree Kharka – místu, kde dnes budeme aklimatizovat a přespíme. Úžasný plac na focení nacházím asi 250 výškových metrů nad táborem. Slunce se sklonilo nad obzor a momentálně ho mám v protisvětle, což znamená, že ráno o půl páté by se opět mohla konat velkolepá podívaná. Přede mnou jsou bázeň vzbuzující obři Grande Barriere a Roc Noir a současně vidím, jak je panenský sníh na vrcholcích Annapurny III a Ganggapurny rozfoukáván silným větrem.
Těsně před čtvrtou hodinou ranní, opět sám a s plnou výbavou, opouštím za tmy tábor a pomalým krokem začínám stoupat na skalnatý výstupek nade mnou. Funím jako lokomotiva, které uniká pára, což je opravdu případné srovnání – nejen pokud jde o úbytek sil, ale i zvukové projevy. Za několik minut ze mne leje, zastavuji co patnáct kroků a nemůžu se pořádně nadechnout. Svítání jsem ale stihl na minutu přesně. Nade mnou je modré nebe a průzračně čistý vzduch. Himálajská nádhera se v jedné z nesčetných podob znovu opakuje.

Vzhůru k ledovému jezeru

Scházím dolů a společně snídáme. Dnes nás čeká pochod pod skalními rozsedlinami až k základnímu táboru Tilicho, kde se koná poslední zastávka před náročným stoupáním a celodenním pochodem přes Mesokanto La Pass. Připravujeme vše na noční start ve dvě hodiny, abychom na vrcholu stihli okamžik, kdy Tilicho Peak nasvítí zlaté slunce. V této roční době je jezero zamrzlé a led skoro metr silný. Podle toho, co říkají šerpové, jde vlastně o běžný stav, protože led se mění ve vodu až na konci června a hned na konci září opět zamrzá.
Popůlnoční vstávání proběhlo bez obtíží a po necelých třech hodinách dost náročného stoupání za teploty -15 °C jsme se dostali k jezeru pod Tilicho Peak. Začíná moje obvyklá fotografická procedura. Těžko se dýchá, ale aspoň fotit zvládám. Nemůžeme se dlouho zastavovat na jednotlivých místech, i když by se člověku chtělo. Když se dívám dopředu a dochází mi, kam ještě musím vyšlapat, přechází mě chuť na celé Himálaje.

Kdo je nejpomalejší

Pod Mesokanto La si kladu otázku, proč tohle všechno vlastně dělám. Jaký má smysl se takhle trápit? Na pochodu jsme již sedm hodin a na dohled je konečně první vrchol, z kterého je nádherně vidět až na vzdálenou Manaslu. Docházejí mi síly.
Z průsmyku poprvé vidím špičku další osmitisícovky – Dhaulagiri. V tu chvíli je mi to ale celkem jedno. Vyčerpání u všech dosahuje myslím maxima a Sudip navrhuje hodinovou pauzu. Rozděluje se sendvič, jedna masová konzerva a cibule. V tu chvíli mi to připadá jako nejúžasnější oběd, jaký jsem kdy měl.

TIP: Na lovu v ruské tajze aneb Když máš peníze, střílej, po čem chceš

Po chvilce odpočinku, za stálého horka a nemožnosti se schovat do stínu, koukám na sněhové pyramidy před sebou: Niligri North, Niligri South a čtyřicet kilometrů vzdálený vrchol Dhaulagiri. Následuje nejnáročnější pasáž dne – dostat se o dalších dvě stě metrů výš na Tilicho Pass, který má 5 099 výškových metrů. Za neuvěřitelného horka se vlečeme po strmém svahu jako zbití psi.

Nečekané prodloužení

Ve dvě hodiny odpoledne, tedy dvanáct hodin poté, co jsme se vydali na cestu, odpočítáváme spolu se Sudipem poslední kroky na vrchol průsmyku a otevírá se nám neskutečný pohled do údolí. Nedostatek kyslíku je ovšem znát. Vše jde ztuha a hlavně se těžko dýchá. Mám pocit, jako bych měl na sobě skafandr. Ostré slunce k tomu všemu přidává svůj díl únavy a navíc mi nedovoluje dělat fotografie, jaké bych si přál. Vybírat si ale nemůžu.
Fotím, co se dá, a odpočívám. Konzultujeme situaci nad mapami a zvažujeme, jak dlouho nám ještě zabere cesta do Kaisangu – bývalé vojenské základny Nepálské královské armády. Je potřeba dostat se k ní do setmění. Když sem ale za dalších pět hodin doklopýtáme, nacházíme pouze rozvaliny, v nichž se prohánějí strach vzbuzující divocí psi. Tím je rozhodnuto o našem dalším osudu – musíme dojít, nebo se spíš doplazit, do Jomsonu. Teoretický časový odhad – další dva a půl hodiny po kamenném chodníku, který využívají nepálští dopravci se svými soumary. Je tři čtvrtě na osm a začíná se stmívat.

Spánek beze snů

Nasazujeme čelovky a opět uvádíme do pohybu zdřevěnělé nohy a ruce. Těžko hledat nějaký sval, který nás ještě nebolí. Toužím po sprše a představuji si, jak příjemné by bylo vykoupat se v mé „luxusní“ panelákové koupelně.
Závěr pochodu je mnohem náročnější, než jsem si vůbec ráno představoval. Musíme přebrodit řeku Kali Kandaki a najít ten správný chodník do Jomsonu, což, jak se ukázalo, je hlavolam obtížností srovnatelný se složením Rubikovy kostky. Teprve ve 23:10, zcela na pokraji sil, stojíme před hotelem v Jomsonu a klepeme na dveře. Nikdo neotevírá, zřejmě dnes spíme na dlažbě.
Teprve asi po deseti minutách klepání přichází rozespalá majitelka hotelu a otevírá nám vstupní dveře. První, co jsem uvnitř hotelu řekl, bylo: „Dejte mi toto pivo …“ Pak jsem se s ním svalil do křesla a následující půlhodinku jsem nebyl schopen si ani zout boty. Čekáme na zbytek výpravy. Po půlnoci se ihned po zavření očí ztrácím do bezesného spánku a až ráno mě probouzí šílený rachot vrtulového letadla.
Jomson – tady pro nás končí velké hory Himálaje. Nádherná ranní kulisa tohoto malého městečka s přistávací dráhou a hukot různých dialektů připomíná, že se tady potkávají různé národnostní skupiny. Strávíme zde žádoucí den odpočinku, abychom se připravili na závěrečnou část expedice. Na náš vzdálený obdiv a můj objektiv čeká poslední velký kopec – Dhaulagiri, jehož zasněžená osmitisícová špička je vidět i z naší terasy.

Z Mekky zase domů

Následuje několikadenní pochod po nyní vyschlém korytu řeky Kali Kandaki. Procházíme nádhernými městečky s buddhistickými kláštery a do tváří nám neustále fouká vítr. Po náročném pochodu z Kalopani do Tatopani se dostáváme do vesničky Sikha, odkud je nádherný výhled na celý masív Dhaulagiri. Teprve odtud je vidět, jak obsáhlé jsou jednotlivé části Himálaje. Posledním vyhlídkovým bodem naší trasy je Poon Hill a pak už jdeme jen dolů. Níž a níž až do Naypulu, kde začíná „civilizace“ s nepálskými vozy taxislužby. Pokud se někdy rozhodnete navštívit tuto stranu největších velehor, rozhodně si Poon Hill zapište na seznam míst hodných navštívení. Je to nezapomenutelné místo, z něhož můžete ráno žasnout nad nasvícenou Dhaulagiri a večer obdivovat vrcholky Annapuren a Machhapuchare.
Po 24 dnech je naše expedice u konce. Zpáteční šestihodinová cesta z Pokhary do Kathmandu je už o něčem jiném než o sněhu, ledu, větru a slunci Himálajských vrcholků, které už navěky budou Mekkou všech příznivců velehor.

Předchozí díly trilogie

1. díl: Odvrácená strana hor aneb Fotografický lov himálajských velikánů
2. díl: Na střeše světa aneb Manang a Rudá Annapurna